ECLI:CZ:US:2023:3.US.174.23.1
sp. zn. III. ÚS 174/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nezl. A. B., a 2) nezl. D. B., obou zastoupených kolizním opatrovníkem Magistrátem města Kladna, se sídlem náměstí Starosty Pavla 44, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, č. j. 32 Co 267/2022-634, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o návrhu kolizního opatrovníka na nařízení předběžného opatření upravujícího poměry dítěte (obou nezletilých stěžovatelů) podle §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.").
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 4. 11. 2022, č. j. 18 Nc 3001/2022-10, návrhu kolizního opatrovníka vyhověl a nařídil předběžné opatření, kterým se oba nezletilí stěžovatelé umísťují na dobu tří měsíců od vykonatelnosti tohoto usnesení do péče jejich babičky, E. B., jíž se ukládá povinnost oba nezletilé převzít.
4. K odvolání matky nezletilých ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že se návrh kolizního opatrovníka na svěření nezletilých do zatímní péče E. B. zamítá.
5. Stěžovatelé prostřednictvím kolizního opatrovníka rozporují závěr krajského soudu, který odůvodnil zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření tím, že navrhovatel (kolizní opatrovník) nepředložil a neoznačil relevantní důkazy. Stěžovatelé namítají, že v případech řízení o vydání předběžného opatření ve věcech ochrany nezletilých není dán prostor pro shromažďování důkazů. Poukazují na to, že povinnost předložit důkazy nevyplývá ani ze zákonné úpravy, přičemž tvrdí, že "pokud by si soudy vymiňovaly předkládání důkazů v této již velmi napjaté a akutní situaci, zdržovaly by tím celý proces a nepřímo ohrožovaly život, zdraví či jiný vážný zájem nezletilého."
6. Ústavní soud je předně toho názoru, že ústavní stížnost nelze odmítnout jako podanou někým zjevně neoprávněným, byť byla za stěžovatele podána jejich kolizním opatrovníkem, který jim byl jmenován v řízení před obecnými soudy. Opačný přístup by byl nepřípustným omezením práva na přístup k soudu osob, které pro svůj věk nejsou samy schopny podat ústavní stížnost a zároveň z důvodu možného konfliktu zájmů mezi nimi a jejich zákonnými zástupci nelze spoléhat na to, že za ně ústavní stížnost podají zákonní zástupci (obdobně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3634/11 ze dne 14. 1. 2014, bod 15, kde Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost může jménem fyzické nebo právnické osoby podat opatrovník, který jí byl ustanoven soudem k zastupování pro řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo nebo v jehož rámci došlo k jinému zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod, proti němuž tato stížnost směřuje; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud také reflektuje, že OSPOD je orgán, jehož úkolem je právě ochrana práv a zájmů dětí (srov. ustanovení §1 ve spojení s §4 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů).
7. Ústavní soud má zároveň za to, že není vadou podání, pokud stěžovatelé, resp. jejich opatrovník, není v řízení zastoupen advokátem. Jak Ústavní soud podotkl v usnesení sp. zn. III. ÚS 2352/13 ze dne 27. 11. 2013 (U 11/71 SbNU 579), je-li nezletilému dítěti ustanoven opatrovníkem orgán sociálněprávní ochrany dětí, vzhledem k tomu, že se jedná o státní orgán (úřad), jde o situaci srovnatelnou se situací upravenou v §30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a na zastoupení advokátem již není třeba trvat. Ústavní soud takto postupoval v obdobných případech již dříve (srov. např. usnesení I. ÚS 3444/16 ze dne 9. 11. 2016).
8. Pro úplnost je třeba také dodat, že právě uvedené neznamená, že Ústavní soud by obecně vzato nemohl pro účely řízení o ústavní stížnosti dítěti ustanovit jiného opatrovníka, případně s ohledem na rozumovou a volní vyspělost dítěte zjistit jeho vlastní názor na podání ústavní stížnosti. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud tento postup nepovažuje za důvodný, resp. případný. Pokud jde totiž o samotné nezletilé, je třeba zejména zohlednit, že stěžovatelka má necelých pět let, stěžovatel dokonce necelé dva roky, což Ústavní soud samozřejmě nepovažuje za věk, kdy by se mohli kvalifikovaně vyjádřit k otázce, zda chtějí podat ústavní stížnost.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud považuje předně za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinně právních věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy (srov. dále) velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů.
11. Ústavní soud dále připomíná své obecné závěry týkající se způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soud se v této rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole [čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny].
12. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020). Předběžná opatření tedy zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jedná se o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta.
13. Ústavní soud dále připomíná obecnou premisu řízení ve věcech rodinně právních, v rámci kterých vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení též náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí prizmatem shora předestřených kritérií, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž - jak již bylo uvedeno - shledal předpoklady pro nevyhovění návrhu kolizního opatrovníka, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují.
15. Pro Ústavní soud je podstatné, že napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem a není svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 a čl. 36 Listiny. Ze stěžovaného rozhodnutí je současně jasně patrné, jakými úvahami se krajský soud v rámci odvolacího přezkumu řídil.
16. Jak již bylo výše uvedeno, posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření dle ustanovení §452 z. ř. s. je věcí obecného soudu. Krajský soud přitom v nyní posuzovaném případě zohlednil, že žádná z navrhovatelem předložených listin (úřední záznamy policejního orgánu) neumožňovala učinit závěr, že se nezletilí ocitli ve stavu nedostatku řádné péče, resp. závěr, že by byl jejich život, normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen či narušen (ke zhodnocení obou úředních záznamů srov. rozsudek krajského soudu, bod 10). Takto odůvodněný závěr krajského soudu nehodlá zdejší soud - rovněž s přihlédnutím ke shora naznačené zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, jež je navíc zvláště zvýrazněna u ústavního přezkumu rozhodnutí týkajících se předběžných opatření - přehodnocovat, neboť v něm nespatřuje nic, co by odůvodnilo nezbytnost jeho kasačního zásahu. Ústavní soud současně bere v potaz, že rozdělení rodiny, k němuž by došlo na základě navrhovaného předběžného opatření, představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, který se tak musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte, kteréžto argumenty ovšem nebyly v nyní posuzovaném případě předloženy.
17. K námitkám týkajícím se dokazování Ústavní soud nad rámec shora uvedeného toliko stručně doplňuje, že řízení podle z. ř. s. se řídí vyšetřovací zásadou (srov. §20 a 21 z. ř. s.). I v řízení o předběžné úpravě poměrů dítěte má tedy soud povinnost činit vlastní šetření o tom, zda jsou splněny podmínky pro vydání předběžného opatření, případně pro jeho prodloužení nebo zrušení. Tato povinnost soudu je však podstatně limitována zákonnými lhůtami, v nichž má soud o návrhu rozhodnout (srov. §456, 462 a 465 z. ř. s.). Tyto lhůty jsou natolik krátké, že aktivní prověřování skutečností uvedených v návrhu ze strany soudu se omezí jen na zjištění faktů, které jsou mu známy z úřední činnosti. Ohledně skutečností, které soud nemá možnost zjistit ve lhůtě určené pro rozhodnutí, tedy existuje reálné břemeno prokazování, jež zatěžuje navrhovatele (srov. §454 odst. 2). Soud však při zvážení, zda je namístě návrh zamítnout proto, že navrhovatel neosvědčil fakta, která jsou pro rozhodnutí zásadní, musí respektovat, že pro výsledek řízení o předběžném opatření podle §452 a násl. z. ř. s. je určující zájem dítěte. Těmto požadavkům krajský soud dle Ústavního soudu dostál.
18. Ústavní soud má tedy za to, že krajský soud adekvátně uzavřel, že v řízení nebyly osvědčeny okolnosti svědčící o potřebě nařízení okamžité zatímní úpravy poměrů nezletilých, přičemž tak učinil procesně korektně, s důsledným zhodnocením okolností nyní posuzovaného případu, včetně zohlednění zájmu nezletilých dětí.
19. Ústavní soud proto uzavřel, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu