ECLI:CZ:US:2023:3.US.1056.23.1
sp. zn. III. ÚS 1056/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., t. č. Věznice P. O. BOX 2, Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2023 č. j. 6 Tdo 23/2023-899 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2022 č. j. 6 To 230/2021-853, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 4. 2021 č. j. 70 T 211/2018-831 byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnutí okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 téhož zákona stěžovatele nově odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon stěžovatele zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. řádu do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, opřeným o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že okresní soud hodnotil provedené důkazy v extrémním rozporu s jejich obsahem a zásadní důkazy opomenul. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil a Nejvyšší soud se jednotlivými argumenty dovolání sice zabýval, ale v podstatě přisvědčil závěrům soudů obou stupňů. Za zcela zásadní označuje otázku věrohodnosti poškozené a její výpovědi. Navrhl provést výslechy dvou svědků, kteří měli o incidentu s poškozenou hovořit, což však bylo pro nadbytečnost zamítnuto, přestože k objasnění věci lze takový "důkaz z doslechu" provést, zvláště za situace, kdy by mohl podpořit obhajobu. Pokud tak soudy neučinily, odepřely stěžovateli právo na soudní ochranu a nerespektovali zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Uvádí argumenty, pro něž není podle jeho názoru poškozená věrohodná, přičemž poukazuje na to, že žádnými dalšími důkazy usvědčován nebyl, když není podle jeho přesvědčení možné vycházet z výpovědi policisty M. H. v té části, v níž popisuje, co mu na místě činu sdělila poškozená. Má za to, že měl být zajištěn důkaz, který ho mohl zcela vyvinit, za který označuje sejmutí daktyloskopických stop z předmětného mobilního telefonu. Má též za to, že namísto odborného vyjádření měl být s ohledem na důležitost pro posouzení věci vyžádán znalecký posudek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel se navzdory tomu domáhá revize skutkových zjištění soudů, které byly podkladem pro rozhodnutí o jeho vině, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
9. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku okresního soudu, byly provedeny všechny relevantní důkazy rozhodné pro zjištění skutečného stavu věci. Okresní soud uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Krajský soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, přičemž nezjistil, že by se okresní soud opomněl zabývat některou z významných okolností či že by provedené důkazy hodnotil v rozporu s jejich obsahem. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele důkladně, přesvědčivě a logicky odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, proč vycházel především z výpovědi poškozené, kterou stěžovatel zpochybňuje, a z jakých důvodů neuvěřil obhajobě stěžovatele. Krajský soud se znovu hodnocením výpovědi poškozené a její věrohodností zabýval, stejně jako okresní soud však neshledal žádné skutečnosti, které by naznačovaly, že svědkyně vypovídala nepravdu. Výpověď poškozené ostatně nestojí osamoceně, neboť je potvrzována výpověďmi dalších slyšených svědků, kteří sice nebyli osobně útoku stěžovatele vůči poškozené přítomni, avšak popsali jeho průběh, jak jej vnímali svými smysly, tj. hluk, výkřiky, kopání do dveří, volání poškozené o pomoc, což jednotlivé svědky probudilo a vedlo k přivolání policejní hlídky. S výpovědí poškozené korespondují i další provedené důkazy, vyjmenované a řádně zhodnocené v rozsudku okresního soudu. Tyto důkazy současně vyvracejí obhajobu stěžovatele o průběhu události. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. V otázce trestní odpovědnosti stěžovatele však neshledal žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí, byť stěžovatel vyslovuje opačný názor.
11. Jestliže se tedy soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi obžaloby, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z verzí je pravdivá, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ stěžovatele.
12. Namítá-li stěžovatel, že namísto odborného vyjádření z oboru zdravotnictví měl být obstarán znalecký posudek, i touto námitkou se soudy řádně ve svých rozhodnutích zabývaly. Odborné vyjádření je listinným důkazem, kterým si orgány činné v trestním řízení (nebo účastníci) opatřují od osob nebo orgánů k tomu způsobilých odborné skutkové poznatky, které nevyžadují hlubšího (znaleckého) posouzení. Odborným vyjádřením může být i lékařská zpráva o zranění poškozeného. V posuzovaném případě šlo pouze o lehká poranění poškozené nedosahující intenzity ublížení na zdraví, takže postup orgánů činných v trestním řízení podle §105 odst. 1 tr. řádu nelze označit za svévolný či dokonce porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces. Jak případně zopakoval Nejvyšší soud v bodech 20 a 23 napadeného usnesení, ve věci postačuje vypracování odborného vyjádření a výslech jeho zpracovatele v procesním postavení svědka, přičemž stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek by s ohledem na provedené důkazy a jejich hodnocení nemohl dospět k jiným závěrům, než ke kterým dospěl znalec MUDr. Václav Kameníček v odborném vyjádření a ve svém výslechu před soudem.
13. K námitce o opomenutých důkazech navrhovaných obhajobou (výslechu svědků A. L. a M. S.) se dostatečně přesvědčivě vyjádřily jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud, a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost nejen se vyjádřit k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Krajský soud o navrhovaných důkazech formálně rozhodl ve veřejném zasání, přičemž v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč výslechy svědků považoval za nadbytečné. Tento postup odvolacího soudu akceptoval i Nejvyšší soud. Nelze proto dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty. Nešlo ani o klíčové důkazy ve věci, neboť, jak již bylo uvedeno výše, vina stěžovatele byla prokázána nejenom stěžovatelem zpochybňovanou výpovědí poškozené, ale i řadou dalších důkazů podporujících verzi poškozené.
14. Stran tvrzené nepoužitelnosti výpovědi svědka M. H., strážníka městské policie nutno přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že nejde o procesně nepoužitelný důkaz, neboť uvedený svědek podal výpověď k tomu, co vnímal na místě činu bezprostředně po projednávané události mezi stěžovatelem a poškozenou.
15. Lze uzavřít, že postupem soudů tak nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými a právními závěry, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu