ECLI:CZ:US:2023:3.US.1323.23.1
sp. zn. III. ÚS 1323/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, č. j. 4 Tdo 94/2023-730, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2022, č. j. 6 To 29/2022-681, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, č. j. 47 T 1/2022-604, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a současně namítá, že soudy při svém rozhodování porušily zásadu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání (blíže popsané ve skutkové větě napadeného rozhodnutí) byl stěžovatel podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), byla stěžovateli uložena rovněž povinnost k náhradě škody (blíže specifikováno právě v napadeném rozsudku městského soudu). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením vrchního soudu podle §256 tr. ř. zamítnuto. Následné dovolání pak Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje skutkový děj v podobě jízdy motocyklu poškozeného a jízdy jeho vozidla; ten byl ostatně prokázán mj. i kamerovým záznamem. Co je však dle stěžovatele sporné, je právní hodnocení způsobu jízdy obou vozidel, technická příčina havárie a konečně to, jestli byl manévr ze strany stěžovatele úmyslným jednáním s cílem pomstít se poškozenému. Stěžovatel po celou dobu řízení namítá, že se z jeho strany rozhodně nejednalo o úmyslný manévr, ale jen o úlekovou reakci na dopravní situaci vzniklou po úderu poškozeného rukou do jeho vozidla. Soudy však od počátku jednaly se stěžovatelem tak, že z jeho strany šlo o úmyslné sražení a jinou variantu ani nepřipouštěly. Stavěly se tak do role někoho, kdo je schopen určit, co se přesně odehrálo v hlavě stěžovatele během několika sekund v krizové situaci, a to s naprostou jistotou, kdy na základě této své domněnky odsoudily doposud zcela bezúhonného stěžovatele na mnoho let do vězení. Takové počínání soudů hodností stěžovatel jako přinejmenším odvážné.
4. Kromě toho prý obecné soudy nesprávně posoudily potřebnost zodpovězení podstatné skutkové otázky za pomoci znaleckého zkoumání, když odmítly znalecké závěry Ing. Vémoly, ač šlo o posudek zadaný orgány činnými v trestním řízení (dále jen "OČTŘ") a místo přibrání dalšího znalce nebo vypracování revizního znaleckého posudku si soudy o "znalecké" otázce učinily v rozporu s §105 odst. 1 tr. ř. své vlastní závěry. Toto pochybení pak neodstranil ani Nejvyšší soud. Za situace, kdy nalézací soud dospěl k závěru o "tendenčnosti" znaleckého posudku i výslechu samotného znalce, měl městský soud přizvat jiného soudního znalce a zadat mu zpracování revizního znaleckého posudku. Posouzení techniky jízdy, vzdálenosti účastníků provozu, reakčních dob a dalších okolností je přitom otázkou odbornou, kterou si soudy nemohly posoudit samy. Soudy sice mohou podřadit konkrétní způsob jízdy pod ustanovení určitého zákona, ale při hodnocení způsobu jízdy musejí vycházet ze znaleckého zkoumání, které však v daném případě odmítly jako "tendenční". Situace v nyní projednávaném případě je o to specifičtější, že vypracování znaleckého posudku bylo iniciativou OČTŘ, nejednalo se o návrh stěžovatele. Když se následně po vypracování posudku ukázalo, že závěry znalce nekorespondují s předem jediným možným závěrem o vině stěžovatele, byl posudek označen jako "tendenční", "nepřiléhavý" či "vadný". Nebylo-li následně zadáno vypracování revizního znaleckého posudku, soudy popřely samy sebe v tom smyslu, že nejprve bylo znalecké zkoumání třeba, avšak když znalec nepředložil očekávané závěry, najednou se nejednalo o odbornou znaleckou otázku, ale o otázku právní, a nalézací soud mohl učinit závěry sám. Takovýto postup je dle stěžovatele zcela absurdní.
5. Závěrem stěžovatel namítá, že soudy v jeho případě nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť žádným přesvědčivým způsobem nevyloučily jako nemožnou verzi, kterou od počátku razil stěžovatel, tedy že ke střetu jeho vozidla a motocyklu poškozeného došlo nikoliv úmyslně, ale z důvodu vzniklé dopravní situace a leknutí se na straně stěžovatele. Závěry obecných soudů ohledně úmyslného jednání stěžovatele v tom smyslu, že střet s motocyklem poškozeného nebyla nehoda, nýbrž úmyslná pomsta, postrádají jakoukoliv přesvědčivost. Provedené důkazy rozhodně jinou verzi nevyloučily. V tomto ohledu stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na presumpci neviny (nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz).
6. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy jsou účastníkům řízení známy, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (obdobně usnesení ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1639/14).
9. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.
10. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. také MANSSEN, G. Staatsrecht II - Grundrechte, 14. vyd., C.H. Beck, München, 2017, str. 38, anebo nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19].
11. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatňuje námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a porušení zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), představuje jím použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Celý obsah ústavní stížnosti totiž není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace.
12. Dále je vhodné uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), a kterého se nyní stěžovatel dovolává, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
13. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jeden z důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
14. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku vypracovaného Ing. Vémolou) a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
15. Stěžovatel brojí především vůči hodnocení znaleckého posudku ze strany soudů, jehož výsledkem je dle přesvědčení stěžovatele stav, kdy soudy v rozporu s §105 odst. 1 tr. ř. nehodnotily pouze otázky právní, ale i otázky odborné. Této argumentaci však nelze přisvědčit. Nalézací soud sice hovořil o "tendenčnosti některých ze stanovisek uvedeného znalce" (viz odst. 14 rozsudku městského soudu), avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že tak soud hovořil pouze o závěrech znalce, které přesahovaly jeho odbornou způsobilost a kterými si znalec chtěl spíše přisvojit roli soudu. Trestní soudy však jednoznačně a přesvědčivě dospěly k závěru, že provedené důkazy (a to včetně znaleckého posudku) spolehlivě prokázaly průběh samotné kolize a bylo z nich i zřejmé, že stěžovatel věděl, co svým jednáním může způsobit. Závěr o úmyslném jednání stěžovatele tak byl jediným správným a logickým odrazem provedených důkazů (srov. str. 8 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
16. Závěrem je možné shrnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti představil pouze repetitivní argumentaci, se kterou se již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu