ECLI:CZ:US:2023:3.US.1031.23.1
sp. zn. III. ÚS 1031/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Bruncko, Ph.D., advokátem se sídlem Plotní 332/73, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2023, č. j. 70 Co 48/2022-878, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2021, č. j. 82 Nc 706/2017-654, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a výrokům IV. a V. napadeného rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na ochranu soukromého a rodinného života zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, práva na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy a práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem městského soudu (konkrétně napadenými výroky IV. a V.) bylo rozhodnuto, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé (nar. 2014) ode dne 27. 9. 2014 do 31. 8. 2020 částkou 500 EUR měsíčně a od 1. 9. 2020 dále částkou 800 EUR měsíčně (výrok IV.), a to vždy do 10. dne v měsíci předem k rukám matky; a nedoplatek na výživném za dobu od 27. 9. 2014 do 30. 11. 2021 pro nezletilou v částce 47 567 EUR je otec povinen zaplatit k rukám matky do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok V.).
3. Proti těmto výrokům podala stěžovatelka (matka nezletilé) odvolání. V odvolání argumentovala tím, že otec nezletilé má mnohem nižší životní náklady než matka, navíc dosahuje vyšších výdělků, a proto požaduje přiznání výživného ve vyšší částce.
4. Krajský soud po zvážení argumentace obou stran napadeným rozsudkem nově rozhodl tak, že: rodičům ukládá zřídit ve lhůtě 1 měsíce účet na jméno nezletilé s tím, že dispoziční oprávnění k účtu budou mít oba rodiče společně, a smlouvu předložit opatrovníkovi nezletilé a soudu prvního stupně ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); rozsudek soudu I. stupně se ve výroku IV. mění tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé ode dne 27. 9. 2014 do 31. 8. 2020 částkou 500 EUR, z toho částkou 300 EUR měsíčně k rukám matky a částkou 200 EUR měsíčně na účet nezletilé, a od 1. 9. 2020 nadále částkou 800 EUR měsíčně, z toho částkou 400 EUR měsíčně k rukám matky a částkou 400 EUR měsíčně na účet nezletilé (výrok II.); ve výroku V. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že dluh na výživném za dobu od 27. 9. 2014 do 30. 11. 2021 pro nezletilou v celkové částce 47 567 EUR je otec povinen zaplatit tak, že částku 27 356 EUR je otec povinen zaplatit na účet nezletilé ve 20 měsíčních splátkách po 1000 EUR a v 21. splátce 227 EUR spolu s běžným výživným (výrok III.). Ve zbytku bylo rozhodnuto o nákladech soudního řízení (výroky IV. - VI.).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy při svém rozhodování postupovaly svévolně, napadené rozsudky jsou nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné a krajský soud de facto porušil zásadu dvouinstančnosti, když ve věci nově a zcela překvapivě rozhodl.
6. Krajský soud se dopustil svévole, když rodičům uložil povinnost založit nezletilé bankovní účet za předem soudem stanovených kritérií (společné dispoziční oprávnění obou rodičů), a to aniž by měl k uložení této povinnosti jakýkoliv zákonný podklad. Stěžovatelka spatřuje ve stanovení povinnosti založit dítěti účet hmotněprávní omezení rodičovské odpovědnosti v oblasti správy jmění dítěte. V českém právním řádu neexistuje podklad pro to, aby soud upravoval, určoval, nebo nastavoval jakákoliv kritéria pro péči o jmění dítěte ze strany rodičů. To je možné pouze ve vztahu ke správci jmění dítěte, či ve vztahu k poručníkovi, nikoliv však ve vztahu k rodiči. Krajský soud, který rozhodl o tom, že část výživného ze strany otce bude hrazena na účet, k němuž budou mít dispoziční oprávnění oba rodiče, rozhodl zcela svévolně, z vlastní iniciativy a aniž by ověřil, zda některý bankovní produkt na trhu tyto podmínky splňuje. Rodiče do té doby o zřízení účtu pro nezletilou neměli zájem a odvolací soud s nimi tuto možnost ani neprojednal. Stěžovatelka v ústavní stížnosti deklaruje, že se spolu s otcem nezletilé pokoušeli založit účet za uvedených podmínek, avšak bezúspěšně, neboť není zřejmé, zda takový finanční produkt, kdy by k účtu měli rodiče společné dispoziční právo a aby každou transakci na účtu schvalovali oba rodiče, na trhu existuje. Krajský soud nejenže takto nastavené parametry účtu dostatečně neodůvodnil, ale ani neprovedl žádné důkazy k tomu, zda účet pro nezletilou za těchto podmínek vůbec lze založit. Stěžovatelka se navíc s otcem nezletilé dohodla, že nezletilé zřídí účet v Lucembursku, kde stěžovatelka s nezletilou pobývá, s čímž otec nezletilé souhlasil. Tento návrh stěžovatelka doručila krajskému soudu, který přesto tuto dohodu ignoroval a uložil stěžovatelce a otci nezletilé založení účtu za soudem stanovených podmínek.
7. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně vyřešily kolizní problematiku, a tím se dopustily porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Soudy totiž určily, že péče a styk s nezletilou se bez dalšího budou řídit českým právem, a to za situace, kdy stěžovatelka s nezletilou žijí v Lucembursku a nezletilá nemá kromě státního občanství k České republice fakticky žádné vazby, naopak má silnou vazbu a podstatný vztah k Lucembursku, kde má obvyklé bydliště, má tam kamarády, veškeré zázemí a také zde navštěvuje školu. V tomto ohledu soudy opomněly kogentní zákonnou úpravu, dle které se má alespoň přihlédnout k právní úpravě cizího státu, ke kterému má dítě podstatný vztah (viz čl. 15 odst. 2 Haagské úmluvy). Samotný Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako opatrovník nezletilé uzavřel, že vedení sporu před českými soudy je v rozporu se zájmy nezletilé na rychlé rozhodnutí ve věci a že by bylo vhodnější celý soudní spor vést v Lucembursku. Stěžovatelka proto uzavírá, že pokud by soudy měly na zřeteli nejlepší zájem nezletilé, měly se zabývat možností přihlédnutí k lucemburskému právu.
8. Další oblast námitek se týká nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Soudy stanovily otci nezletilé hradit výživné, přičemž mu vznikl i dluh na výživném. Krajský soud následně stanovil, že část nedoplatku na výživném bude vyplacena k rukám stěžovatelky a část na účet nezletilé pro tvorbu úspor. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu však není takto zvolené řešení nijak objasněno. Soud nevysvětlil svoji úvahu ani výpočet, podle jakého došel k určeným částkám, přičemž se ale jedná o natolik odlišné řešení v porovnání s rozhodnutím nalézacího soudu, že tato úvaha a výpočet v napadeném rozsudku odvolacího soudu zcela jistě měly být obsaženy. Stejně tak soudy nijak nevysvětlily, jak dospěly k určení poměru složek výživného, které má být hrazeno do budoucna. Krajský soud dostatečně neodůvodnil, proč by v zájmu nezletilé měly být tvořeny úspory. V odůvodnění rozsudku krajského soudu chybí jakákoliv úvaha, která by objasňovala určení poměru běžného výživného a jeho spořící složky. Odvolací soud prakticky vůbec nezjišťoval výdaje na běžné potřeby nezletilé, přitom sama stěžovatelka soud upozorňovala, že výdaje na potřeby nezletilé přesahují 2 000 EUR měsíčně.
9. Stěžovatelka uzavírá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na ochranu soukromého a rodinného života a právo na péči o děti a jejich výchovu. Napadenými rozhodnutími totiž došlo de facto k omezení její rodičovské odpovědnosti, neboť stěžovatelka je nyní nucena spravovat majetek vlastního dítěte způsobem podle českého práva. Takto určená správa majetku je však mimo sociální i právní realitu stěžovatelky i nezletilé, které žijí v Lucembursku, kde je právní realita naprosto odlišná. V Lucembursku výkon rodičovské odpovědnosti náleží tomu, kdo má dítě v péči, tento rodič je považován za zákonného zástupce dítěte a má právo samostatně rozhodovat o věcech týkajících se nejen výchovy, zdravotní péče, vzdělání atp., ale i správy majetku dítěte. Stěžovatelka přitom během soudního řízení opakovaně české soudy upozorňovala na tuto lucemburskou právní realitu i na fakt, že české soudy měly k lucemburskému právu minimálně přihlédnout (viz výše).
10. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatelka navrhuje, aby byla obě napadená rozhodnutí v napadených výrocích zrušena.
11. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu ani městského soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
13. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
14. Podstata stěžovatelčiny polemiky se závěry obecných soudů je totiž založena pouze na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilou a způsobem tvoření úspor, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a zjevně tudíž nemá ústavněprávní rozměr. Pro Ústavní soud je přitom určující, že obecné soudy - jak bude uvedeno dále - své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na soudní ochranu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatelka nepřinesla relevantní argumenty, že skutečně došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.
15. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře akcentoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, resp. na zajištění požadavku, aby životní úroveň dítěte byla shodná s životní úrovní rodičů, kteréžto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) ze dne 12. 9. 2006; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Jak již bylo uvedeno shora, tomuto požadavku obecné soudy v nyní posuzované věci dostály, když z jejich rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídily jak při stanovení výše běžného výživného, tak při rozhodování ve vztahu k dlužnému výživnému. Krajský soud dostatečně podrobně zmapoval majetkové poměry matky i otce nezletilé (viz odst. 34 - 36 napadeného rozsudku krajského soudu), i majetkové poměry - resp. náklady na živobytí nezletilé (viz odst. 33 napadeného rozsudku krajského soudu), přičemž z těchto údajů krajský soud dovodil i výši výživného, a to včetně výživného hrazeného za účelem tvorby úspor (viz zejm. odst. 41 napadeného rozsudku krajského soudu). Do takto zvoleného způsobu výkladu podústavního práva, který je bezesporu možný, nemůže Ústavní soud z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti z výše předestřených důvodů ingerovat. Stěžovatelce rozhodně nelze přisvědčit ani v tom, že by krajský soud nikterak neodůvodnil, proč mají být z části výživného pro nezletilou tvořeny úspory, když krajský soud uzavřel, že "výživné stanovené ve výši nejprve 300 eur, poté 400 eur je spolu s příspěvkem zaměstnavatele matky ve výši průměrně 400 eur měsíčně adekvátní pro uspokojování jejích aktuálních potřeb, ovšem příjem otce, jeho majetkové možnosti a schopnosti umožňují právě tvorbu úspor" (viz odst. 41 napadeného rozsudku krajského soudu).
17. Ústavní soud konečně nevyhověl ústavní stížnosti ani z důvodu namítaného pochybení obecných soudů stran soudem uložené povinnosti založit nezletilé účet pro tvoření úspor za předem stanovených podmínek. Argumentace stěžovatelky v tomto ohledu postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka se brání zejména tomu, aby i otec hradící výživné měl k účtu dispoziční oprávnění, ovšem pokud je otec nezletilé stižen povinností hradit výživné a tuto povinnost bude do budoucna řádně plnit, náleží mu ve vztahu k jím hrazenému výživnému i určitá oprávnění, jedním z nich je právě možnost mít přehled o vynakládání finančních prostředků z inkriminovaného účtu za účelem plnění mimořádných potřeb nezletilé.
18. Pokud stěžovatelka argumentuje tím, že soudu předložila návrh smlouvy o účtu pro tvoření úspor nezletilé, s jejímž zněním otec nezletilé souhlasil, přestože podle této smlouvy neměl k účtu dispoziční oprávnění, a soud tuto dohodu ignoroval, učinil tak soud zjevně zejména s ohledem na konfliktní vztah mezi stěžovatelkou a otcem nezletilé. Stěžovatelkou předložený návrh totiž postrádal jakoukoliv garanci pro otce nezletilé, že bude o vynakládání finančních prostředků z účtu informován (srov. odst. 45 - 46 rozsudku krajského soudu). Proto krajský soud přistoupil k formulaci vlastních podmínek. Tyto podmínky ohledně dispozičního oprávnění stěžovatelka zpochybňuje a tvrdí, že soud si nijak neověřil, zda je lze vůbec splnit. V tomto bodě však soud vycházel ze své ustálené rozhodovací praxe. Rozporuje-li stěžovatelka možnost splnění podmínek a označuje jejich naplnění za nemožné, měla k tomu sama předložit důkazy. Z rozhodnutí krajského soudu ostatně plyne, že otec se pokusil soudu smlouvu o takovém účtu, který by splňoval podmínky kladené krajským soudem, předložit, avšak vlivem nesoučinnosti matky takový účet nemohl být zřízen - matka totiž bance nepředložila požadované dokumenty (viz odst. 43 napadeného rozsudku krajského soudu). I toto její chování dokládá konfliktní povahu vztahů mezi rodiči, a proto soud postupoval tak, jak postupoval.
19. Ostatně, i na tomto místě se hodí zdůraznit, že pokud by rodiče nezletilé byli schopni se dohodnout a jejich vzájemné vztahy se urovnaly, nic nebrání tomu, aby soudem stanovené podmínky změnili a pro nezletilou ve vzájemné shodě vybrali jakýkoliv finanční produkt, kam by byla hrazena spořící složka jejího výživného, který by považovali za optimální.
20. Lze tedy shrnout, že na závěrech městského a krajského soudu Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti.
21. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu