ECLI:CZ:US:2023:3.US.1094.23.1
sp. zn. III. ÚS 1094/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Marka Pacholíka, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2023 č. j. 102 VSPH 653/2021-149, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 4. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
2. Stěžovatel požádal o odklad vykonatelnosti stížností napadeného rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Návrh odůvodnil tím, že byl podán návrh na zrušení schváleného oddlužení stěžovatele, přičemž takovýto výsledek by byl pro stěžovatele zcela nepochybně větší újmou, než jaká by byla mohla vzniknout vedlejšímu účastníkovi v souvislosti s odložením vykonatelnosti.
3. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud stručně uvádí obsah ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, protože jsou účastníkům řízení známy a není nutné je podrobně reprodukovat. Stěžovatel (dále též "dlužník") ústavní stížností brojí proti výroku II. rozsudku vrchního soudu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalobci Chytrý nájem s.r.o. (dále jen "vedlejší účastník") náklady odvolacího řízení ve výši 14 774,63 Kč. Výrokem I. byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 6. 2021 č. j. 15 ICm 980/2020-116, že pohledávka vedlejšího účastníka ve výši 584 955 Kč za ním jako dlužníkem je v plné výši po právu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na §202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, v platném znění (dále jen "insolvenční zákon"), z něhož mimo jiné vyplývá, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel do řízení vstoupil jako procesní nástupce jeho bývalé insolvenční správkyně, která dle §202 odst. 1 insolvenčního zákona požívala tzv. nákladovou imunitu. Nesouhlasí s tvrzením vrchního soudu, že se toto nevztahuje na dlužníka, který do řízení vstoupil dle §159 odst. 4 insolvenčního zákona a setrval na popěrných námitkách bývalé insolvenční správkyně. Poukázal na průtahy v řízení před vrchním soudem, kdy odvolání podal v srpnu 2021 a insolvenční řízení bylo ukončeno v březnu 2022, kdy se stal účastníkem řízení stěžovatel. Rozhodnutí vrchního soudu považuje za překvapivé a zcela netransparentní. Stěžovatel nesouhlasí s uloženou povinností, že by měl hradit náklady řízení za situace, kdy pohledávku při přezkumném jednání nepopřel a do řízení vstoupil až v důsledku skončení insolvenčního řízení. Vrchní soud napadeným rozsudkem přiznal vedlejšímu účastníkovi na úkor stěžovatele náklady řízení, což považuje za projev zjevné libovůle v rozhodování, rozporné s právem na spravedlivý proces, zásah do práva na nedotknutelnost majetku a vybočení z mezí daných čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je nesouhlas s rozhodnutím vrchního soudu, který jej zavázal k úhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka, a tak se dle jeho mínění odchýlil od §202 odst. 1 insolvenčního zákona. Vrchní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není opodstatněné. Vycházel z toho, že usnesením ze dne 21. 1. 2022 (právní moc dne 9. 2. 2022) insolvenční soud po splnění rozvrhového usnesení dle §308 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona zrušil konkurs na majetek stěžovatele. Podle ustanovení §159 odst. 1, 4 a 5 insolvenčního zákona se účastníkem řízení stal stěžovatel místo insolvenčního správce; proto neobstojí námitka, že stěžovatel není v odvolacím řízení pasivně legitimován. Vrchní soud konstatoval, že skutková zjištění krajského soudu mají spolehlivou oporu v provedeném dokazování a jsou náležitě právně posouzena. V odvolacím řízení nebylo zjištěno nic, co by zakládalo důvod pro změnu či zrušení napadeného rozhodnutí, proto lze na odůvodnění rozsudku odkázat; nároky stěžovatele byly obdobně posouzeny vrchním soudem pod sp. zn. 104 VSPH 618/2020, sp. zn. 102 VSPH 839/2016, sp. zn. 101 VSPH 323/2021. K uvedeným výtkám a námitkám stěžovatele vrchní soud uvedl, že jsou opakováním argumentace uplatněné v řízení před krajským soudem a nejsou schopny zpochybnit závěry krajského soudu. Rozsudek jako věcně správný potvrdil dle §219 občanského soudního řádu, včetně výroku o nákladech řízení, přičemž vycházel z §151 odst. 1, 2, §137, §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
9. Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud si byl stěžovatelem vznesené argumentace vědom, což se též odrazilo v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve věci stěžovatele proběhlo nalézací řízení, v němž bylo prokázáno, že stěžovatel uzavřel smlouvu o půjčce, která byla zajištěna jeho vlastní blankosměnkou bez vyplnění směnečné sumy a data splatnosti. K založení daných právních vztahů vzešlo bez jakékoli časové tísně, lsti nebo podvodu z iniciativy stěžovatele resp. jeho tehdejší partnerky a k úspěšné realizaci nedošlo z důvodů na straně stěžovatele (nedostatek financí, snížení příjmů). Proti popěrným důvodům, že směnka byla vystavena podvodně a v rozporu s dobrými mravy k zajištění spotřebitelského úvěru, vrchní soud argumentoval tím, že krajský soud se zabýval relevantními širšími skutkovými kauzálními okolnostmi věci, nikoli pouze ze vztahů ze směnky a neshledal tvrzení stěžovatele důvodným. V odvolacím řízení nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo zrušení napadeného rozsudku, přičemž stěžovatel svoje tvrzení ve skutkové rovině žádnými konkrétními tvrzeními nepodporuje.
10. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud neshledal v postupu vrchního soudu pochybení, jež by dosahovala ústavněprávního rozměru a jeho rozhodnutí tak lze považovat za ústavně konformní a lze na něj v podrobnostech odkázat.
11. Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu; to znamená, že je možno jej podat jen ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí [srov. např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 3132), usnesení ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3291/15].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu