ECLI:CZ:US:2023:3.US.1106.23.1
sp. zn. III. ÚS 1106/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Konrádové, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, č. j. 25 Cdo 2978/2022-1707, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 13 Co 160/2021-1179, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2020, č. j. 5 C 276/2017-542, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo její porušeno právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně po žalované (Ing. Michaele Ehrenbergerové) domáhala zaplacení částky 63 702 133,33 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka v řízení před obvodním soudem tvrdila, že (spolu se svým manželem) s žalovanou uzavřela smlouvu o půjčce, žalovaná prý však porušila smluvní podmínky, když místo výzvy ke splacení dluhu upřednostnila šikanózní způsob vymáhání dluhu a podala návrh na exekuci; tím stěžovatelce vznikla škoda. Žalovaná měla také porušit obecnou prevenční povinnost, když se stěžovatelkou nespolupracovala při podání žádosti o nový bankovní úvěr (kterým by stěžovatelka se svým manželem uhradili dluh vůči stěžovatelce). Stěžovatelkou žalovanou částku proto tvoří ušlý zisk, skutečná škoda, snížení hodnoty majetku stěžovatelky a částka vzniklá zrušením penzijního připojištění.
3. Obvodní soud zjistil, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce mezi stěžovatelkou a jejím manželem jako dlužníky a žalovanou jako věřitelkou, jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 4 217 442 Kč se splatností do 31. 10. 2013. Úrok měl být hrazen od října 2012 ve výši 84 349 Kč měsíčně. Pro případ prodlení dlužníků se splacením jistiny či úroků si účastníci dohodli smluvní pokutu. Zároveň byl sepsán i exekutorský zápis o dohodě, kde dlužníci svolují, aby dle něho byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí v případě řádného neplnění povinností ze smlouvy o půjčce. Stěžovatelka přitom žalované naposledy zaplatila řádně a včas úroky za měsíc březen 2013; z tohoto důvodu byl dne 17. 6. 2013 žalovanou (po předchozích emailových upozorněních ze dne 22. 4. 2013 a 9. 5. 2013) podán návrh na pověření exekutora a nařízení exekuce. Obvodní soud uplatněný nárok posoudil podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), ve spojení s §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.") a shledal důvody pro jeho zamítnutí spočívající v absenci zaviněného porušení právní povinnosti žalovanou. Smluvní povinnosti naopak porušila stěžovatelka, když řádně a včas nesplácela dluh. Žalovanou nebyla porušena ani prevenční povinnost podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., kterou stěžovatelka dovozovala z neposkytnutí součinnosti pro získání dalšího úvěru, kterým stěžovatelka hodlala řešit dluh vůči žalované. Z tohoto důvodu obvodní soud již dále nezkoumal ani vznik škody a příčinnou souvislost a žalobu zamítl.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rovněž nyní napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Konstatoval, že obvodní soud správně vyhodnotil absenci podmínky odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu, když nebylo prokázáno její protiprávní jednání spočívající v podání šikanózního návrhu na nařízení exekuce. Žalovaná naopak podala exekuční návrh důvodně, a to až ve chvíli, kdy stěžovatelka (spolu se svým manželem) porušila smluvní ujednání týkající se řádného a včasného plnění svých povinností ze smlouvy o půjčce, neboť se dostala do prodlení s úhradou smluvních úroků (od dubna 2013). Exekuce proto nebyla nařízena předčasně a nešlo ani o návrh šikanózní, podaný ve snaze způsobit stěžovatelce škodu. Nedůvodným shledal městský soud i požadavek na náhradu škody z důvodu nesoučinnosti žalované při snaze stěžovatelky získat nový úvěr, neboť tuto povinnost žalovaná neměla a ani nebylo postaveno najisto, že by při poskytnutí tvrzené součinnosti skutečně nový úvěr dostala a v jaké výši, a že by tím své závazky ze smlouvy řádně a včas uhradila.
5. Následné dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost. Stěžovatelka v něm totiž neformulovala žádnou právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost a městský soud posoudil všechny relevantní podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu v kontextu nyní posuzované věci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (včetně povinnosti předcházet škodám). I podle Nejvyššího soudu se proto žalovaná podáním exekučního návrhu proti stěžovatelce (a jejímu manželovi) nedopustila porušení právní povinnosti a nešlo ani o šikanózní návrh podaný se záměrem způsobit stěžovatelce škodu. Žalovaná přitom rovněž podle Nejvyššího soudu nebyla povinna v rámci prevenční povinnosti poskytnout stěžovatelce součinnost k tomu, aby se tato pokusila získat další úvěr, kterým by pohledávky vůči žalované uhradila. Přípustnost dovolání pak s ohledem na právní úpravu sama o sobě nemohla založit ani námitka stěžovatelky, že soudy ji nedostatečně poučily ve smyslu §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.").
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí.
11. Takovéto pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal a konstatuje, že právní závěry soudů vyložené v nyní napadených rozhodnutích jsou zcela přijatelné a dostatečně odůvodněné, pročež je nelze označit za neústavní.
12. K vlastní stížnostní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.
13. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti porušení poučovací povinnosti ze strany obecných soudů podle §118a o. s. ř., neupřesňuje, ve vztahu ke kterému ze závěrů, z nichž obecné soudy v její věci vycházely, se měly takového porušení ve vztahu ke stěžovatelce dopustit. Jinak řečeno, z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelka se svou žalobou nebyla úspěšná (jen) proto, že - třebas nevědomky - neuvedla před soudem pro úspěch své žaloby potřebná tvrzení či potřebné důkazy v plném rozsahu. Stěžovatelka naopak svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní splnila, obecné soudy se však s její argumentací neztotožnily. Ustanovení §118a o. s. ř. tak nelze interpretovat způsobem (k němuž stěžovatelka ale směřuje), že obecné soudy mají povinnost vést účastníka řízení k tomu, aby byl ve sporu úspěšný. Mají ho pouze poučit o tom, že jím doposud uváděná tvrzení nebo navrhované důkazy nepovažují vzhledem k podstatě věci za dostatečné. Taková situace však v případě stěžovatelky nenastala, když stěžovatelka ostatně opak v ústavní stížnosti důsledně ani netvrdí. Na věc stěžovatelky tak zjevně nedopadají ani závěry jí odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61).
14. Jen pro úplnost v této souvislosti Ústavní soud uvádí, že se nemůže ztotožnit ani se základním východiskem stěžovatelky uváděným v ústavní stížnosti, že žalovanou exekuovaná pohledávka nebyla v době zahájení exekučního řízení splatná, neboť i jen z rekapitulace obsažené v odst. 1 odůvodnění nyní napadeného rozsudku obvodního soudu se podává, že nedodržením jednotlivých splátek ze strany stěžovatelky (resp. jejího manžela) se stala splatnou celá pohledávka, která by jinak - při dodržení povinností ze strany stěžovatelky a jejího manžela jako dlužníků - byla skutečně splatná až později. V ústavní stížností napadených rozhodnutí je také výslovně rekapitulováno, že stěžovatelka byla na prodlení s dohodnutými splátkami ze strany žalované upozorněna.
15. Obecné soudy také v ústavní stížností napadených rozhodnutí vysvětlily, že žalovaná nebyla povinna (ani v rámci dodržení principu prevenční povinnosti) poskytnout stěžovatelce a jejímu manželovi součinnost k získání dalšího úvěru, když navíc obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí rekapituluje stanovisko žalované (jehož správnost stěžovatelka nerozporuje), že stěžovatelka vyzývala žalovanou k uvedené součinnosti až poté, co tato podala návrh na nařízení exekuce. Nepřiléhavý v této souvislosti je pak i odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503), pokud se stěžovatelka dovolává v odůvodnění tohoto nálezu zmiňovaného východiska, že za šikanózní návrh na nařízení exekuce nutno zpravidla požadovat takový návrh, který oprávněný podal, byť měl praktickou jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek vůči němu splní. Stěžovatelka totiž ani v ústavní stížnosti dostatečně přesvědčivě nevysvětluje, z čeho měla mít žalovaná onu praktickou jistotu v tom, že stěžovatelka - dokonce v řádu dnů - svůj dluh vůči ní dobrovolně uhradí.
16. Obecné soudy také již v napadených rozhodnutích vysvětlily, že žalovanou v rámci exekučního řízení nárokované plnění nelze považovat za takové, kterému by neměla být poskytnuta právní ochrana, a to i přesto, že část smluvní pokuty obsažená ve smlouvě uzavřené mezi stěžovatelkou a jejím manželem na jedné straně a žalovanou na straně druhé byla shledána nepřiměřeně vysokou (v rozsahu eventuálního splnění této dílčí smluvní pokuty pak ostatně bylo exekuční řízení vůči stěžovatelce a jejímu manželovi skutečně zastaveno).
17. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu