ECLI:CZ:US:2023:3.US.164.23.1
sp. zn. III. ÚS 164/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Václava Šmídy, zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem, sídlem Blanická 174, Trutnov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 21 Co 253/2022-240, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Jitky Šmídové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení o vypořádání společného jmění manželů a vydání věci Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2022 č. j. 21 Co 253/2022-240 k odvolání žalované (vedlejší účastnice řízení) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2022 č. j. 16 C 18/2021-217 ve výrocích I. - VII., jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé. Změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že oproti rozsudku okresního soudu, který uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli (žalobci) na náhradě nákladů řízení částku 204 081,60 Kč, rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I.). Stejným způsobem, tj. že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ohledně náhrady nákladů řízení konstatoval, že vzhledem k tomu, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, v němž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání a soud není vázán návrhy [§153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], se mu jeví jako spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. a nebyl tedy povinen hradit náklady jiného účastníka řízení, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody podle §142 odst. 3 o. s. ř. Tyto důvody však v posuzované věci neshledal. Uvedl, že oba účastníci řízení postupovali velmi efektivně, smysluplně a hospodárně s cílem dosáhnout co nejrychlejšího projednání a rozhodnutí jejich sporu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukazuje na to, že předmětem řízení nebylo pouze vypořádání společného jmění manželů, nýbrž i řízení o žalobě na vydání věci. Z tohoto řízení však určitý způsob vypořádání nevyplývá, pročež měl krajský soud o těchto nákladech rozhodnout. Krajský soud však svoje rozhodnutí nikterak neodůvodnil, čímž porušil právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zdůrazňuje, že základním pravidlem rozhodování v případě řízení o vydání věci by měla být zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení považuje stěžovatel za rozporný se zásadami spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť dovolání toliko proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatel brojí proti výrokům, které se týkají náhrady nákladů řízení. K tomu Ústavní soud podotýká, že v jeho judikatuře se uplatňuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Tato zásada se o to více projevuje při rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, které nelze stavět na roveň rozhodování ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud proto není oprávněn v podrobnostech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Ústavněprávního významu by náhrada nákladů řízení nabyla pouze v případě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, pokud by závěry obecných soudů byly svévolné nebo naplňovaly znaky přepjatého formalismu. Zásahy Ústavního soudu jsou v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení spíše výjimečné [např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), nález ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení ve sporu o vypořádání společného jmění manželů za použití §142 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že měl-li účastník ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Z uvedeného je především zřejmé, že přiznání náhrady nákladů sporného řízení, popř. jejich výpočet, je předmětem právní úpravy podústavního práva, jehož výklad a použití jsou svěřeny výlučně obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Taková pochybení krajského soudu Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Z aktuální judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20) se přitom podává, že v řízeních, která mají povahu iudicii duplex, kam spadá i řízení o vypořádání společného jmění manželů, je třeba na procesní úspěch jednotlivých účastníků řízení pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle §142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle §142 odst. 3 o. s. ř. Krajský soud postupoval přesně v intencích tohoto nálezu (a na něj navazujících rozhodnutí dalších) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
9. Lze se zamýšlet toliko nad tím, zda a jak měl krajský soud zohlednit úspěch či neúspěch stěžovatele v žalobě na vydání věci, byť i v tomto případě šlo podle krajského soudu o vypořádání společného jmění manželů. Nicméně s ohledem na to, že tarifní hodnotu v řízení o vydání věci stanovil okresní soud ve svém rozhodnutí podle §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částkou ve výši 10 000 Kč, je třeba konstatovat, že v porovnání s celkovou částkou, která by jinak představovala základ pro určení odměny (souhrn hodnoty vypořádávaného společného jmění manželů ve výši 459 197,78 Kč), lze částku, která by eventuálně měla být stěžovateli krajským soudem přiznána na základě tarifní hodnoty v řízení o vydání věci, považovat za bagatelní.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu