ECLI:CZ:US:2023:3.US.1687.23.1
sp. zn. III. ÚS 1687/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. Janem Noskem, advokátem, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2023, č. j. 67 To 99/2023-318, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. února 2023, č. j. 1 PP 28/2016-297, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 1 PP 28/2016, vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neosvědčil a vykoná zbytek trestů ve výměře 240 dní a 3 let a 6 měsíců. Stěžovatel byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody dne 31. 5. 2016 a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 6 let za současného dohledu Probační a mediační služby a stanovení přiměřené povinnosti, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Z provedených důkazů vyplynulo, že od února 2019 stěžovatel z neznámých důvodů neuhradil nic ze způsobené škody. Stěžovatel se nesnažil po dlouhou dobu kontaktovat poškozené (ani na ně získat kontakt). Přistoupil k tomu teprve po nařízení veřejného zasedání. Poté třem poškozeným jednorázově uhradil 1 000 Kč. Takové jednání nepovažuje soud za dobrovolnou snahu o nápravu svého chování a náhradu škody. Skutečnost, že stěžovatel nedokázal za více než 6 let získat stálé zaměstnání, svědčí o jeho neosvědčení. Znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že stěžovatel si je vědom důsledků svého jednání a netrpí žádnou duševní poruchou. Výraznější náhradu škody nelze očekávat ani v budoucnu, neboť stěžovatel má v plánu podstoupit osobní oddlužení.
2. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, z jejíhož podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil usnesení obvodního soudu a sám nově rozhodl, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil a vykoná zbytek trestů odnětí svobody ve výměře 240 dní a 3 let a 6 měsíců. Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že stěžovatelovo chování ve zkušební době vykazuje nezájem o náhradu způsobené škody. Přestože stěžovatel již v roce 2017 avizoval získání hlavního pracovního poměru a snahu o oddlužení, přistoupil k aktivní krokům až v roce 2023 (insolvenční návrh podal až měsíc po vydání napadeného usnesení obvodního soudu). Takové jednání, ignorující povinnost uloženou soudem při podmíněném propuštění, nelze podle městského soudu hodnotit jako "menší nedostatek" ve smyslu závěrů judikatury Ústavního soudu. Přitom stěžovateli v plnění uložených povinností nic nebránilo. Důvodem pro zrušení napadeného usnesení byla nesprávná označení rozhodnutí, kterými byl stěžovateli trest odnětí svobody uložen. Namístě bylo rovněž zrušit výrok o zařazení stěžovatele do věznice s ostrahou. Takový výrok je podle judikatury Nejvyššího soudu nadbytečný. Ačkoliv měl podle zákona napadené usnesení vydat předseda senátu, vydal jej senát. Takový postup však není procesní vadou, která by měla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť rozhodování v senátu lze označit za vyšší formu soudního rozhodování než rozhodování samosoudcem.
3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že nebyl předem informován o ustanovení znalce a znění znaleckého posudku, který byl pro předmět řízení klíčový, mu nebylo zasláno ani předáno krátkou cestou před soudem. Právě ze znaleckého posudku soudy dovodily závěr o stěžovatelově neosvědčení se. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily kritérium náhrady škody způsobené trestnou činností. Soudy se zabývaly pouze třemi poškozenými, kterým nebylo hrazeno, avšak stěžovatel hradil průběžně dluhy z deseti exekucí, což potvrdila i Probační a mediační služba. Škodu stěžovatel hradil přibližně polovinu zkušební doby. Poškození navíc škodu exekučně nevymáhali až do roku 2022 (tedy devět let po odsuzujícím rozsudku). Jde-li o soudy zmíněnou omluvu, vycházel stěžovatel z toho, že probační úředník po něm nepožadoval, aby poškozené znovu kontaktoval. Hodnotily-li soudy negativně stěžovatelovu snahu o oddlužení, přehlédly, že šlo o postup v souladu s vyjádřením odborného spolku. Své finanční problémy se stěžovatel pokoušel řešit s probačním úředníkem a soud o nich tedy několik let věděl. Probační úředník nevyužil zákonných nástrojů k pomoci stěžovateli ani tehdy, když přestal své finanční závazky zvládat. Za velmi neobvyklou považuje stěžovatel skutečnost, že obvodní soud předal stěžovateli kontakty na poškozené a organizaci řešící insolvence a uložil mu je kontaktovat, načež bylo toto jednání stěžovateli fakticky přičteno k tíži městským soudem.
5. Soudy se rovněž nesprávně vypořádaly s kritériem vedení řádného života. Za nepřijatelné stěžovatel považuje, aby soudy zohlednily závěr znalce o "bezohlednosti vůči zákonům" v situaci, kdy stěžovatel po celou zkušební dobu zákony bezvýjimečně dodržoval. Jelikož nebyl stěžovatel kárán probačním úředníkem, domníval se, že plní všechny soudem uložené povinnosti. Není tedy zřejmé, jak mohl stěžovatel postupovat jinak než podle názoru probačního úředníka. V průběhu zkušební doby mohl soud stěžovateli navíc uložit další povinnosti, k čemuž však nikdy nepřistoupil. Postup soudů byl v rozporu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1202/17.
6. Za významnou procesní chybu považuje stěžovatel skutečnost, že jeho rozhodnutí vydal senát složený z předsedy a přísedících a nikoliv soudce. Přestože v obecné rovině platí, že rozhodování senátu namísto samosoudce není důvodem zrušení rozhodnutí, v případě přísedících by to podle stěžovatele mělo platit. Podle stěžovatele není přípustné, aby u části jednání byl přítomen senát a u části jen samosoudce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí městského soudu; v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí obvodního soudu, příslušný není, neboť nelze rušit to, co již bylo zrušeno. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. V první řadě je nutné odmítnout stěžovatelovy námitky ohledně porušení práva na zákonného soudce. V dané věci u obvodního soudu rozhodoval senát, což bylo (jak v bodě 10 napadeného usnesení uvedl městský soud) v rozporu s §332 odst. 1 trestního řádu. Městský soud však tuto skutečnost nepovažoval za procesní vadu, neboť s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 3 Tz 56/2013 dovodil, že rozhodnutí senátu lze považovat za vyšší formu soudního rozhodování. Stěžovatel se s tímto názorem neztotožňuje, neboť podle jeho názoru může v senátu být předseda senátu přehlasován přísedícími, což by se nestalo, rozhodoval-li by sám v souladu se zákonem. Ač lze stěžovatelovu tvrzení přiznat faktickou správnost, nemají tyto námitky podle Ústavního soudu dostatečnou právní relevanci. Zákon jakož i ustálená judikatura přiznává senátnímu rozhodování určitou vyšší úroveň, což se projevuje mimo jiné tím, že rozhodnutí senátu namísto samosoudce není považováno za vážnou procesní vadu, která by měla vyústit ve zrušení napadeného rozhodnutí [srov. obdobně např. §219 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 5/2003-32]. V trestním řádu vyjádřil zákonodárce tento princip např. v úpravě dovolání, které lze podat, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně [srov. §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu; obdobně §222 odst. 1 trestního řádu]. Skutečnosti, že předsedu senátu mohou přehlasovat přísedící (jakožto potenciálně právně nevzdělané osoby), si zákonodárce musel být vědom, a přesto uvedenou úpravu zakotvil. Podle Ústavního soudu tedy právo stěžovatele na zákonného soudce nebylo porušeno (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny).
10. Stěžovatel dále namítl nepřípustnost toho, aby u části jednání byl přítomen senát a u části jen samosoudce (viz část IV. ústavní stížnosti). Jeho tvrzení, že u některých procesních úkonů (zejména veřejných zasedání) nebyli přítomni přísedící, však odporuje obsahu spisu.
11. Pochybení Ústavní soud neshledal ani ve způsobu, jakým soudy prováděly důkazy, ani v rozsahu provedeného dokazování. Namítá-li stěžovatel, že neobdržel znění znaleckého posudku, je toto tvrzení v rozporu s doručenkou na č. l. 274 spisu obvodního soudu, podle níž byl znalecký posudek doručen do stěžovatelovy datové schránky. Navíc tuto skutečnost stěžovatel nenamítal ve stížnosti proti usnesení obvodního soudu (č. l. 300 a násl.). Pokud stěžovatel nebyl informován předem o vypracování posudku, nejedná se o vadu, pro kterou by měla být napadená rozhodnutí zrušena. Stěžovatel si musel být vědom probíhajícího znaleckého zkoumání (vedl rozhovor se znalcem), byl seznámen s jeho výsledky a mohl je zpochybnit. Ústavní soud nemohl rovněž přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že právě ze znaleckého posudku soudy dovodily závěr, že se stěžovatel neosvědčil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu (městský soud znalecký posudek vůbec nehodnotil), bylo smyslem vypracování znaleckého posudku zjištění, zda stěžovatel netrpí duševní poruchou projevující se v nezodpovědném nakládání s finančními prostředky. Negativní stanovisko znalce soud nikterak nepřehodnocoval a uzavřel, že stěžovateli žádná duševní porucha nebránila v náhradě škody. Závěry znalce o bezohlednosti stěžovatele vůči zákonům jsou v dané věci nerozhodné, neboť soudy je do svých úvah nepřejaly.
12. Skutečnost, že se stěžovatel neosvědčil, soudy dovodily především z důkazů objektivní povahy, které stěžovatel nijak nezpochybnil. Stěžovatel ovšem vede ve vztahu k náhradě škody poškozeným polemiku o oprávněnosti svého jednání, přičemž zejména tvrdí, že projevil dostatečnou snahu o náhradu škody a že na vině jsou rovněž poškození, kteří se se svými pohledávkami dříve nepřihlásili, resp. státní orgány, které jej více nemotivovaly. Soudy k těmto námitkám zaujaly obsáhlé a logické závěry, kterým Ústavní soud nemůže nic vytknout. Obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval v nedávném nálezu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. II. ÚS 2065/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/), v němž mimo jiné dovodil, že soudy nemohou povinnost náhrady škody uloženou podmíněně propuštěných posuzovat příliš povrchně a nepřiměřeně přísně. K tomu však podle Ústavního soudu u stěžovatele nedošlo, neboť jeho věc vykazuje podstatné odlišnosti. V první řadě nelze z ničeho dovodit, že by stěžovatel byl osobou, která během zkušební doby nemohla dosáhnout větších příjmů (srov. bod 29 nálezu). Stěžovatelovy příjmy byly během zkušební doby zkráceny v naprosto marginální části (srov. bod 21 nálezu), ačkoliv byl stěžovatel (na rozdíl od odsouzené v uvedené věci) po celou zkušební dobu v kontaktu s probačním úředníkem, který jej na povinnost náhrady škody opakovaně upozorňoval (viz např. č. l. 158 a 173). Rozhodně nelze dospět k závěru, že by stěžovatel bez problémů plnil všechny pokyny probačního úředníka, který v závěrečné zprávě uvedl, že "vzhledem k uvedenému a k předchozím zprávám o průběhu dohledu, nechává probační úředník na úvaze soudu, zda se odsouzený M. Č. ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil". Ani Ústavní soud tedy hodnocení nepovažuje za ryze pozitivní a bezproblémové. Skutečnost, že poškození své pohledávky nevymáhali, je z hlediska kritéria (ne)osvědčení stěžovatele, kterému byla uložena výslovná povinnost nahradit škodu, irelevantní.
13. Soudy přesvědčivě odůvodnily, že stěžovatel neprojevoval dostatečnou snahu a neplnění povinnosti náhrady škody ospravedlňoval různými výmluvami. Jeho chování navíc vykazovalo podezřelé znaky ve snaze vyhnout se jakémukoliv majetkovému postihu. Stěžovatel podle zpráv probačního úředníka kupříkladu uvedl, že bude pracovat tzv. načerno (č. l. 101) a po celou zkušební dobu pracoval pouze brigádně za minimální odměnu, aniž by z provedených důkazů vyplývala jakákoliv snaha po nápravě tohoto stavu. Právě tak je podle Ústavního soudu třeba hodnotit závěry soudů o účelovosti stěžovatelovy pozdní snahy o oddlužení. Uvedl-li obvodní soud, že tento aktuální krok je třeba hodnotit spíše jako snahu vyhnout se náhradě škody, Ústavní soud tento závěr interpretuje tak, že stěžovatel tímto způsobem podle obvodního soudu sleduje to, aby se zbavil hrozby trestněprávní sankce za nesplnění povinnosti náhrady škody. Odpadla-li by tato hrozba, odpadla by i hlavní motivace k pozitivní změně (za samotné neplnění podmínek insolvenčního řízení již žádný trestněprávní postih stěžovateli nehrozí). Závěry soudů tak Ústavní soud nemůže hodnotit jako přehnaně přísné či překvapivé [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017 (N 151/86 SbNU 527)]. Hodnocení obecných soudů ohledně stěžovatelova chování nevykazuje ani žádný jiný ústavněprávní deficit.
14. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) pro svou nepříslušnost, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu