ECLI:CZ:US:2023:3.US.1556.23.1
sp. zn. III. ÚS 1556/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. B., 2) P. S., obou zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, 3) M. I., zastoupeného JUDr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, 4) V. M., zastoupeného Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, a 5) L. N., zastoupeného Mgr. Ing. arch. Markem Dolejšem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 828/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. března 2023 č. j. 5 To 41/2022-7172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Napadeným rozhodnutím krajský soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2021 č. j. 3 T 182/2018-7077 a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Stěžovatelé jsou v této trestní věci v postavení obžalovaných.
3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
4. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
5. Jak sám stěžovatel v textu stížnosti uvádí, za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale uzavírá se jeho relativně samostatná část, přičemž jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí například pokyn odvolacího soudu dle ustanovení §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (resp. jiným samosoudcem) [srov. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04, nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12, nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/].
6. Stěžovatelé se domáhají zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým byla věc vrácena nalézacímu soudu k novému rozhodnutí, a jsou si vědomi toho, že nejde o konečné rozhodnutí ve věci (viz bod 12 odůvodnění ústavní stížnosti). Dovozují však, že toto rozhodnutí lze podřadit pod výše uvedené výjimky, neboť v dalším řízení již nemůže být posouzena otázka, kterou považují za určující. Podle stěžovatelů odvolací soud zavázal soud prvního stupně ke zcela jinému hodnocení důkazů a předepsal mu některé závěry o vině, soud prvního stupně je tím vázán a stěžovatelé nemají možnost uvedené závěry odvolacího soudu překonat.
7. Ústavní soud se s těmito závěry neztotožňuje. Zejména se nejedná o případ, kdy by napadené rozhodnutí upravovalo určité vztahy způsobem, do kterého stěžovatelé nemají možnost v dalším průběhu řízení zasáhnout. Stěžovatelé primárně nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů krajským soudem a se způsobem, kterým zavázal okresní soud v dalším řízení. Pokud by odvolací soud překročil své pravomoci a meze pokynů popsané konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz zejména body 14 a 15 nálezu ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 608/06 a v nich uvedená judikatura, obdobně nález ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 254/08, nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08), bylo by povinností soudu prvního stupně dostát své povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatelů (čl. 4 Ústavy). Ačkoliv je tedy okresní soud ve svém dalším postupu závěry krajského soudu vázán (srov. §264 odst. 1 trestního řádu), není jimi "svázán", má-li splnit výše uvedenou povinnost podle čl. 4 Ústavy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16). To platí zvláště u námitek týkajících se porušení obecně závazných závěrů judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelům tak nic nebrání v řízení před nalézacím soudem uplatnit argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti a domáhat se ochrany svých práv v probíhajícím trestním řízení.
8. Závěry nálezové judikatury, jichž se stěžovatelé v otázce přípustnosti dovolávají, nejsou podle Ústavního soudu v dané věci aplikovatelné. Dovodil-li Ústavní soud v minulosti přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu, stalo se tak v situaci, kdy odvolací soud zároveň nařídil změnu soudců nalézacího soudu [srov. např. nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16, nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 nebo nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)]. K tomu napadeným usnesením krajského soudu nedošlo. Pokusil-li by se krajský soud prosadit své vlastní hodnocení důkazů prostřednictvím výměny senátu okresního soudu (čehož se stěžovatelé obávají), bylo by možné se proti takovému postupu bránit ústavní stížností, jak vyplývá z výše uvedeného.
9. Procesní situace stěžovatelů není srovnatelná ani se situací, na níž Ústavní soud reagoval nálezem ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2832/18. V něm především pro nevypořádání se s ústavněprávně relevantními námitkami zrušil usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla (z nedostatečně vysvětlených důvodů) věc vrácena až dozorovému státnímu zástupci k došetření. Naproti tomu vrácení věci nalézacímu soudu k doplnění dokazování a novému zhodnocení provedených důkazů je postupem běžným a Ústavní soud proti němu nezasahuje.
10. Skutečnost, že jsou stěžovatelé ohroženi citelným trestem odnětí svobody, není v trestním řízení neobvyklá a nemůže založit mimořádnou přípustnost ústavní stížnosti (srov. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Konečně stěžovatelům nelze přisvědčit ani v tom, že by důvodem přípustnosti ústavní stížnosti měla být neefektivita dovolání jako prostředku nápravy protiústavního vynucování názorů odvolacího soudu. Z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nelze dovodit, že by závazné závěry judikatury Ústavního soudu v dovolacím řízení pravidelně neaplikoval (viz např. usnesení ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. 6 Tdo 574/2022 nebo usnesení ze dne 26. 7. 2022 sp. zn. 4 Tdo 469/2022).
12. Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že obsah napadeného rozhodnutí neodpovídá projevům zjevné libovůle odvolacího soudu, které by vyžadovaly okamžitý zásah Ústavního soudu. Výtky vůči rozhodnutí okresního soudu se z větší části týkají odlišného právního názoru a výčtu důkazů, které okresní soud nezohlednil. Jde tedy o závěry, k nimž je odvolací soud podle výše uvedené judikatury příslušný. Přestože celkové odůvodnění napadeného rozhodnutí je poměrně stručné (vzhledem k rozsahu obžaloby) a u některých dílčích závěrů absentuje jejich konkrétní důkazní podklad, není tento stav důvodem pro nynější kasační zásah Ústavního soudu, neboť taková pochybení mohou být napravena v dalších fázích stále trvajícího trestního řízení.
13. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. června 2023
Daniela Zemanová v. r.
soudkyně zpravodajka