ECLI:CZ:US:2023:2.US.740.23.1
sp. zn. II. ÚS 740/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., právně zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem Zlatnická 195, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2022, sp. zn. 5 Tdo 759/2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2020, č. j. 5 To 65/2019-13800, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2019, č. j. 5 T 2/2013-13543, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv zaručených v čl. 4 odst. 1, 3, a 4, v čl. 8 odst. 5, v čl. 14 odst. 1 a 3, v čl. 36 odst. 1, v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zejména stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2019, č. j. 5 T 2/2013-13543, uznán vinným pod body 1., 2., 4., 11. a 13. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a bod bodem 14. zločinem padělání a napodobení díla výtvarného umění podle §271 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za toto jednání krajský soud udělil stěžovateli podle §209 odst. 5 a §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 700 denních sazeb při výši denní sazby 800 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil krajský soud stěžovateli podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně krajský soud uložil stěžovateli podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (zajištěných obrazů). Stejným rozsudkem rozhodl krajský soud o vině a trestu dalších třech obviněných.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel, jakož i někteří další obvinění, odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 5 To 65/2019-13800, tak, že ve vztahu ke stěžovateli zrušil napadený rozsudek krajského soudu ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zčásti nedokonaným ve formě pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a v souvisejícím výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád), rozhodl tak, že je stěžovatel vinen pod body 1., 2., 3., 4., 11. a 13. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zčásti nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zčásti nedokonaným ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Shodně jako krajský soud uložil vrchní soud stěžovateli podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 700 denních sazeb ve výši 800 Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. Pod bodem 14 napadeného rozsudku neshledal vrchní soud žádné pochybení, a proto v této části (týkající se stěžovatele) rozsudek krajského soudu potvrdil. Proti rozsudku vrchního soudu se stěžovatel bránil dovoláním.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 5 Tdo 759/2021, dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu.
5. Stěžovatel ve svém návrhu namítá, že v jeho případě obecné soudy porušily zásadu zákazu dvojího trestání. Stěžovatel strávil v průběhu trestního řízení 257 dní ve vazbě. Krajský soud mu v odsuzujícím rozsudku uložil peněžitý trest ve výměře 700 denních sazeb při výši jedné sazby 800 Kč a pro případ, že peněžitý trest nevykoná, mu uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Porušení zásady zákazu dvojího trestání spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud nezapočítal čas strávený ve vazbě do náhradního trestu odnětí svobody. Dále stěžovatel uvádí, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když započítal peněžitou záruku složenou manželkou stěžovatele na úhradu peněžitého trestu. Podle názoru stěžovatele mu měl soud ponechat na vůli, zda peněžitý trest uhradí, nebo "zvolí" náhradní trest odnětí svobody. Shodně jako v předchozím řízení stěžovatel namítá, že měl být vyslechnut svědek K. K. Stěžovatel dále popírá, že by svým jednáním způsobil škodu, přičemž škoda je znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, pro který byl stěžovatel uznán vinným. Konečně porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje také ve skutečnosti, že jako důkaz byl proveden znalecký posudek Kriminalistického ústavu Policie ČR, který však podle názoru stěžovatele nemá k posuzování děl výtvarného umění odbornou akreditaci.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, vrchního soudu a částečně krajského soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Rozsudek krajského soudu ve vztahu k těm výrokům, které se týkají stěžovatele, částečně zrušil vrchní soud a nahradil jej svým vlastním rozhodnutím. Ústavní soud není příslušný rozhodovat o ústavnosti té části rozsudku krajského soudu, která je již zrušena (není povolán eventuálně ji zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost musel v této části odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům. Těm je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Jinými slovy, Ústavní soud zasahuje do rozhodnutí obecného soudu tehdy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v níž jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud. Oba soudy shledaly námitky stěžovatele nedůvodnými. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud.
10. Ústavní soud v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, krajský soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, který umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. Vrchní soud rovněž nezjistil žádné podstatné vady řízení, které by měly vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Vrchní soud sice označil v některých bodech odůvodnění rozsudku krajského soudu ze stručné, neshledal však, že by neodpovídalo §125 odst. 1 tr. řádu. Důkazní řetězec svědčící o vině stěžovatele (jakož i dalších obviněných) je ucelený a logický. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti jim nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Vrchní soud sice ve výsledku shledal potřebu zasáhnout do rozhodnutí krajského soudu, skutečnosti, které jej k tomu vedly, však ve svém rozsudku přezkoumatelně rozvedl. Přiměřeně se přitom vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. Stejně tak Nejvyšší soud v napadeném usnesení přesvědčivě vysvětlil, proč nelze uplatněné námitky stěžovatele podřadit pod tvrzený dovolací důvod.
11. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádné procesní pochybení, které by představovalo dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že konkrétní hodnocení důkazů je doménou obecných soudů. Opětovné hodnocení jednotlivých důkazů Ústavnímu soudu nepřísluší. Je pouze věcí obecných soudů, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédnou, a o jaké důkazy opřou svá rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí.
12. Ústavní stížnost z velké části představuje toliko opakování stěžovatelovy obhajoby, aniž by reflektovala argumentaci obecných soudů, které se s ní již obsáhle vypořádaly. Tím se snaží stavět Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Veškeré námitky stěžovatele se týkají aplikace podústavního práva, žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci stížnost neobsahuje. Ústavní soud neshledal mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů žádný extrémní rozpor. Stěžovatelova vina byla dovozena z řady důkazů, které jsou podrobně popsány v napadených rozhodnutích. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel po celou dobu řízení trvá na své skutkové verzi, kterou však již obecné soudy spolehlivě vyvrátily.
13. K námitce stěžovatele, že obecné soudy porušily zásadu zákazu dvojího trestání (jak je rozebráno výše), Ústavní soud uvádí, že do výroku o trestu zasahuje jen ve velmi výjimečných případech. Vzhledem k povaze, rozsahu a dlouhodobosti trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, se peněžitý trest ve výměře 700 denních sazeb s výší jedné sazby 800 Kč a s náhradním trestem v trvání jednoho roku jeví jako spíše mírný. Vrchní soud uložený trest v napadeném rozsudku označil za "minimální, neodpovídající zákonným hlediskům pro ukládání trestů" s tím, že ve zpřísnění trestu mu bránila pouze zásada zákazu reformatio in peius (srov. bod 135 napadeného rozsudku vrchního soudu). Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Namítá-li stěžovatel, že jeho manželkou složená peněžitá záruka byla použita na úhradu peněžitého trestu, Ústavní soud pouze konstatuje, že možnost použít peněžitou záruku na úhradu peněžitého trestu přímo předpokládá ustanovení §73a odst. 6 tr. řádu. Stěžovatel neuvádí žádné další důvody či argumenty, pro které by měl být postup krajského soudu v tomto ohledu protiústavní.
14. Stěžovatel dále opakuje již předestřené námitky ohledně nevyslechnutí svědka K. a o kvalitě zpracovaných znaleckých posudků. S oběma těmito námitkami se obecné soudy již jednoznačně, srozumitelně, a tedy ústavně konformně vypořádaly v napadených rozhodnutích, Ústavní soud proto nepovažuje za potřebné jejich argumentaci opakovat. K námitce týkající se toho, že krajský soud nezajistil pro účely trestního řízení svědka K. a nevyslechnul jej, lze pouze uvést, že vina stěžovatele byla spolehlivě prokázána na základě jiných důkazů, zejména prostorových odposlechů a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Výslech svědka K. tak nebyl pro rozhodnutí o vině naprosto nezbytný. Orgány činné v trestním řízení nadto zjevně vynaložily úsilí, aby jeho výslech pro účely trestního řízení zajistily.
15. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje každému možnost obrátit se na soud, který bude jeho věc rozhodovat podle předem stanovených pravidel; nezaručuje však, že výsledné rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) zaručuje, že není-li prokázána vina, je na obviněného nutno hledět jako na nevinného. Zde se uplatní princip in dubio pro reo, podle kterého vyvstanou-li v řízení důvodné pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného. Pochybnosti však musí být objektivně důvodné, a nikoliv jen alternativním výkladem některých důkazů, který by mohl svědčit ve prospěch obviněného.
16. V projednávané věci provedly obecné soudy řadu důkazů, které ve vzájemné souvislosti prokazují vinu stěžovatele. Obecné soudy se věcí důkladně a dostatečně zabývaly, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, vrchního soudu a částečně i krajského soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V části směřující proti rozsudku krajského soudu v rozsahu, ve kterém byl zrušen rozsudkem vrchního soudu, ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu