ECLI:CZ:US:2023:2.US.513.23.1
sp. zn. II. ÚS 513/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Pavla Doubka, zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022 č. j. 26 Cdo 1470/2022-1032, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel svou ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti výše uvedenému výroku I. usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (resp. právo na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Průběh řízení před civilními soudy je účastníkům znám, proto není třeba jej podrobně rekapitulovat a pro potřeby řízení před Ústavním soudem postačí uvést, že stěžovatel uzavřel dne 12. 1. 2004 jako nájemce s právní předchůdkyní žalované (společností PRIVAMED Healthia s.r.o.) jako pronajímatelkou nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl rekreační objekt č. p. X s přilehlými pozemky a mobiliářem v obci V. Nájemní vztah trval od 1. 1. 2004 do 14. 12. 2012, kdy skončil dohodou stran. Soudy měly za prokázané, že stěžovatel provedl z důvodu špatného stavu předmětu nájmu se souhlasem pronajímatele řadu investic, ale uzavření dohody o způsobu jejich úhrady nebylo prokázáno. Soudy posoudily část nároku stěžovatele po právní stránce jako opravu předmětu nájmu podle §669 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), za kterou náleží stěžovateli úhrada vynaložených nákladů (vyjma rozsahu, ve kterém byla důvodně vznesena námitka promlčení). Zbývající nárok stěžovatele soudy posoudily jako změnu předmětu nájmu podle §667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., kterou je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele, a která bude uhrazena pouze v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. S ohledem na skutečnost, že uzavření takové dohody prokázáno nebylo, soudy návrhu nevyhověly a stěžovateli dále přiznaly pouze částku odpovídající zhodnocení předmětu nájmu.
3. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že část dovolacích námitek stěžovatele je skutkového charakteru a připomněl, že není oprávněn zasahovat do dokazování, které provedly soudy nižších instancí. Ohledně dovolacích námitek stěžovatele, které se týkaly aplikace ustanovení §667 odst. 1 a §669 zákona č. 40/1964 Sb. Nejvyšší soud sdělil, že aplikace předmětných ustanovení odpovídá ustálené judikatuře, přičemž odkázal na rozsudek ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4208/2014, ve kterém již dříve definoval rozdíl mezi změnou a opravou věci jakožto předmětu nájmu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že v posuzovaném případě došlo ke svévolné a nesprávné aplikaci ustanovení §667 odst. 1 a §669 zákona č. 40/1964 Sb., když Nejvyšší soud dostatečně nerozlišil jednotlivé nároky stěžovatele ve smyslu rozdílu mezi opravou pronajaté věci a její změnou a své odůvodnění vystavěl pouze na obecných argumentech, čímž ve výsledku porušil jeho základní právo na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel (poté, co po výzvě odstranil vady plné moci) je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem proto není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale jedná se o zvláštní a specializované řízení, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy (vyjma situace extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, která však v projednávané věci nenastala a ani nebyla namítána) ani výklad "pouhého" zákona, je-li prováděn ústavně aprobovaným způsobem.
7. Ústavní soud nejprve ověřil, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je řádně odůvodněné. Nejvyšší soud se vyčerpávajícím způsobem vyjádřil ke všem námitkám, které stěžovatel předestřel a uvedl zcela srozumitelné důvody, proč stěžovatelem vymezené právní otázky nemohly založit závěr o přípustnosti dovolání. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě znamenat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatel ani nenamítá ústavněprávní rozměr, když sice konstatuje porušení práva na soudní ochranu, avšak v této souvislosti neargumentuje rozhodnutími, jimiž by dostatečně vysvětlil, proč by se mělo porušení ústavních práv vztahovat i na jeho případ. Stěžovatel tak přehlíží, že Ústavní soud není další přezkumnou instancí a nepřísluší mu zasahovat a přehodnocovat rozhodovací činnost nezávislých soudů, není-li zjištěno zásadní pochybení ústavněprávního charakteru.
9. Ústavní soud je v tomto ohledu velmi zdrženlivý, neboť zásadně nemůže založit porušení základního práva na soudní ochranu na nesprávné interpretaci hmotného či procesního práva, vyjma situací, kdy k zásahu do některých z ústavních subjektivních případů dojde (srov. nález sp. zn, III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149). Takový exces však v nyní posuzovaném případě nenastal.
10. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu