ECLI:CZ:US:2023:3.US.1080.23.1
sp. zn. III. ÚS 1080/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Vadroně, zastoupeného JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021 č. j. 47 Cm 40/2017-197, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022 č. j. 6 Cmo 121/2021-232 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023 č. j. 27 Cdo 2045/2022-268, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze, rozsudek Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že se jedná o věc jak po právní, tak i po skutkové stránce obdobnou, jako v případě ústavní stížnosti vedené u Ústavního soud pod sp. zn. III. ÚS 634/23, o níž bylo rozhodnuto nedávným odmítavým usnesením ze dne 18. 4. 2023. Předmětem řízení před obecnými soudy zde byla rovněž žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném družstvu "SALIMA družstvo Velim" zaplacení částky 486 958 Kč s příslušenstvím, jako finanční pohledávky poskytnuté žalovanému ve formě majetkového podílu v souladu se smlouvou o použití majetkového podílu, uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovaným dne 11. 5. 1998. Majetkový podíl v SALIMA družstvo Velim představoval náhradní plnění získané z titulu restituce a transformace majetku v celkové výši 936 915 Kč, který byl jako součást dědictví vypořádán mezi dědici. Žalované družstvo namítlo v průběhu řízení promlčení nároku stěžovatele.
3. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy soud pečlivě zkoumal a dospěl k závěru, že okolnosti případu nejsou natolik výjimečné, resp. nedosahují takové intenzity, aby soud mohl považovat námitku promlčení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil také to, že stěžovatel mohl svá práva vymáhat minimálně již od 11. 11. 2014, kdy byl právně zastoupen a bylo postaveno najisto, že žalovaný odmítá nárok dobrovolně uhradit. Bez zásadního důvodu tak neučinil a svou vlastní nečinností zavinil promlčení nároku, nadto v zastoupení advokáta (odkaz na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1042/2017).
4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil závěry soudu prvního stupně. K tomu uvedl, že za situace, kdy žalovaný předem avizoval vznášení námitky promlčení, neshledal podmínky pro právní závěr, že by námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud neshledal námitky stěžovatele relevantními, a to ani v případě tvrzení o formalistickém přístupu soudu prvního stupně. Ve věci neshledal ani podmínky pro uplatnění §150 občanského soudního řádu. Na konkrétní obsah závěrů odvolacího soudu Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Vypořádal se všemi právními otázkami vznesenými stěžovatelem, přičemž poukázal na ustálenou rozhodovací praxi dopadající na řešení daného případu. V rozhodnutí soudů nižších instancí neshledal dovolací soud žádný exces, přičemž rovněž poukázal na své závěry stran promlčení předmětného nároku ve věci sp. zn. 27 Cdo 3232/2018.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje především se závěry obecných soudů ohledně ujednání o splatnosti nároku právní předchůdkyně stěžovatele, resp. o počátku běhu promlčecí lhůty. Jeho námitky jsou obdobné jako ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 634/23, a proto na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje. Nad rámec uvedeného zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu, v reakci na odmítavé usnesení, doplnění ústavní stížnosti, v níž zdůraznil, že "maminka stěžovatele (oprávněná dle příslušných restitučních předpisů) i stěžovatel vždy chápali smlouvu tak, že předmětná částka bude vyplacena na základě jejich žádosti - v tomto je utvrzovalo i samotné SALIMA družstvo Velim, které až do konce roku 2013 hradilo z dané částky dohodnuté úroky. Smyslem tohoto ujednání (přijatého v dobré víře a dobré vůli ze strany maminky stěžovatele) bylo umožnit SALIMA družstvo Velim vyplacení daných prostředků až po zlepšení jeho ekonomické situace, která nebyla jednoduchá, s ohledem na transformaci zemědělských podniků po roce 1989. Stěžovatel po smrti své maminky požádal v roce 2014 SALIMA družstvo Velim o vyplacení dané částky - to mu však bylo odmítnuto s tím, že daný nárok byl již v roce 2008 (sic!), tedy roky před podáním dané žádosti, promlčen. Stěžovateli za dané situace a po ztroskotání snahy o smírné komplexní řešení všech sporů mezi SALIMA družstvo Velim a všemi stejně postiženými restituenty nezbylo než daný nárok zažalovat. Nárok byl v nejprve stěžovateli pravomocně přiznán, když Vrchní soud v Praze posoudil uzavřenou smlouvu a kontext celé věci v souladu s podanou žalobou. Daný rozsudek však byl zvrácen rozhodnutím Nejvyššího soudu, na jehož základě bylo nakonec přiznání daného nároku pravomocně zamítnuto." S ohledem na tyto skutečnosti je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy danou věc neposoudily spravedlivě a v souladu s právem na spravedlivý proces.
7. Ústavnímu soudu je z podání stěžovatele zřejmé, že věc je pro něj jak po právní, tak i po osobní stránce velmi citlivá. Není však oprávněn zasahovat to rozhodovací činnosti soudů v případě, kdy z jejich strany nedošlo k ústavněprávnímu excesu či jinému pochybení. To v daném případě Ústavní soud neshledal. Důvodem ke kasaci rozhodnutí nemůže být následování judikatury Nejvyššího soudu jakožto vrcholného orgánu soustavy obecných soudů. V daném případě proto Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů, k nimž dospěl v již zmiňovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 634/23. Je totiž zapotřebí zdůraznit tu skutečnost, že polemika stěžovatele se omezuje primárně na právní a skutkové hodnocení provedených důkazů obecných soudů. Hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je však úkolem obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Takového pochybení se však obecné soudy nedopustily. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani prokazatelná újma stěžovatele, kterou je však zapotřebí spojovat (též) s nečinností jeho právního zástupce. Není v možnostech Ústavního soudu napravovat takovou nespravedlnost, k níž stěžovatel sám svou nečinností (či v rámci nesprávného poučení či opomenutí právního zástupce) přispěl (vigilantibus iura scripta sunt).
8. Pokud jde o posouzení uplatněné námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, obsaženou například v usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998 (U 14/10 SbNU 383) a na její závěry, citované rovněž v usnesení sp. zn. III. ÚS 634/23.
9. Lze proto uzavřít, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu