ECLI:CZ:US:2023:2.US.537.23.1
sp. zn. II. ÚS 537/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti CZ IZOLACE s. r. o., sídlem Blanická 834/140, Ostrava - Stará Bělá, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Křížákem, MBA, LL. M., advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. prosince 2022 č. j. 10 As 54/2021-50, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2021 č. j. 5 A 129/2020-15 a rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 16. září 2020 č. j. ČTÚ-35 390/2019-603, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Českého telekomunikačního úřadu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Český telekomunikační úřad (dále jen "ČTÚ") nevyhověl námitce, kterou stěžovatelka napadla vyřízení reklamace týkající se vyúčtování ceny za telefonní služby obchodní společností O2 Czech Republic a. s. (dále jen "poskytovatelka"). Posléze stěžovatelka neuspěla ani s rozkladem, o němž rozhodla předsedkyně Rady ČTÚ napadeným rozhodnutím.
3. V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odmítl stěžovatelčinu žalobu s odůvodněním, že spor ze smlouvy o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací týkající se úhrady poskytnutých služeb má soukromoprávní povahu, a správní soudy nejsou příslušné ho rozhodovat.
4. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka kasační stížností, tu však Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud poukázal na to, že se obdobnou situací stejných účastníků opakovaně zabýval, a ve shodě s názorem městského soudu konstatoval, že předmětem daného řízení je spor mezi stěžovatelkou a poskytovatelkou ze smlouvy ohledně výše ceny za sjednané služby, jejich rozsahu a okolností výpovědi, a že tento vztah má soukromoprávní povahu, na čemž nic nemění, že výše vyúčtované částky byla pro stěžovatelku vedlejší a že jí především vadilo, že v důsledku postupu poskytovatelky měla po nějakou dobu zablokovány služby elektronické komunikace.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka uvádí, že dne 26. 11. 2015 požádala poskytovatelku o vyřízení reklamace, a to nikoliv v elektronické podobě, a ukončila smlouvu, přičemž jí byl vygenerován vadný kód ČVOP (pozn.: číslo výpovědi opouštěného poskytovatele), čímž jí bylo "zadrženo telefonní číslo", a ona tak nemohla využívat službu u jiného poskytovatele. Žádné vyrozumění o vyřízení reklamace jí nebylo doručeno, a proto podala návrh na zahájení řízení "o námitce proti nevyrozumění o nevyřízení reklamace v zákonem stanovené lhůtě". Odmítá názor ČTÚ, že by při zmíněné vadě neměla poskytovatelka povinnost reklamaci vyřídit, ale že postačí vygenerovat nový kód, a tvrdí, že byla "uvržena do tísně a nejistoty", zda zřízené telefonní číslo od 26. 11. 2015 do 7. 1. 2016 bude funkční a kolik a komu bude povinna za službu platit. V této souvislosti poukazuje na §34 odst. 1, 12 a 13 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), s tím, že v důsledku uvedeného pochybení nemohla od smlouvy uzavřené s poskytovatelkou okamžitě odstoupit, ač na to měla právo s ohledem na jednostrannou změnu smluvních podmínek.
6. Stěžovatelka dále upozorňuje, že městský soud uvedl, že správní orgány rozhodovaly o její námitce proti vyřízení reklamace, ač od počátku řízení o námitce proti vyřízení reklamace namítala vadnou dodávku služby a nedoručení vyrozumění o vyřízení reklamace, přičemž část námitky ohledně vyúčtování drobných částek byla jen důsledkem vadné dodávky služby, a měla marginální povahu. Má za to, že postavení poskytovatele a odběratele není rovné, neboť odběratel nemá kontrolu nad tím, zda přenosový kód je správný či nikoliv, přičemž je ve veřejném zájmu, aby služba (včetně přenosu telefonního čísla) byla poskytována řádně.
7. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka vytýká, že nezkoumal skutečný obsah kasační stížnosti, nevypořádal se s jejími námitkami, když nezohlednil, že od počátku namítá vadnou dodávku služby a nedoručení vyrozumění o vyřízení reklamace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Domáhá-li se však stěžovatelka zrušení rozhodnutí předsedkyně Rady ČTÚ, je ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Podle názoru správních soudů, jehož ústavní konformitu se stěžovatelce nezdařilo zpochybnit (viz sub 12.), šlo o rozhodování orgánu veřejné správy o právní věci soukromoprávní povahy, a tudíž procesním prostředkem ochrany práv stěžovatelky nebyla (správní) žaloba podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž žaloba podle §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, že by tento prostředek stěžovatelka vyčerpala (srov. i §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Úvodem možno zmínit, že Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 30. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 1611/19 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na adrese https://nalus.usoud.cz) stěžovatelku upozornil na to, že je třeba rozlišovat, zda je předmětem rozhodování orgánu veřejné správy právní věc vyplývající ze soukromoprávního nebo veřejnoprávního vztahu, a podle toho volit způsob právní ochrany. Současně poukázal na svou judikaturu, konkrétně pak na nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 33/18 (N 205/97 SbNU 195), podle kterého by Ústavní soud překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval právo rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem správních řízení. Nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů, která může být nezřetelná, je věcí obecné justice a Ústavní soudu jako justiční orgán povolaný k ochraně základních práv poté, co selžou jiné administrativní a justiční orgány, tyto právně-teoretické spory neřeší. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí podústavního práva, nikoli otázkou základních lidských práv, ať už hmotných, nebo procesních.
12. Stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu předně vytýká, že se nezabýval její argumentací, jak ji opakuje v ústavní stížnosti. Dané tvrzení však nedopovídá skutečnosti, neboť uvedený soud v bodě 8 svého rozsudku na ni zareagoval, když konstatoval, že na soukromoprávní povaze daného vztahu nic nemění, že je pro stěžovatelku výše vyúčtované částky vedlejší, ale že jí spíše vadí, že měla v důsledku postupu poskytovatelky nějakou dobu "zablokovanou dostupnost služeb elektronické komunikace". Z ústavní stížnosti přitom neplyne, z jakého důvodu by posouzení povahy daného právního vztahu městským soudem a Nejvyšším správním soudem a potažmo otázky (ne)příslušnosti správních soudů nemohlo z hlediska ústavnosti obstát. Absence bližší argumentace, která by souvisela s kvalifikací daného právního vztahu a jejích dopadů do ústavně zaručených základních práv, jejichž porušení je stěžovatelkou tvrzeno, pak činí ústavní stížnost v této části návrhem zjevně neopodstatněným.
13. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, a to zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu