ECLI:CZ:US:2023:2.US.968.23.2
sp. zn. II. ÚS 968/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) J. R., zastoupeného Mgr. Martinem Hejzlarem, advokátem, sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1, a 2) J. M., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 23/2023-447 ze dne 26. 1. 2023, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Praze a o návrhu na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnosti i návrhy s nimi spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel samostatné ústavní stížnosti stěžovatelů, v nichž oba namítají porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž mělo dojít v záhlaví specifikovaným usnesením Krajského soudu v Praze.
2. Podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V těchto věcech oba stěžovatelé napadli ústavními stížnostmi totožné rozhodnutí krajského soudu, a proto Ústavní soud usnesením ze dne 11. 10. 2023 spojil věci ke společnému řízení.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 6. 2022 č. j. 14 T 48/2022-366 byl stěžovatel 1) uznán vinným z přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným ve stádiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Stěžovatel 2) byl uvedeným rozsudkem podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby.
4. Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ v neprospěch obou stěžovatelů odvolání. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 10. 2022 č. j. 11 To 300/2022-393 rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Soud prvního stupně po novém projednání věci rozhodl rozsudkem ze dne 23. 11. 2022 č. j. 14 T 48/2022-430, ve kterém stěžovatele 1) uznal vinným obdobně, jak je popsáno shora, přičemž druhého stěžovatele opět zprostil obžaloby.
5. Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ opět v neprospěch obou stěžovatelů odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Praze, a to usnesením ze dne 26. 1. 2023 č. j. 11 To 23/2023-447, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu zrušil a zároveň přikázal, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (§262 trestního řádu). Krajský soud v Praze dále v poučení uvedeného usnesení poučil (nesprávně) stěžovatele o možnosti podat dovolání proti předmětnému usnesení.
6. Z procesní opatrnosti proto podal stěžovatel 1) prostřednictvím svého obhájce dne 10. 3. 2023 dovolání, byť o jeho přípustnosti pochyboval. Současně s dovoláním podal tento stěžovatel také ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. IV. ÚS 839/23 odmítl jako nepřípustnou (předčasnou), a to z důvodu podaného dovolání, o kterém nebylo ke dni rozhodnutí Ústavního soudu dosud rozhodnuto. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele 1) odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné usnesením ze dne 26. 7. 2023 č. j. 4 Tdo 685/2023-482. Po doručení uvedeného usnesení podal stěžovatel novou ústavní stížnost.
7. S ohledem na procesní vývoj věci a na to, že obě ústavní stížnosti spolu úzce souvisely, vyčkal Ústavní soud s přezkumem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 2), vedené pod sp. zn. II. ÚS 968/23, na rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele 1) a na jeho další (předem avizovanou) ústavní stížnost, aby o nich mohl posléze rozhodnout společně (viz bod 2).
8. Podrobnější rekapitulace napadeného usnesení Krajského soudu v Praze není třeba, neboť jeho obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jemu předcházejícího řízení.
II.
9. Oba stěžovatelé se shodně domnívají, že napadené usnesení krajského soudu nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění postupu podle §262 trestního řádu, čímž dochází k porušení jejich ústavně zaručených práv na řádné soudní řízení a na zákonného soudce.
Podle jejich přesvědčení odvolací soud nepostupoval v souladu se zákonem, ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů, ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a v souladu s ústavním pořádkem, když jeho rozhodnutí ve smyslu §262 trestního řádu nebylo podloženo řádnými, zákonnými důvody, a tudíž představuje zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Odvolací soud při výkladu předmětného ustanovení nevzal v potaz, že takové rozhodnutí není možné založit pouze na tom, že odvolací soud nesouhlasí s hodnocením důkazů tak, jak jej provedl soud nalézací, že by tímto rozhodnutím neměl být řešen názorový střet dotčených soudních instancí a že takové rozhodnutí nepředstavuje prostředek k prosazení vlastních závěrů. V neposlední řadě také opomenul fakt, že odnětí již přidělené věci musí být vždy až poslední z možností a musí se tak stát na základě předem daných, známých a transparentních pravidel vylučujících libovůli, aby takové odnětí bylo v souladu s ústavním pořádkem.
10. Podle přesvědčení obou stěžovatelů překročil odvolací soud meze svých pravomocí, které mělo za následek porušení jejich práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakožto i na nezávislé a nestranné soudnictví, když vrácení věci a její přikázání jinému senátu k projednání je neopodstatněné, neboť v rozhodnutích soudu prvního stupně nelze spatřovat natolik závažné pochybení v oblasti hodnocení důkazů, které by způsobovalo, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Odůvodnění obou usnesení odvolacího soudu představují pouze zjevné předestření závěrů, k jakým má soud prvního stupně v dalším řízení dospět s tím, že pokud původní senát závěr soudu odvolacího prvně nerespektoval a setrval na svých úvahách o výsledcích dokazování, odvolací soud se jej svévolně pokouší prosadit prostřednictvím přikázání věci jinému senátu.
III.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou částečně přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím konečným, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu podle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) a ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)].
13. Vzhledem k tomu, že oba stěžovatelé ústavní stížností napadají celé usnesení odvolacího soudu, když v petitu neoddělují kasační rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí a postup odvolacího soudu podle §262 trestního řádu, musel Ústavní soud dospět k závěru, že se návrhem nemůže zabývat co do napadeného odstavce prvního výroku usnesení krajského soudu. V případě zrušujících výroků obecných soudů, po kterých řízení nadále pokračuje, totiž s ohledem na zásadu subsidiarity uplatňovanou v řízení o ústavní stížnosti nutno považovat podávání ústavních stížností za předčasné (srov. podrobněji např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 895/20). V části směřující proti uvedenému výroku proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nepřípustnou.
14. Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem všech rozhodnutí vydaných v trestní věci stěžovatelů a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavních stížnostech mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ohledně námitek proti postupu podle §262 trestního řádu jde o návrhy zjevně neopodstatněné.
15. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných (zde trestních) soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
16. Jelikož ústavní stížnost směřuje především proti postupu krajského soudu podle §262 trestního řádu, spočívajícímu v nařízení, aby věc projednal a rozhodl jiný senát okresního soudu, Ústavní soud podotýká, že se ústavně konformní aplikací §262 trestního řádu již v minulosti opakovaně zabýval, jak vyplývá z judikatury (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09, IV. ÚS 4091/18 či IV. ÚS 1327/19). Z této ustálené judikatury vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle §262 trestního řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího. Současně je třeba uvést, že uvedené ustanovení nevytváří pro odvolací soud širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z toho důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod by mohlo nastat také v případech týkajících se odnětí věci podle §262 trestního řádu, kdy by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. K tomu by došlo, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2085/21). Takovéto vady s ústavní relevancí však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
17. Z hlediska naplnění požadavků shora uvedené judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že krajský soud dostál požadavkům na odůvodnění napadeného usnesení, týkajícím se postupu podle §262 trestního řádu. Zásadním požadavkem na rozhodnutí podle §262 trestního řádu je pojmenování konkrétních pochybení soudu nalézacího.
18. V dané věci rozhodoval odvolací soud již podruhé. V prvním zrušujícím usnesení konstatoval, že soud prvního stupně nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu, neboť se nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou pro hodnocení důkazů významné, nezvažoval všechny souvislosti a nedospěl tak zatím k přesvědčivým a logickým závěrům, pokud jde o průběh skutkového děje, zejména pak mechanismu vzniku zranění. Podle závěrů odvolacího soudu již v prvním rozhodnutí soudu prvního stupně tento soud hodnotil provedené důkazy krajně nelogicky, zdůrazňoval méně podstatné rozpory ve výpovědi poškozeného, zatímco rozpory ve výpovědi obžalovaných potlačil, nevšímal si jich, nehodnotil je a nehodnotil je v konfrontaci s jinými důkazy, jako jsou lékařské zprávy ohledně poranění poškozeného, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, odborné vyjádření z oboru genetika.
19. Stejné nedostatky pak shledal odvolací soud i ve druhém rozhodnutí, protože soud prvního stupně opět rozpory ve výpovědích obžalovaných v konfrontaci s dalšími důkazy nehodnotí a opomíjí. Odvolací soud vytýká soudu prvního stupně, že naprosto ignoroval pokyny, které mu předcházejícím usnesením dal. Konstatuje, že nepožadoval po soudu prvního stupně, aby opakoval výpovědi obou obžalovaných až do té pozice, v níž bude moci usoudit, že mezi výpověďmi obžalovaných navzájem a závěrem soudně lékařského posudku již rozpory nejsou. Toto podle něj není hodnocení rozporů v důkazech, jež měl na mysli, když požadoval, aby si soud prvního stupně zásadních rozporů ve výpovědi obou obžalovaných všiml a také je hodnotil. Podle odvolacího soudu "nyní obžalovaní M. a R., zcela zřejmě dotvářeli ve svých nových výpovědích "pod dohledem soudu" především vysvětlení otázky vzniku zranění poškozeného, když ze znaleckého posudku soudně lékařského je evidentní, že tato zranění, co do mechanismu jejich vzniku, v žádném případě nemohla vzniknout tak, jak obžalovaní uváděli, resp. jak uváděl obžalovaný R., neboť obžalovaný M. násilí vůči poškozenému připustil až ve své nynější nové výpovědi, dříve nikoliv; oproti tomu mechanismus popsaný poškozeným k takovým zraněním vede". V usnesení odvolacího soudu jsou vytýkané nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně popsány podrobně v bodech 5 až 8, přičemž na ně postačí odkázat.
20. Krajský soud v Praze v napadeném usnesení dospěl k závěru, že byla zásadním způsobem porušena procesní pravidla v řízení. Soud prvního stupně nehodnotil důkazy tak, jak mu ukládá §2 odst. 5, 6 trestního řádu, tedy nejen jednotlivě, ale i v souhrnu, jeho skutkové a právní závěry jsou v extrémním rozporu s tím, co vyplývá z provedených důkazů. Proto podle 262 trestního řádu rozhodl, že věc bude projednána v jiném složení senátu, neboť stávající senát nerespektoval výhrady soudu odvolacího a pokoušel se je obejít tím, že dolaďoval důkazy v rámci svého procesního postupu. Na základě toho se odvolací soud domnívá, že není zaručeno, že by tento soud v dalším řízení mohl ve věci objektivně rozhodovat.
21. Na základě důkladně zpracovaného odůvodnění napadeného usnesení lze uzavřít, že je toto usnesení přezkoumatelné a vylučuje jakoukoliv libovůli při rozhodování. Z napadeného usnesení též vyplývá, že další projednání věci před týmž senátem Okresního soudu Praha-západ by nevedlo k nápravě vad rozhodnutí, které se opakovaly v pořadí prvním i druhém rozsudku. Lze tedy uzavřít, že krajský soud napadeným usnesením neporušil ústavně zaručená základní práva stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
22. Ústavní soud na základě výše uvedeného obě ústavní stížnosti odmítl zčásti jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako nepřípustné podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Stejně rozhodl o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, když k takovému postupu neshledal důvod, stejně jako k postupu podle §39 zákona o Ústavním soudu (obžaloba obou stěžovatelů jiným senátem nebyla v průběhu řízení před Ústavním soudem zatím vůbec projednávána).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu