ECLI:CZ:US:2023:3.US.1336.23.1
sp. zn. III. ÚS 1336/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Debtless s. r. o. se sídlem Jungmannova 149, Polná, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 22 C 209/2020-85, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2022 č. j. 8 Co 147/2021-116 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023 č. j. 21 Cdo 1992/2022-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené rozsudky Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka - právní nástupce vydražitele Davida Slunečka - se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 595 757,27 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (zaplacené náklady za zmaření dražby a náklady za opakovanou dražbu), a to vůči žalované společnosti Dražbyprost s. r. o. Bezdůvodné obohacení žalobkyně spatřovala v tom, že veřejná dobrovolná dražba konaná dne 27. 11. 2019, jakož i následná opakovaná dražba dne 19. 2. 2020 byly neplatné (pozn.: nemovitost byla zatížena předkupním právem spoluvlastníka a dražebník neobstaral souhlas tohoto spoluvlastníka s konanou dražbou nemovitosti) a tudíž nevzniklo právo žalované vůči právnímu předchůdci žalobkyně na uhrazení nákladů. Právní předchůdce žalobkyně totiž žalovanou nemovitost vydražil, cenu předmětné dražby však nezaplatil a žalované ze zákona vzniklo právo požadovat náklady dražby a opakované dražby, k čemuž byla použita i složená dražební jistota.
3. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalovaná po právu nárokovala po právním předchůdci žalobkyně náhradu nákladů a odměnu vydražitele za jím zmařenou dražbu a následnou opakovanou dražbu, přičemž podle soudu tento výkon práva nelze pokládat za nemravný. Právní předchůdce žalobkyně se totiž účastnil dražby dobrovolně, byl o následcích zmaření dražby poučen a byl mu dopředu znám předmět dražby, včetně právních závad. Provedená dražba nadto nebyla soudem prohlášena za neplatnou (vydražitel nepodal řádně a včas žalobu na její neplatnost).
4. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, resp. s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby co do částky 493 757,27 Kč s příslušenstvím řízení částečně zastavil a potvrdil rozsudek ohledně částky 102 000 Kč s příslušenstvím. Soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně, včetně vyvozených závěrů a právního posouzení jako zcela správná a pro stručnost též odkázal na odůvodnění posuzovaného rozhodnutí. Zdůraznil, že v daném případě vydražitel nepodal v prekluzivní lhůtě žalobu na neplatnost veřejné dražby, přičemž tuto otázku nelze v jiném řízení posuzovat ani jako otázku předběžnou. V takovém případě nemůže být dražba považována za neplatnou a v souladu se zákonem o veřejných dražbách (zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů) nastává tím, že není dražební cena uhrazena ve stanovené lhůtě, zmaření dražby a s tím spojená povinnost vydražitele hradit její náklady, včetně dražby opakované.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, přičemž se postupně vyjádřil ke všem právním otázkám, které stěžovatelka uplatnila. Konstatoval, obdobně jako soudy prvních dvou instancí, že veřejná dobrovolná dražba je neplatná pouze v případě, kdy je její neplatnost vyslovena rozhodnutím soudu. Obdobně zdůraznil, že zmaření dražby není totéž, co její neplatnost, přičemž v tomto směru odkázal rovněž na příslušnou judikaturu. Ohledně námitky rozporu právního jednání žalované s dobrými mravy soud v souladu se závěry soudů nižších instancí dovodil, že nebyly shledány takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo na místě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy a dovodit právo žalované dražební společnosti na náhradu nákladů zmařené a opakované dražby jako rozporné s dobrými mravy.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí zejména proti odmítavému usnesení dovolacího soudu, který se podle jejího názoru odmítl věcí zabývat a tím porušil její základní právo na soudní ochranu. Dále polemizuje s tím, jak se dovolací soud vypořádal s položenými právními otázkami, přičemž za největší nespravedlnost považuje to, že dražebník v rámci protiprávně konané veřejné dobrovolné dražby požadoval uhrazení nákladů za zmařenou dražbu po stěžovatelce, resp. jejímu právnímu předchůdci, přestože dražba byla konaná protiprávně a tudíž byla fakticky neplatná. Právní předchůdce stěžovatelky totiž odmítl uhradit dražební cenu právě až na základě zjištění, že dražba nemohla být platná pro absenci souhlasu spoluvlastníka nemovitosti.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Ústavní soud v této souvislosti rovněž konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
8. Ústavní stížnost stěžovatelky představuje především polemiku se závěry a postupem Nejvyššího soudu, který se opírá o přiléhavou judikaturu. Postup Nejvyššího soudu však v daném případě odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu. Nepřípadné jsou též námitky stěžovatelky stran absence odůvodnění k některým podle ní stěžejním bodům dovolání, a Ústavní soud proto za dané právní a věcné situace nemůže konstatovat ani nepřezkoumatelnost dotčených soudních rozhodnutí. Rovněž samotný postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout.
9. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají jak o příslušnou platnou právní úpravu, tak o judikaturu především Nejvyššího soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud proto uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska akceptovatelnou.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud obdobně, jako obecné soudy, zdůrazňuje povinnost stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce postupovat v souladu s právní úpravou - tedy v případě pochyb o platnosti veřejné dražby dovolávat se této neplatnosti u soudu příslušnou žalobou. Jen v takovém případě lze podle právních předpisů hovořit o neplatnosti dražby, s čímž by bylo spojeno i právo na adekvátní náhradu. Jestliže se právní předchůdce stěžovatelky rozhodl dražební cenu neuhradit a žalobu na neplatnost dražby neuplatnil v prekluzivní lhůtě, byl vystaven právem aprobovaným sankcím za toto jednání.
11. Ústavní soud v návaznosti na uvedené uzavírá, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu