ECLI:CZ:US:2023:3.US.1333.23.1
sp. zn. III. ÚS 1333/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Galiny Sažinové, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023, č. j. 26 Cdo 94/2023-394, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2021, č. j. 19 Co 1208/2021-101, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, v čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 41 a 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 7. 2021, č. j. 5 C 156/2021-47, uložil stěžovatelce jako žalované vyklidit tam specifikované nemovitosti a vyklizené je předat žalobci ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") nyní napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 6. 2022, č. j. 26 Cdo 781/2022-169, odmítl jako vadné. Ústavní soud nálezem ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 2285/22, však toto usnesení Nejvyššího soudu, přičemž mu vytkl, že o dovolání rozhodoval v nesprávném složení, tedy jen předsedkyní senátu dle §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ačkoliv o jeho přípustnosti měl rozhodovat v souladu s §243c odst. 2 o. s. ř. senát.
4. Následně Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky znovu posoudil, přičemž o něm rozhodoval v intencích citovaného nálezu Ústavního soudu, a dovolání stěžovatelky opět odmítl. Stěžovatelka totiž podle Nejvyššího soudu nesplnila povinnost v dovolání vymezit předpoklady jeho přípustnosti, neboť neformulovala právní otázku, z níž by měla tato přípustnost vyplývat a na které musí být zároveň dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu založeno. Právní závěr krajského soudu (že stěžovatelka užívá nemovitou věc ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu) totiž stěžovatelka zpochybnila pouze prostřednictvím námitek skutkových (jako např. tím, že prý soudy řádně nevyřešily identitu žalobce, pročež neprokázaly jeho vlastnické právo a rovněž nezjišťovaly investice stěžovatelky do této nemovité věci), čímž ovšem podle Nejvyššího soudu uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání stěžovatelky pak podle Nejvyššího soudu nemohly založit ani jí tvrzené vady (spočívající v nesprávném a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, v nevypořádání se se všemi stěžovatelkou tvrzenými a uplatněnými důkazy), protože takové vady nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem, když k jiným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jedině tehdy, bylo-li by podané dovolání pro některou právní otázku posouzeno jako přípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svou doposud uplatňovanou argumentaci, že vyklizení předmětné nemovité věci se údajně domáhá osoba s chybějící aktivní legitimací k podání žaloby, neboť byla identifikována jinou (chybnou) částí rodného čísla za lomítkem, než má skutečný vlastník nemovitosti, když tato jiná osoba rovněž nepoužívá akademický titul "Ing.". K otázce záměně identity však soudy neprováděly stěžovatelkou navrhované důkazy, když se spokojily s konstatováním formální chyby v rodném čísle žalobce. V daném rozsahu tedy obecné soudy nedostály z judikatury Ústavního soudu plynoucí povinnosti alespoň stručně se vypořádat se všemi důkazními návrhy účastníka řízení. Podle stěžovatelky je totiž zjevné, že otázka způsobilosti subjektu být účastníkem řízení přímo souvisí s otázkou prokázání vlastnictví ke konkrétní věci. Podle stěžovatelky však obecné soudy otázku záměny identity podcenily, když přitom k této praktice docházelo při změně společenských poměrů v roce 1989. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že dostatečně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, neboť jeho přípustnost je založena na právní otázce, zda při zpochybnění identity žalobce postačují k prokázání vlastnictví nemovité věci toliko výpisy z katastru nemovitostí vyhotovené příslušným pracovištěm katastrálního úřadu. Stěžovatelka konečně namítá, že obecné soudy dostatečně nezohlednily její investice do nemovitosti, kterou má vyklidit.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je totiž jen přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
10. Ústavní soud proto činí obecný dílčí závěr, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li zatížen libovůlí. Takovéto pochybení přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud zejména uvádí, že ani prostor daný stěžovatelce právě řízením o její ústavní stížnosti nevyužila k tomu, aby tvrdila (případně doložila) jí tvrzené důkazy mající zpochybňovat údajnou "záměnu" identity žalobce, z čehož stěžovatelka dovozuje nedostatek jeho aktivní věcné legitimace k podání žaloby na vyklizení nemovitosti. Za daného stavu tak Ústavní soud vychází ve shodě s obecnými soudy z toho, že vyskytla-li se v rodném čísle u žalobce v části tohoto čísla za lomítkem záměna čísel, jedná se toliko o formální chybu, když opak - jak již bylo řečeno - stěžovatelka dostatečně konkrétními tvrzeními a důkazy nedokládá. Už proto také nelze akceptovat stěžovatelkou zcela obecně formulovanou námitku, že obecné soudy k prokázání zaměněny identity žalobce neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy, neboť tyto důkazy stěžovatelka ani v kontextu takto formulované stížnostní námitky dostatečně nespecifikuje.
12. Za daného stavu zároveň Ústavní soud akceptuje závěr Nejvyššího soudu, že přípustnost stěžovatelkou podaného dovolání (které po kasačním zásahu Ústavního soudu posoudil k tomu příslušný senát Nejvyššího soudu) nemůže být založena na řešení otázky, zda k prokázání vlastnictví k nemovitým věcem postačuje výpis vyhotovený příslušným pracovištěm katastrálního úřadu za situace, kdy byla identita žalobce zpochybněna; ve skutečnosti totiž identita žalobce ani podle Ústavního soudu žádným závažným způsobem zpochybněna nebyla (když opak ze stížnostní argumentace stěžovatelky dostatečně neplyne), a proto na tomto závěru není postaveno právní posouzení učiněné krajským soudem a na takovém základě tudíž nemohla být úspěšně formulována ani otázka zakládající přípustnost dovolání.
13. Stěžovatelka také v ústavní stížnosti nejenže konkrétněji nespecifikuje jí tvrzené investice do nemovitosti, kterou musela na základě rozhodnutí soudů vyklidit, ale také - a to zejména - tuto linii své argumentace opět nikterak hlouběji nerozvádí, přičemž z ústavní stížnosti nejsou seznatelné důvody, proč by případné investice stěžovatelky do nemovité věci ve vlastnictví žalobce bez dalšího měly bránit vyklizení stěžovatelky (například patrně v tom smyslu, že by takto uložená povinnost mohla být rozporná s dobrými mravy). Nic takového totiž stěžovatelka nenamítá. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby takovéto skutkové nebo právní eventuality za stěžovatelku domýšlel a stížnostní argumentaci doplňoval.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu