ECLI:CZ:US:2023:2.US.632.23.1
sp. zn. II. ÚS 632/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Nogy, zastoupeného Mgr. Václavem Bartkem, advokátem, se sídlem Královopolská 874/84, Brno, proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2022, č. j. 71 Co 227/2022-329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2022 č. j. 71 Co 227/2022-329 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 4. 2022 č. j. 22 C 407/2017-257, kterým bylo rozhodnuto o tom, že podílové spoluvlastnictví stěžovatele a Pavly Nogové (vedlejší účastnice řízení) ke specifikovaným nemovitostem v katastrálním území R., obec K., se zrušuje a všechny nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, které se ukládá zaplatit stěžovateli přiměřenou náhradu ve výši 727 000 Kč za podíl na uvedených nemovitostech. Rozsudkem krajského soudu byl změněn rozsudek tak, že stěžovateli byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 76 120 Kč k rukám právního zástupce vedlejší účastnice, dále pak náhrada nákladů řízení ve výši 31 768 Kč ve prospěch České republiky a náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 29 150 Kč opět k rukám právního zástupce vedlejší účastnice.
2. Stěžovatel se závěry soudu o nákladech řízení nesouhlasí. V odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že vedlejší účastnice jako žalobkyně navrhovala zrušení podílového spoluvlastnictví k pozemkům, za současného přikázání veškerých pozemků do jejího výlučného vlastnictví, a uložení povinnosti nahradit hodnotu podílu z pozemků (vypořádací podíl) stěžovateli. S uvedeným stěžovatel nesouhlasil, následně v rámci řízení změnil své procesní stanovisko, když se zrušením a vypořádáním souhlasil. Mezi účastníky zůstala následně sporná pouze otázka výše vypořádací náhrady; soud prvního stupně náhradu za vypořádací podíl na pozemcích určil dle znaleckého posudku a ve věci následně rozhodl, tak jak je uváděno výše. Proti rozhodnutí podali jak stěžovatel, tak vedlejší účastnice odvolání. Vedlejší účastnice se odvolávala do výroku o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, stěžovatel do výroku o výši náhrady vypořádacího podílu. Odvolací soud rozhodl, jak je uvedeno výše.
3. Stěžovatel má za to, že odvolací soud věc, pokud jde o náklady řízení, nesprávně posoudil a rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, když poukázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 262/20 a sp. zn. IV. ÚS 404/22. Podle jeho názoru není na místě odsuzovat jej za odlišný názor na předmět vypořádání, tj. pozemky. Stěžovateli nemůže jít k tíži a současně nemůže být bezdůvodně snižována jeho majetková sféra pouze s ohledem na to, že vedlejší účastnice podala návrh na zahájení řízení, a to jen z toho důvodu, že již nechtěla setrvávat v podílovém spoluvlastnictví, což je jistě jejím právem. Ovšem na druhé straně má stěžovatel právo na majetek a jeho ochranu dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovateli tedy není jasné, proč by měl být trestán hrazením nákladů řízení, když jednal ve svém nejlepším zájmu ohledně svého výlučného majetku. Jeho jednání prý nebylo obstrukční ani šikanózní.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho vyplývá, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" - srov. např. nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07. Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda závěr týkající se otázky náhrady nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" (nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06), popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona.
5. Pokud jde o nález sp. zn. I. ÚS 262/20, týkající se specificky rozhodování o nákladech řízení, jímž bylo vypořádáno zrušené spoluvlastnictví (na který stěžovatel zejména poukazuje), nutno konstatovat, že okolnosti tehdy posuzovaného případu a věci stěžovatele jsou poněkud jiné. Soud je přitom vždy povinen přihlédnout ke zvláštnostem konkrétního případu. Tak se také stalo. Podle citovaného nálezu platí, že v odůvodněných případech lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů, přičemž okolnostmi, podmiňujícími takový závěr může být obstrukční chování spoluvlastníka, nezájem o konstruktivní vyřešení věci, šikanózní výkon práva, procesní aktivita účastníků v průběhu řízení, jakož i jejich postoje a snaha, případně její absence, přispět k rychlému a hospodárnému projednání a rozhodnutí věci, tedy i ochota či neochota o smírné vyřešení věci. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2022 č. j. 71 Co 227/2022-329 (jakož i ze zjištění, vyjádřených v rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 4. 2022 č. j. 22 C 407/2017-257) je zřejmé, že většinu z těchto podmínek lze ve vztahu ke stěžovateli v daném případě dovodit, přinejmenším obstrukční chování, nezájem o konstruktivní vyřešení věci, neochotu přispět k rychlému a hospodárnému projednání a rozhodnutí věci, nebo k jejímu smírnému vyřešení.
6. K podstatě uvedl krajský soud, že žalobkyně byla úspěšná jak co do nároku na zrušení, tak co do návrhu na způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví. Od počátku navrhovala, aby předmětné nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví s tím, že bude zavázána vyplatit žalovanému vypořádací podíl. Výši vypořádacího podílu při podání žaloby odvozovala od znaleckého posudku, který v té době měla k dispozici. V průběhu celého řízení byla žalobkyně ochotna celou záležitost vyřešit smírnou cestou a za tím účelem opakovaně navrhovala možná řešení. Naopak žalovaný nejprve vůbec nesouhlasil se zrušením podílového spoluvlastnictví, následně nesouhlasil s navrhovaným způsobem jeho vypořádání a teprve v konečné fázi měl námitky k samotné výši vypořádacího podílu. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení. S ohledem na míru úspěchu žalobkyně ve věci změnil odvolací soud rovněž odstavec III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech státu. V souladu s ust. §148 odst. 1 o. s. ř. zavázal tyto nahradit v celém rozsahu žalovaného stěžovatele, když tento nebyl v řízení úspěšný.
7. Soud doplnil, že průběhu řízení byly vypracovány dva znalecké posudky a v souvislosti s jejich vypracováním byla ze strany státu vyplacena uvedená částka v podobě znalečného. K vypracování druhého znaleckého posudku pak bylo přistoupeno s ohledem na nutnost aktualizace ceny předmětných nemovitostí, jakož i s ohledem na námitky a nesouhlas žalovaného stěžovatele s jeho závěry. Dodatek k původně vypracovanému znaleckému posudku nebylo možno vypracovat, když původní znalec již v mezidobí byl vyškrtnut ze seznamu znalců, jakož i na skutečnost, že žalovaný na něj v souvislosti s vypracováním jeho znaleckého posudku podal trestní oznámení.
8. Na těchto právních závěrech nelze shledat nic neústavního, i když stěžovatel je jiného názoru, což však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nepostačuje. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu