ECLI:CZ:US:2023:3.US.1491.23.1
sp. zn. III. ÚS 1491/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. C., zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem Tovární 1707/33, Český Těšín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2023, č. j. 4 To 11/2023-1683, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2023, č. j. 54 T 10/2022-1615, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a také právo garantované čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že je u Krajského soudu v Ostravě pod spisovou značkou 54 T 10/2022 projednávána trestní věc vedená na základě obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 15. 9. 2022, sp. zn. 1 KZV 14/2022. Stěžovatelka je v projednávané věci obžalovaná pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku (dále jen "t. z."), dále pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) a písm. c), odst. 3 písm. a) a písm. b) t. z., a konečně pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin kuplířství podle §189 odst. 1 a 2 písm. a) t. z.
3. Na návrh stěžovatelky byl usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 6. 2022, č. j. 2 Nt 746/2022-44, stěžovatelce přiznán nárok na bezplatnou obhajobu v této trestní věci. Následně byl však tento nárok nyní napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě zpětně odejmut s účinností ode dne 8. 9. 2022 (ke dni, kdy byla stěžovatelka propuštěna z vazby) a nově byl přiznán nárok na obhajobu za sníženou odměnu pro trestní řízení vedené u krajského soudu v rozsahu 50 % s účinností ode dne 8. 9. 2022.
4. Stěžovatelka podala proti napadenému usnesení krajského soudu stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci nyní rovněž napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
5. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost napadených usnesení v tom, že soudy nerespektovaly recentní judikaturu Ústavního soudu týkající se posuzovaných hledisek pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, čímž došlo k omezení stěžovatelčina práva na soudní ochranu a k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí prý vychází pouze z úvah opírajících se o tzv. majetkovou potencialitu z hlediska příjmů, kterých by stěžovatelka mohla v budoucnu dosáhnout (např. potenciální příjem z motorového vozidla ve vlastnictví stěžovatelky oceněného na 60 000 Kč, avšak skutečně prodaného na vrakovišti za 20 000 Kč). Vedle toho oba soudy v posuzování osobních, majetkových a výdělkových poměrů stěžovatelky vycházely výhradně z deklarace a představ stěžovatelky při rozhodování o jejím propuštění z vazby, kde se vyjádřila, že je schopna se o sebe postarat co do příjmů a že její věk ani zdravotní stav ji nijak nelimitují. Nevzaly tak vůbec v potaz stav, který v jejích poměrech skutečně nastal (např. nemožnost najít uplatnění na trhu práce vzhledem k jejím handicapům), což považuje stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu za nepřípustné. Vrchní soud tuto stěžejní námitku přehlíží a v odůvodnění ji ani nezmiňuje. Stěžovatelka nadto zdůrazňuje, že její objektivní a plně osvědčená majetková situace je výrazně pod běžně uznávanou hranicí společenského standardu, a tudíž nemůže zaplatit náklady na odměnu za obhajobu bez současného ohrožení své nutné výživy s přihlédnutím ke skutečnosti, že její věk a zdravotní stav (tzn. důchodový věk bez přiznání nároku na výplatu starobního důchodu, řada zdravotních komplikací) jí nedovolují vydělávat finanční prostředky prací v běžném rozsahu. Stěžovatelka dále uvádí, že osvědčila existenci dlouhodobých dluhů (dřívější úvěr, ale i dluh vzniklý v důsledku vypovězení nájemní smlouvy, když byla stěžovatelka vzata do vazby, a rovněž dluh vůči obhájci v důsledku odnětí bezplatné obhajoby zpětně) a že dostatečně prokázala svou aktuální nemajetnost. Je tedy přesvědčena, že byly splněny podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, tzn. je obviněnou, která s přihlédnutím na výdělkové, majetkové a rodinné (osobní) poměry nemůže zaplatit náklady obhajoby bez ohrožení své nutné výživy.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavně zaručené právo na obhajobu, jehož součástí je i právo na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, je spolu s presumpcí neviny základní podmínkou řádného trestního řízení, v němž má být zjištěna vina (viz např. nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 43 a ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obhajoba přispívá k rovnému postavení obou stran v soudním řízení tím, že pomáhá obviněnému porozumět, co se právě děje a co se od něj očekává, a to z pohledu porozumění odbornému jazyku, ale také situačnímu kontextu řízení. Právo na obhajobu je subjektivním právem a jeho respektování má přímý vliv na naplnění objektivní hodnoty spočívající ve zjištění a spravedlivém potrestání osoby, která ve společensky škodlivých případech páchá trestné činy, a tím ohrožuje integritu společnosti v právním státě žijící a na něj se spoléhající. Vzhledem k nutnosti zajistit základní práva a svobody všem osobám bez rozdílu majetku musí být právo na obhajobu zajištěno všem, tedy stejně osobám majetným i nemajetným (nález sp. zn. I. ÚS 848/16 ze dne 13. 9. 2016).
9. Právo na bezplatnou obhajobu v trestním řízení upravuje §33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého "[o]svědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného."
10. Toto právo rovněž zaručuje pro určité případy čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy jako součást práva na spravedlivý proces. Jednou z minimálních záruk v trestním řízení je právo každého obviněného z trestného činu obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Právo na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy tedy vyžaduje splnění dvou souběžných podmínek, totiž že obviněný nemá prostředky na zaplacení obhajoby a že poskytnutí obhajoby vyžadují zájmy spravedlnosti. Splnění druhé z uvedených podmínek český právní řád uznává především v případech, pro něž stanovuje tzv. nutnou obhajobu.
11. Ústavní soud se v posledních letech při posuzování práva na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny odchyluje od své judikatury obsažené v řadě starších usnesení (např. ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 atd.), jež akceptovala při zohledňování, zda jsou splněny podmínky podle §33 odst. 2 trestního řádu, tzv. majetkovou potencialitu obviněného, tedy nikoliv současnou finanční situaci, nýbrž možnosti obviněného do budoucna uhradit závazek vzniklý z uplatnění svého práva na obhajobu v trestním řízení.
12. Proti tomuto hledisku se Ústavní soud vymezil v nálezu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17 a jako základní východisko pro posouzení nároku stanovil finanční situaci obviněného v době rozhodování o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, resp. obhajobu za sníženou odměnu, což jsou podmínky vycházející i z doslovného znění §33 odst. 2 trestního řádu. Na tento právní názor pak Ústavní soud dále navázal např. v nálezu ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19.
13. Po zohlednění výše uvedených kritérií se však Ústavní soud neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že se soudy v její věci odklonily od recentní judikatury Ústavního soudu, a tedy že v obou napadených rozhodnutích vycházely pouze z majetkové potenciality. Nutno totiž uvést, že v nyní posuzované věci nedošlo k odejmutí nároku na bezplatnou obhajobu zcela, neboť byl přiznán nárok na obhajobu za sníženou odměnu. Již z této samotné okolnosti se proto podává, že se obecné soudy zabývaly konkrétními okolnostmi a životní situací stěžovatelky.
14. V napadeném usnesení krajský soud rovněž uvádí, že původní rozhodnutí okresního soudu bylo postaveno na stěžovatelkou nikoliv zcela pravdivě tvrzených okolnostech (např. neuvedení vlastnictví motorového vozidla jako hodnotově významné věci) a rovněž na skutečnostech, jež byly osvědčovány ke dni vydání rozhodnutí (např. zdravotní stav stěžovatelky). Na základě toho došlo ke změně okolností vypovídajících o poměrech stěžovatelky, a proto bylo také zrušeno původní rozhodnutí okresního soudu napadeným usnesením, v němž předseda senátu krajského soudu tyto důvody přesvědčivě a logicky vyargumentoval (viz zejména body 13 - 14 napadeného usnesení).
15. Jak se podává i ze shora uvedeného, krajský soud velmi podrobně vyložil, že žádný jedinec by neměl rezignovat na snahu o svoje pracovní uplatnění a nebýt pasivně závislým na sociálním zabezpečení státu a na příkladu stěžovatelky konkrétně zdůraznil její nekonzistentní postoj, kdy na straně jedné při rozhodování o propuštění z vazby tvrdila, že je schopna se o sebe postarat a že ji její věk ani zdravotní stav z hlediska přístupu k práci nelimitují. Již po osmi dnech po propuštění z vazby se však stěžovatelka zaregistrovala k vyplácení dávek sociální pomoci a pracovní poměr si zařídila teprve poté, co obdržela předvolání k hlavnímu líčení. Přitom tento pracovní poměr ukončila po pěti tříhodinových směnách. Závěr krajského soudu, že neschopnost stěžovatelky obstarávat si příjem vlastní prací není dána jejím věkem či zdravotním stavem, nýbrž jde o projev její životní filozofie a "zjevné protřelosti při využívání sociálního zabezpečení státu", je proto ústavně právně plně akceptovatelný, jelikož se opírá o konkrétní skutková zjištění a neodporuje ani elementárním pravidlům logiky.
16. Na závěr Ústavní soud opakovaně dodává, že obecnými soudy byl zohledněn stav stěžovatelky, který skutečně nastal (zejména nemožnost najít uplatnění na trhu práce vzhledem k jejím handicapům), což se pak dále promítlo právě na rozsahu nároku na obhajobu za sníženou odměnu (ve výši 50 %).
17. Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu