ECLI:CZ:US:2023:3.US.1087.23.1
sp. zn. III. ÚS 1087/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Holuba, zastoupeného Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem Místecká 329/258, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2023, č. j. 57 Co 205/2022-82, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2022 č. j. 55 C 183/2020-65, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, aby žalované M. Vojtušové byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 28 336 Kč. Žalovaná částka představovala škodu, kterou měla žalovaná stěžovateli způsobit, a dále náhradu za náklady na služby spojené s užíváním stěžovatelova domu, na něž mu žalovaná měla dle dohody přispívat. Žalovaná bydlela v domě stěžovatele od 28. 1. 2020 do 9. 4. 2020, kdy se od stěžovatele odstěhovala pro neshody ohledně způsobu vedení jejich vzájemného soužití, když v noci ze dne 9. na 10. 4. 2020 měla žalovaná podle tvrzení stěžovatele poškodit jeho traktor, motocykl a odcizit klíč od stěžovatelova vozu. Dále měla škoda stěžovateli vzniknout tím, že mu žalovaná odcizila nářadí a některé nádobí a potraviny užívané v kuchyni. Okresní soud však uplatněný nárok zamítl s tím, že stěžovatel neprokázal jednání žalované, kterým mu měla vzniknout škoda na věcech, a že by se se žalovanou dohodl na tom, že se měla podílet na hrazení nákladů spojených s užíváním jeho domu.
3. Následně Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu co do částky 3 620 Kč (představující stěžovatelem tvrzenou dohodnutou náhradu na službách spojených s užíváním domu) odmítl; v tomto rozsahu totiž posoudil stěžovatelem uplatněný nárok jako samostatný a do té míry nepřevyšující částku 10 000 Kč, když proti takovému nároku není odvolání ze zákona přípustné. Co do zbytku (tzn. částky 24 716 Kč) krajský soud rozhodnutí okresního soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné; proto rozhodnutí okresního soudu v daném rozsahu potvrdil. Uzavřel totiž, že stěžovatelova tvrzení ohledně škody, kterou měla žalovaná způsobit na jeho věcech, si vzájemně odporují a stěžovatel ani neoznačil důkazy, které by jeho tvrzení o rozsahu škody prokazovaly. Jednotlivá tvrzení stěžovatele, která hodnotil jako rozporná, nepřesvědčivá a nevěrohodná. Proto krajský soud uzavřel, že stěžovatel neprokázal, že by mu žalovaná způsobila škodu.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Dále je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti ve vztahu k majetkové výši sporu omezující podání odvolání nebo dovolání. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné zcela přehlížet hranice, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Na druhou stranu Ústavní soud v minulosti rovněž dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však v ústavní stížnosti žádné zvláštní okolnosti, které teprve by byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci tohoto případu, neuvádí.
8. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud ke stěžovatelově argumentaci konstatuje, že stěžovatelovy stížnostní námitky postrádají hlubší ústavněprávní rozměr, když stěžovatel toliko polemizuje se závěry zejména krajského soudu, resp. se snaží přinést jen další argumenty, kterými by vyvrátil závěr krajského soudu o tom, že jeho tvrzení jsou nevěrohodná, v čase proměnlivá a že z nich proto nelze spolehlivě dovodit, že to byla právě žalovaná, kdo stěžovateli měl způsobit škodu. Ostatně i v ústavní stížnosti stěžovatel setrvává pouze na nijak hlouběji neodůvodněném východisku, že škodu na jeho věcech musela způsobit právě žalovaná, neboť zjištění škody se shoduje s okamžikem, kdy se žalovaná od stěžovatele odstěhovala. Aniž by pak Ústavnímu soudu příslušelo, aby se stavěl do role další přezkumné instance a hodnotil skutková tvrzení stěžovatele, musí konstatovat, že jeho osamocené tvrzení mající směřovat k tomu, že to byla právě a jen žalovaná, kdo stěžovateli škodu způsobil, k prokázání její odpovědnosti za škodu bez dalšího skutečně postačovat nemůže, a proto závěr obecných soudů, jímž nevyhověly stěžovatelovu žalobnímu žádání, je z ústavního hlediska zcela akceptovatelný.
9. Upozorňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti též okrajově na to, že řízení před okresním soudem mělo být zatíženo průtahy, pak Ústavní soud konstatuje, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného) nemohly být v dané věci průtahy v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Kdyby se totiž stěžovatel v probíhajícím řízení obrátil na Ústavní soud s požadavkem vztahujícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil podle své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). Za daného stavu, kdy již předmětné soudní řízení pravomocně skončilo, se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Bylo by totiž značně nelogické a odporující zájmům stěžovatele, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud (případně) zrušil vydané konečné rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování tohoto řízení.
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy v dané věci podle jeho mínění své závěry přesvědčivě vysvětlily a lze je považovat za spravedlivé. Proto Ústavnímu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu