ECLI:CZ:US:2023:3.US.1155.23.1
sp. zn. III. ÚS 1155/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Davidové, zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem Veleslavínova 252/5, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2023, č. j. 5 As 173/2022-38, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2022, č. j. 22 A 92/2019-81, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 12. 9. 2019, č. j. MSK 134708/2019, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a současně bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Štramberk (dále jen "městský úřad") ze dne 28. 5. 2019, č. j. MEST/SÚ/7041/2018/MJ, jímž byl k žádosti stěžovatelky ve smyslu §142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád") deklarován vznik práva existence stavby kůlny na pozemku parc. č. X v k. ú. Š. podle stavebněprávních předpisů. Stěžovatelka toto řízení iniciovala v souvislosti s rekonstrukcí kůlny nacházející se na pozemku sousedů, neboť se domnívala, že namísto rekonstrukce došlo ke vztyčení nové stavby bez stavebního povolení. Správní orgány však této argumentaci nepřisvědčily.
3. Stěžovatelka proto podala proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji zamítl rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. 22 A 92/2019-42. Tento rozsudek byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2021, č. j. 5 As 350/2020-26. Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud přihlédl k vadě řízení, která nebyla namítána a neměl k ní proto přihlížet.
4. Věc byla proto vrácena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ostravě, který rozhodl nyní napadeným rozsudkem. Následnou kasační stížnost podanou stěžovatelkou Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 poslední věty zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").
5. Stěžovatelka argumentuje v ústavní stížnosti dvěma důvody, pro které se domnívá, že jí má být vyhověno. Nejprve tvrdí, že správní úřad nevedl řádně spis, neboť některé listiny byly do spisu založeny až po podání správní žaloby, a stěžovatelka se tak s nimi mohla seznámit až v okamžiku řízení před soudem, kdy už je však zpravidla pozdě cokoliv činit. Nadto má stěžovatelka za to, že povedou-li správní úřady spisy chaoticky (např. spisy nesvazují, nečíslují, nezapisují připojené spisy do soupisu písemností, doplňují spis o listiny po vydání rozhodnutí atd.), nechrání práva účastníka řízení a takový postup vede k zásahu do práva vyjádřit se ke všem podkladům ještě před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Druhý důvod spatřuje v tom, že se soudy nevypořádaly se stěžovatelkou navrženými důkazy a ani je neprovedly (např. znalecký posudek, fotografie z místa mimo pozemek či ohledání, jež měly vést k prokázání stěžovatelčina tvrzení, že se jedná o stavbu novou), přičemž takto zatížily svoje rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Kromě toho stěžovatelka uvádí, že tvrzení svědčící v její prospěch (tzn. jde o novou stavbu) jednoznačně vyplývá také z listin obsažených ve spise. Snesení střešní krytiny, výměna některých krovů, nosných sloupů a vybetonování patek sloupů dle jejího názoru nepochybně vede k závěru, že jde o novou stavbu.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním obecných (správních) soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud dále připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Nejvyšší správní soud je pak tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v prvé řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. kupř. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Z hlediska ústavněprávního proto může být Ústavním soudem v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Tyto požadavky přitom v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud, krajský soud a rovněž také správní orgány naplnily.
10. K řádnému vedení spisu se vyjadřuje Nejvyšší správní soud např. právě ve stěžovatelkou citovaném rozsudku ze dne 18. 12. 2013 č. j. 6 As 81/2013-56, ve kterém uvádí, že: "Každý spis musí obsahovat soupis všech svých součástí, včetně příloh, s určením data, kdy byly do spisu vloženy. Spis tvoří zejména podání, protokoly, záznamy, písemná vyhotovení rozhodnutí a veškeré další písemnosti, které se vztahují k dané věci, nestanoví-li zákon jinak. Přílohou, která je součástí spisu, jsou zejména důkazní prostředky, obrazové a zvukové záznamy a záznamy na elektronických médiích (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 58/2009-541 ze dne 31. března 2010, publ. pod č. 2119/2010 Sb. NSS). Dané pravidlo rozvádí zásadu spisového pořádku, resp. zásadu řádného vedení spisu, jejíž význam byl znám již v dobách římského impéria v podobě zásady "quod non est in actis, non est in mundo" ("co není ve spisech, není na světě"). V současné době je tato zásada zakotvena v mnohých mezinárodních či unijních dokumentech, např. v podobě čl. 24 Evropského kodexu řádné správní praxe Evropské unie schváleném Evropským parlamentem dne 6. září 2001."
11. Ústavní soud zde došel k závěru, že se soudy přesvědčivě vypořádaly s námitkou stěžovatelky, že podklady pro rozhodnutí nebyly součástí spisu v době, kdy se s jeho obsahem mohla před vydáním prvostupňového rozhodnutí seznámit. Nejvyšší správní soud to dovozuje z okolností a také z chování stěžovatelky, která např. ve vyjádření odkazuje na zjištění vyplývající z protokolu, který přitom podle jejího tvrzení měl ve spise absentovat v době, kdy se s ním mohla seznámit (viz bod 29 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Rovněž ani okolnost, že byla fotografie do spisu založena a datována až ke dni po vydání rozhodnutí, nemá vliv na jeho zákonnost, neboť nebyla podkladem pro rozhodnutí, a nelze z toho tedy ani nutně usuzovat na chaotické vedení spisu (viz bod 26 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
12. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se musí obecné (správní) soudy vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky v řízení, a to "způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti". V opačném případě tím soud založí nepřezkoumatelnost rozhodnutí a zpravidla také jeho protiústavnost, neboť není-li rozhodnutí řádně odůvodněno, otevírá se tím cesta k libovůli soudního rozhodování, což nikterak nekoresponduje s principem právního státu a právem na spravedlivý proces (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 593/17 ze dne 29. 8. 2017).
13. V nyní posuzované věci však správní soudy řádně odůvodnily, proč považují stěžovatelkou navržené důkazy za nadbytečné a proč tedy nedošlo k jejich provedení. Zejména poukazují na to, že jimi mohl být zjištěn pouze stav před rekonstrukcí a po ní, přičemž ten byl již dostatečně známý, a proto je takový důkaz ve vztahu k posuzované věci irelevantní (viz bod 32 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
14. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2021, č. j. 8 As 94/2020-38, jenž je však v nyní posuzované věci nepřiléhavý. V odkazovaném případě totiž fotografie před a po stavebních pracích sloužily k prokázání skutečnosti, zda došlo k odstranění obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím, což dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vede k zániku stavby (rozsudek ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, rozsudek ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001). Stěžovatelka však zbourání obvodových zdí vůbec netvrdí. Pouze ze stejných zjištění dovozuje jiné závěry, totiž že snesení střešní krytiny, výměna některých krovů, nosných sloupů a vybetonování patek sloupů znamená zánik stavby. Porovnání fotografií před rekonstrukcí a po ní, které jsou součástí znaleckého posudku, by tedy neprokázalo nic, co již není známo, a proto se argumentace stěžovatelky v tomto případě nedá použít.
15. Ústavní soud proto k argumentaci stěžovatelky souhrnně konstatuje, že ve skutečnosti brojí jen proti pro ni nepříznivému výsledku soudního řízení, což však není důvod, pro který by ji měl poskytnout zdejší soud ochranu. Oba správní soudy se totiž s argumentací stěžovatelky vypořádaly dostatečným a přesvědčivým způsobem, postupovaly zcela v intencích s. ř. s. a aplikované právní normy interpretovaly v souladu s jejich smyslem a účelem a není proto dán žádný rozumný důvod, aby v tomto případě do jejich kognice Ústavní soud (i s ohledem na svoje shora zmíněné postavení v ústavním systému) jakkoliv zasahoval.
16. Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu