ECLI:CZ:US:2023:2.US.753.23.1
sp. zn. II. ÚS 753/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. U., zastoupeného Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou, se sídlem Bělehradská 9, Ústí nad Labem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2022, č. j. 21 Co 220/2022-1923, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatel je otcem nezletilé dcery, nezletilého syna a dříve nezletilé dcery. Obvodní soud pro Prahu 5 upravil poměry rodičů k dětem v rozsudku ze dne 23. 3. 2022 č. j. 50 Nc 6052/2019-1599. V řízení o úpravě poměrů pro dobu do a po rozvodu manželství a o úpravě styku zastavil řízení o výchově již zletilé dcery (výrok I) a stěžovateli stanovil dlužné a běžné výživné (výroky II a III). Nezletilá dcera byla svěřena do péče matky (výrok IV), oběma rodičům bylo vypočteno dlužné a stanoveno běžné výživné na toto dítě (výroky V až VIII). Návrh na úpravu styku otce s nezletilou dcerou soud zamítl (výrok IX). Nezletilý syn byl dále rozsudkem svěřen do střídavé péče rodičů s místem předávání nezletilého ve škole, event. v místě bydliště rodiče (výrok X). Dále bylo oběma rodičům určeno dlužné a stanoveno běžné výživné na toto dítě (výroky XI až XIV) s tím, že tato úprava platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů (výrok XV).
3. Proti rozsudku obvodního soudu brojila matka nezletilých (vedlejší účastnice) i zletilá dcera. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem částečně změnil rozhodnutí obvodního soudu. Znovu vypočetl dlužné a běžné výživné ve vztahu ke stěžovateli (změnil tedy výroky II, III, V a VI, XI a XII rozsudku obvodního soudu). Nezletilého syna svěřil do výlučné péče matky a v té souvislosti upravil styk stěžovatele s ním. Městský soud zdůraznil, že v době mezi vydáním rozsudku soudu prvního stupně a rozhodováním odvolacího soudu došlo na straně nezletilého chlapce k zásadní změně. Přestože od doby rozpadu manželského soužití rodičů byl v jejich faktické střídavé péči a sám deklaroval, že mu tento stav vyhovuje, v druhé polovině června 2022 vyjádřil přání zůstat v péči matky. K takovému rozhodnutí nezletilého nepochybně přispěl fakt, že se otec odstěhoval ze svého dosavadního bydliště (a dosavadního bydliště celé rodiny) v P. do T., ke své nové partnerce. Vzhledem k tomu, že nezletilý je dítětem školního věku, znamenala by změna otcova bydliště do místa značně vzdáleného od P. nutnost návštěvy dvou školských zařízení. Problematický vztah otce k nezletilé dceři rovněž nepřispěl k vůli nezletilého u otce pobývat. K těmto změnám městský soud přihlédl dle §28 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ("z.ř.s."), a změnil výrok X. prvostupňového rozsudku podle §220 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ("o.s.ř.") za použití §1 odst. 3 z.ř.s. tak, že svěřil nezletilého do péče matky. Městský soud v Praze rovněž přisvědčil námitkám matky a zletilé dcery týkající se výměry výživného ve vztahu ke zletilé. Městský soud zdůraznil, že se celým opatrovnickým sporem prolínala základní otázka, jaké jsou skutečné příjmy stěžovatele, neboť výše jím dokládaných příjmů neodpovídala jeho nákladům nejen na jeho potřeby, ale ani na potřeby dětí, ani jeho celkové životní úrovni. Výdaje byly ve vztahu k těmto příjmům ve výrazném nepoměru. Podle §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte, přičemž soud odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297), nález sp. zn. II. ÚS 1619/07 ze dne 1. 2. 2008 (N 27/48 SbNU 377), a nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016 (N 170/82 SbNU 647). Stěžovatelem vykázaný příjem naprosto neodpovídal faktické životní úrovni rodiny. Dvě dcery navštěvovaly soukromou střední školu s poměrně vysokým školným, rodina jezdila na dovolené do zahraničí, a to i do exotických zemí, byt ve společném jmění manželů byl koupen bez pomoci úvěru apod. Stěžovatel se věnoval golfu, tenisu, děti navštěvovaly řadu kroužků. Odvolací soud vycházel co do příjmů z daňových přiznání obchodních korporací, v nichž je stěžovatel jediným společníkem a jednatelem, jakož i z výpisů z účtu. Dospěl k závěru, že jako základ pro stanovení výše výživného otce lze vycházet z příjmu minimálně 200 000 Kč měsíčně čistého a z toho vycházel při novém stanovení dlužného a běžného výživného u všech dětí - odkázal přitom na nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489), dle kterého v případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče nelze postupovat mechanicky stanovením nepřiměřeného výživného.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně napadl výroky II, IV, a XII rozsudku Městského soudu v Praze týkající se dlužného výživného na všechny děti, resp. konkrétně jeho zvýšení městským soudem. Ve své ústavní stížnosti nejprve stěžovatel popsal vlastní pohled na vztahy s dětmi. Ztrátu nezletilé dcery v rovině péče o ni nesl velmi těžce, postoj této dcery vůči němu významně ovlivnila matka. Děti trpí syndromem zavrženého rodiče. Vztah stěžovatele k dětem byl ze strany ostatních účastníků silně dramatizován, stěžovatel byl matkou trvale očerňován. Stěžovatel namítá nezohlednění (nezapočtení) některých jím předložených plateb z minulosti. V tomto smyslu shledává nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku a pro úplnost přednesl Ústavnímu soudu vlastní výpočet dlužného výživného k dětem. Výživné v rozdílu statisíců pak překračuje finanční možnosti stěžovatele. Soud do příjmů stěžovatele zahrnul příjmy jeho společnosti, ta má však vlastní věřitele a je od stěžovatele oddělena. Stěžovatel má za to, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich použití na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a nežádá přezkum tohoto u Ústavního soudu. Městský soud v Praze se však dopustil svévolného přístupu ústavní úrovně při zjišťování dluhu stěžovatele. Tím je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a částečná nepřezkoumatelnost v části výroků o dlužném výživném pro každé dítě. Nad rámec stěžovatel poukázal na zhoršení jeho psychického stavu a neschopnost dlouhodobě výživné splácet. Stěžovatel má za to, že městský soud napadeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, proto navrhuje rozhodnutí městského soudu zrušit.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností. Ústavní soud tedy do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, zda byly shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Lze shrnout, že v této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování.
9. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že z ustanovení §915 odst. 1 o. z. vyplývá, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. Toto hledisko se přitom uplatní přednostně před odůvodněnými potřebami oprávněného, jak stanoví §913 o. z. V rámci odborné literatury (srov. Švestka, J., Dvořák, J. Zuklínová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 752) se lze setkat se závěrem, že "životní úroveň lze vymezit jako určitý stupeň uspokojování životních, tj. hmotných i duchovních potřeb subjektu, v úzkém vztahu k dalším faktorům. Je to ve své podstatě kategorie socio-ekonomická, nikoli právní, i když ji nelze zužovat jen na ryze ekonomické (míněno jasně kvantifikovatelné) vyjádření. Má i celou řadu svých kvalitativních indikátorů. Zahrnuje v sobě především úroveň výživy, oblékání, bydlení, vzdělávání a kultury, zdravotní, příp. sociální péče atp. Životní úroveň rodičů tak souvisí úzce i s jejich celkovými majetkovými poměry. Pro účely jejího zjištění je proto třeba zohlednit nejen faktickou příjmovou (výdělkovou) stránku, nýbrž je nutno brát zřetel i k celkové hodnotě a rozsahu movitého a nemovitého majetku rodičů a rovněž i způsobu života, který v posuzované době vedou. Vzhledem k tomu, že dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů (nikoli jen jednoho rodiče), je třeba v případě soudem stanoveného výživného zkoumat nejen životní úroveň povinného rodiče (žalovaného o výživné), ale i životní úroveň druhého rodiče, tj. životní úroveň dítěte v konkrétní situaci může jeden rodič svým životním standardem zvyšovat a druhý snižovat". V nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489) Ústavní soud dovodil, že považuje za zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice. Ve věci by rozhodující soudce neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem.
10. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by si obecné soudy počínaly v rozporu s výše uvedenými principy soudního rozhodování. Není úlohou Ústavního soudu znovu se zabývat (či dokonce poprvé) účastníky předestřeným stanovením jejich příjmů. Tato problematika je doménou obecných soudů, které se touto otázkou zabývaly dostatečně. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí své odlišné závěry od prvostupňového soudu plně přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Skutkové závěry o příjmech stěžovatele, které prvostupňový soud považoval za východisko pro určení dlužného a běžného výživného, zkrátka neodpovídaly reálné životní úrovni někdejší rodiny. Městský soud v napadeném rozhodnutí na mnoha místech zdůraznil rovněž skutečnost, že tato životní úroveň byla zachována i po rozpadu vztahu rodičů. S ohledem na to Ústavní soud neshledal důvod do posouzení v napadeném rozhodnutí zasahovat.
11. Ústavní soud si je vědom stěžovatelovy argumentace nad rámec týkající se aktuálního zhoršení duševního stavu, v jehož důsledku by mohlo dojít k pracovní neschopnosti stěžovatele. Tuto objektivní okolnost by děti, pakliže by žili jejich rodiče nadále jako rodina ve společné domácnosti, případně nepochybně pocítily i na svém materiálním zázemí. Rozhodnutí přezkoumávané Ústavním soudem upravuje poměry k dětem v současnosti. Proto Ústavní soud ve formě obiter dicta připomíná, že rozhodnutí opatrovnických soudů nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 o. z., který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Stěžovatel tedy může pádně odůvodněným návrhem požadovat snížení běžného výživného, pakliže by neodpovídalo jeho aktuálním možnostem. Opatrovnický soud, dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky, může povinnost stěžovatele vůči dětem upravit jinak. Tato nová okolnost však pochopitelně nemá vliv na prostředky, které dětem bývaly náležely v minulosti.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu