ECLI:CZ:US:2023:3.US.128.23.1
sp. zn. III. ÚS 128/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace UNIMEX-INVEST s. r. o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2022 č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-B-244, spojené s návrhem na zrušení §263 odst. 1 a §265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §263 odst. 1 a §265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
3. V řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 30 C 37/2007 se obchodní korporace CREDITEX HOLDING, a. s. (dále jen "insolvenční věřitelka") domáhala po stěžovatelce zaplacení tam specifikované pohledávky a ta jí byla pravomocně přiznána. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 č. j. 51 Co 267/2010-1210. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání a řízení o něm je vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 1655/2021. Dříve než Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl, krajský soud usnesením ze dne 22. 12. 2021 č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-A-153 rozhodl o úpadku stěžovatelky a prohlásil konkurs na její majetek, čímž došlo k přerušení (dovolacího) řízení. Stěžovatelka proto navrhla, aby krajský soud rozhodl o pokračování v dovolacím řízení.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že neuděluje souhlas k pokračování v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 30 C 37/2007. Krajský soud posoudil návrh stěžovatelky podle jeho obsahu jako návrh na pokračování v celém řízení. K tomuto uvedl, že předmětné řízení nemůže být v důsledku prohlášení konkursu na stěžovatelku případně nepřerušeno jen zčásti (v řízení o dovolání). Krajský soud dále předestřel, že v předmětném řízení lze pokračovat pouze za podmínek §265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, neboť nejde o žádný z případů uvedených v §264 odst. 1 či §265 odst. 1 insolvenčního zákona; následně dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá aktivní legitimaci k návrhu na pokračování v řízení, protože k tomu je oprávněna podle §265 odst. 2 insolvenčního zákona jen osoba uplatňující nárok přihlašovaný do insolvenčního řízení (tedy věřitel) nebo insolvenční správce.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje v napadeném rozhodnutí odepření jejího práva na soudní ochranu a přístup k soudu. Rozpor s ústavním pořádkem podle ní zakládá samotná právní úprava §263 odst. 1 a §265 insolvenčního zákona, která upírá stěžovatelce právní možnost na řádné soudní rozhodnutí a přezkum soudního rozhodnutí v kontextu konkrétních okolností nynější věci, které stěžovatelka v ústavní stížnosti rozebírá a které mají svědčit o tom, že pohledávka insolvenční věřitelky je sporná, a je proto nutné ponechat věc na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tím bylo zasaženo i do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví. Pokračování v dovolacím řízení až po skončení insolvenčního řízení ztrácí podle stěžovatelky smysl, protože po něm bude již ve stádiu "ekonomické i právní smrti". V situaci, ve které se stěžovatelka ocitla a která pro stěžovatelku znamená de facto nulovou právní možnost domáhat se přezkumu soudního rozhodnutí v dovolacím řízení oproti druhému účastníkovi (insolvenční věřitelce), který tuto možnost má, ačkoliv pro přezkum předmětného rozhodnutí existuje řada objektivních a rozumných důvodů, je rovněž porušen princip rovnosti před zákonem. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky vyplývá rovněž z postupu krajského soudu, který nevyčerpal tu část návrhu stěžovatelky, v rámci něhož se domáhala, aby krajský soud uložil insolvenčnímu správci povinnost pokračovat v dovolacím řízení.
6. Napadeným ustanovením §263 odst. 1 a §265 insolvenčního zákona stěžovatelka vytýká, že uvedená ustanovení vydávají osobu v úpadku na "milost a nemilost" insolvenčnímu správci, který má finanční motivaci na pokračování insolvenčního, nikoli přerušeného řízení. Dochází přitom ke střetu zájmů na rychlém a nekomplikovaném provedení insolvenčního řízení a zájmu na tom, aby se každý mohl domoci efektivní soudní ochrany a přístupu k soudu. Druhý zájem je vzhledem k tomu, že jde o základní právo, silnější. Následně stěžovatelka předestírá možnou novou právní úpravu.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nepokračování v přerušeném řízení, Ústavní soud dovodil již v nálezu ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 50/10 (N 1/60 SbNU 3)]. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Podstatu stěžovatelčiny argumentace představuje - zjednodušeně řečeno - nesouhlas s tím, že coby dlužnice není oprávněna navrhnout pokračování řízení, jež bylo v důsledku prohlášení konkursu na její majetek přerušeno. Podle §265 odst. 2 insolvenčního zákona jsou oprávněni podat návrh na pokračování v řízení pouze insolvenční správce a osoba uplatňující nárok přihlašovaný do insolvenčního řízení. Nevyhověl-li proto krajský soud návrhu stěžovatelky s odůvodněním, že jakožto dlužnice není k podání příslušného návrhu aktivně legitimovaná, neshledává Ústavní soud v takovém závěru žádné ústavněprávní nedostatky (shodně usnesení ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 927/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Jelikož se krajský soud - správně - zabýval pouze aktivní legitimací stěžovatelky, nemůže Ústavní soud nikterak přihlédnout k tvrzením stěžovatelky, která mají svědčit pro naplnění podmínek k pokračování předmětného řízení; ostatně taková role mu ani nepřísluší.
11. Jde-li o námitku stěžovatelky, že krajský soud nerozhodl o jejím návrhu, aby uložil insolvenčnímu správci povinnost pokračovat v dovolacím řízení, uvádí k tomu Ústavní soud pouze toliko, že jde zjevně o návrh, jenž nemá oporu v insolvenčním zákoně či jiném právním předpisu. Nerozhodl-li proto krajský soud o tomto návrhu (jenž je nadto konstruován pouze eventuálním způsobem), nejde o pochybení, jež by samo o sobě dosahovalo ústavněprávní relevance.
12. Namítá-li stěžovatelka, že aplikace napadené právní úpravy vede v jejím případě k protiústavním důsledkům, Ústavní soud její přesvědčení nesdílí. Stěžovatelka staví svoji argumentaci na tom, že napadená úprava jí upírá možnost domoci se přezkumu pohledávek vůči ní uplatňovaných. Avšak stěžovatelka pomíjí, že smyslem přerušení řízení ve smyslu §263 insolvenčního zákona je úzká vazba těchto řízení na majetek zahrnutý do majetkové podstaty. Není totiž účelné, aby o stejných či obdobných nárocích k prakticky témuž majetku se rozhodovalo současně ve dvou či více vzájemně spolu nesouvisejících řízeních (srov. KOTOUČKOVÁ, J. a MORAVEC, T. In: MORAVEC, T. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 984). Principem insolvenčního řízení je přitom dosáhnout maximálně možného výtěžku zpeněžením majetkové podstaty, a proto i vhodnost či nevhodnost pokračování v přerušeném řízení se odvíjí především od jeho přínosu pro majetkovou podstatu (srov. usnesení ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 2612/21).
13. Dlužníkovi v insolvenčním řízení je dána možnost se proti němu uplatňovaným pohledávkám bránit, a to využitím k tomu určených procesních instrumentů insolvenčního práva (podle příslušné fáze insolvenčního řízení), zejména jejich přezkoumáním a zjištěním či popřením, včetně incidenčních sporů; nikoli však v původním (individuálně vedeném) civilním řízení (jehož pokračování je účelné pouze, je-li to výhodné z hlediska majetkové podstaty), ale v řízení insolvenčním, jež má v tomto smyslu "přednost" (srov. ZOUBEK, H. In: SPRINZ, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, §263, marg. č. 1). Dlužníkovi (stěžovatelce) tudíž není upíráno jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) ani není v nerovném, či dokonce diskriminačním postavení vůči ostatním subjektům (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, popř. čl. 37 odst. 3 Listiny), neboť se stále může domoci soudního přezkumu přihlášených pohledávek a v konečném důsledku ochrany jeho vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny).
14. Ústavní soud z insolvenčního rejstříku také zjistil, že pohledávka plynoucí z přerušeného řízení, jehož pokračování se stěžovatelka domáhá, byla popřena jak insolvenčním správcem, tak stěžovatelkou samotnou a v současnosti o ní probíhá incidenční spor vedený u krajského soudu pod sp. zn. 11 ICm 2658/2022. Nelze proto předjímat, zda pohledávka insolvenční věřitelky (vůči níž stěžovatelka primárně brojí) jí bude v insolvenčním řízení pravomocně přiznána a zda tak stěžovatelka utrpí na svých právech a zájmech.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení §263 odst. 1 a §265 insolvenčního zákona sdílí jako návrh akcesorický její osud (§74 zákona o Ústavním soudu), a proto jej Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu