ECLI:CZ:US:2023:2.US.611.23.1
sp. zn. II. ÚS 611/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem, sídlem, Palackého nám. 16/6, Bruntál, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2021 č. j. 49 T 4/2020-6203, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2022 č. j. 3 To 80/2021-6497, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022 č. j. 11 Tdo 970/2022-6828, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel petitem ústavní stížnosti nenapadá v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu ani s ním v odůvodnění ústavní stížnosti nijak nepolemizuje. Protože však k ústavní stížnosti přiložil uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud v souladu s judikaturu Evropského soudu pro lidská práva učinil závěr, že stěžovatel napadl také toto soudní rozhodnutí (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004), aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání. Toto rozhodnutí ostatně bylo nutné napadnout, neboť z důvodu právní jistoty není žádoucí stav, aby po případném kasačním zásahu Ústavního soudu vůči rozhodnutí odvolacího soudu zůstalo pozdější rozhodnutí dovolacího soudu nedotčeno (srov. usnesení ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2475/21).
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2021, č. j. 49 T 4/2020-6203, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Na základě stěžovatelova odvolání bylo rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2022, č. j. 3 To 80/2021-6497, částečně zrušeno pouze ve výroku o trestu, jinak zůstalo nezměněno. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 23. 11. 2022, č. j. 11 Tdo 970/2022-6828.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutími krajského a vrchního soudu bylo zasaženo do jeho práv garantovaných v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V ústavní stížnosti namítá pochybení v procesu dokazování a nesprávnost skutkových závěrů.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatel se pokouší rozporovat skutkové závěry obecných soudů, respektive provedené důkazy hodnotí odlišně. Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Pouze obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky stanovené ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1996 sp. zn. III. ÚS 84/94).
Stěžovatel nepředkládá kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze opakuje námitky, které uplatnil v řízení před obecnými soudy a které byly vyčerpávajícím způsobem vypořádány (otázka vědomí stěžovatele o přezdívce odsouzeného S. mj. v bodě 99 usnesení Nejvyššího soudu, otázka možného využití červeného fosforu mj. v bodě 101 téhož rozhodnutí, otázka dlouhodobého přispívání stěžovatele k nelegální výrobě metamfetaminu mj. v bodě 102, otázka použitelnosti výpovědí svědků P. a W. v bodech 109 a násl., otázka výpočtu množství metamfetaminu v bodech 107, 108 a 114 a násl.), a to způsobem souladným s výše uvedenými požadavky. Jak již bylo zmiňováno v úvodu, závěrům Nejvyššího soudu stěžovatel ani nic nevytýká. Ústavní soud proto konstatuje, že napadená rozhodnutí žádné (natož ústavněprávní) deficity nevykazují. Obecné soudy postupovaly podle litery zákona a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
Z uvedeného důvodu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu