ECLI:CZ:US:2023:3.US.1834.22.1
sp. zn. III. ÚS 1834/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. D., zastoupené Mgr. Jiřím Mašlejem, advokátem, sídlem V Podhoří 249/28, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2022 č. j. 25 Cdo 98/2022-789, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2021 č. j. 53 Co 168/2021-758 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. ledna 2021 č. j. 8 C 433/2014-689, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Institutu klinické a experimentální medicíny, sídlem Vídeňská 1958/9, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 8 C 433/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2021 č. j. 8 C 433/2014-689 zamítl návrh stěžovatelky, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit jí z titulu jednorázového odškodnění podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2011 (dále jen "občanský zákoník") částku 240 000 Kč. Obvodní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že její druh J. N. během léčby a hospitalizace u vedlejšího účastníka nebyl léčen dostatečně správně, což vedlo dne 27. 12. 2013 k jeho úmrtí, naopak soud dospěl k závěru, že při léčbě pacienta postupoval vedlejší účastník lege artis.
3. Městský soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2021 č. j. 53 Co 168/2021-788 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud měl za prokázané, že bezprostřední příčinou smrti pacienta bylo selhání srdce a plic, předchozí příčinou hemoragický šok v důsledku krvácení jícnových varixů, prvotní příčinou pak selhání jater v důsledku jaterní cirhózy kombinované etiologie s významnými komplikacemi v podobě portální hypertenze, selhání ledvin a získaného imunodeficitu při základním onemocnění. Městský soud na základě dokazování provedeného zejména znaleckými posudky z oboru zdravotnictví uzavřel, že při léčbě pacienta postupoval vedlejší účastník v souladu s §4, §28, §45, §88 a §89 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách"), tedy lege artis, stěžovatelce proto nevznikl nárok na jednorázové odškodnění podle §420 a §444 odst. 3 písm. f) občanského zákoníku.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že městský soud se v projednávané věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani ve věci není řešena otázka, která doposud dovolacím soudem nebyla řešena.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na závěry nálezu ze dne 28. 6. 20022 sp. zn. I. ÚS 1785/21, ve kterém se Ústavní soud zabýval postupem obecných soudů při zjišťování otázky, zda zdravotnické zařízení poskytlo zdravotní služby na náležité odborné úrovni, tj. zda byl jeho postup lege artis čl non lege artis, a otázkou, kterého účastníka řízení by mělo tížit břemeno důkazu stran prokázání této skutečnosti v případě neprovedení pitvy. V nyní posuzované věci obecné soudy v této otázce [zda byl vedlejší účastník povinen provést pitvu podle §88 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách] vycházely výlučně ze závěrů znalecký posudků, přestože jde o otázku právní. Stěžovatelka již v průběhu řízení namítala, že jí neprovedení pitvy znemožnilo unést důkazní břemeno ohledně prokázání postupu vedlejšího účastníka non lege artis. Provedení pitvy mohlo prokázat, že včasnější ligací jícnových varixů mohlo dojít k záchraně života pacienta, či že příčinnou úmrtí pacienta byla infekce. Obvodní soud se nezabýval otázkou, zda absence informací z provedené pitvy nezpůsobuje neúplnost zdravotní dokumentace a ve svém důsledku nemožnost zjistit skutkový stav, stejně tak se nijak nezabýval otázkou přenesení důkazního břemene na vedlejšího účastníka. Závěr městského soudu, podle kterého urgentní endoskopie, ligace jícnových varixů a zavedení trojcestné sondy nevedlo k úmrtí druha stěžovatelky, nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, neboť skutečná příčina úmrtí mohla být prokázána pouze na základě provedení pitvy. Taktéž je nesprávný závěr dovolacího soudu, že městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu nikoli z důvodu neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. Stěžovatelku v řízení před obecnými soudy tížilo břemeno důkazu týkající se tvrzení, že postup vedlejšího účastníka byl non lege artis, a že v příčinné souvislosti s tímto postupem došlo k úmrtí jejího druha. Neúspěch stěžovatelky v řízení byl tedy zapříčiněn důkazní nouzí způsobenou tím, že nebyla provedena pitva, ačkoli tuto pitvu byl vedlejší účastník povinen provést ze zákona a nadto byla vyžádána lékařem. Právní otázka, zda vedlejší účastník neporušil zákonnou povinnost provést pitvu, přitom nebyla obecnými soudy řádně zodpovězena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatelky nenastal.
9. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že nemohla unést důkazní břemeno za situace, kdy vedlejší účastník zanedbal svou povinnost provést pitvu.
10. Obvodní soud se otázkou povinnosti vedlejšího účastníka provést pitvu zabýval v bodě 42 rozsudku, a dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky o povinnosti vedlejšího účastníka provést pitvu z důvodu úmrtí pacienta v důsledku nechirurgického intervenčního výkonu ve smyslu §88 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách je v přímém rozporu se závěry obou znaleckých posudků (znaleckého posudku znaleckého ústavu Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci i revizního znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Ústřední vojenské nemocnice VFN Praha). Taktéž městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ve vztahu k úmrtí pacienta nebylo provedení pitvy podle §88 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách povinné, když pacient nezemřel při operaci, při nechirurgickém intervenčním výkonu, v souvislosti s komplikací navazující na operaci nebo nechirurgický intervenční výkon nebo při úvodu do anestézie. U pacienta byl dne 26. 12. 2013 ve 23:00 proveden nechirurgický intervenční výkon v podobě urgentní endoskopie, ligace jícnových varixů a zavedení trojcestné sondy, k jeho úmrtí však provedení těchto úkonů nevedlo, neboť k úmrtí v ranních hodinách následujícího dne vedla skutečnost, že ani tyto úkony nebyly s to zastavit masivní krvácení. Zdůrazňovala-li stěžovatelka absenci pitvy ve vztahu k vlivu infekce na úmrtí pacienta, městský soud konstatoval, že jak znalecký ústav v revizním posudku, tak i jeho před soudem slyšený hlavní zpracovatel se jasně vyjádřili, že co do medikace antibiotiky bylo u pacienta postupováno tak, jako by infekce SBP přítomna byla, ani zmínky o nosokomiální infekci nejsou relevantní, neboť i ve vztahu k ní byly zvoleny odpovídající lékařské postupy.
11. Městský soud ve shodě s obvodním soudem zdůraznil, že skutečnost, zda pitva byla či nebyla provedena, není z hlediska příčinné souvislosti s projednávaným nárokem relevantní, protože pitva nemohla nijak ovlivnit zdravotní stav pacienta ani příčinu jeho úmrtí, mohla pouze ovlivnit otázku, zda vedlejší účastník unese či neunese důkazní břemeno ohledně příčiny úmrtí a svého postupu při léčbě pacienta. V tomto směru dospěl městský soud k závěru, že vedlejší účastník v péči o pacienta v posledních třech měsících roku 2013 postupoval zcela v souladu s §4, §28 a §45 zákona o zdravotních službách, poskytl pacientovi zdravotní služby na náležité odborné úrovni, při jeho léčbě postupoval lege artis, přičemž ani vysoce odborná a náležitá péče vedlejšího účastníka o pacienta již nemohla zvrátit následky hrubého zanedbávání vlastního zdravotního stavu pacientem v předcházejících více jak 20 letech.
12. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr obvodního a městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Nesouhlasí-li stěžovatelka se způsobem, jakým byly provedené důkazy obvodním soudem vyhodnoceny, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
13. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se obvodní soud nedopustil stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, zejména znaleckých posudků, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že ze samotných znaleckých posudků nebylo možné prokázat, zda byl postup vedlejšího účastníka non lege artis, nelze než poukázat na stanovisko městského soudu, že v dané věci je jen z pouhého náhledu do jednotlivých lékařských a laboratorních zpráv zřejmé, že z podstatné části jde o dokumentaci odbornou, obsahující specifické zkratky a specifickou terminologii, které není osoba bez náležité odbornosti schopna kvalifikovaně hodnotit. Městský soud se taktéž řádně vypořádal s námitkou stěžovatelky týkající se úplnosti zdravotnické dokumentace. Městský soud uvedl, že obvodní soud plně vyhověl pokynu odvolacího soudu a u jednání konaného dne 9. 12. 2019 za přítomnosti a součinnosti obou stran sporu zkompletoval zdravotní dokumentaci pacienta včetně hospitalizačního protokolu za období od 18. 12. do 26. 12. 2013 a následně do ranních hodin 27. 12. 2013, kdy pacient zemřel. Takto zkompletovaná dokumentace pak vedle celého dalšího obsahu spisu byla podkladem znaleckému ústavu pro vypracování revizního znaleckého posudku. Po doplnění hospitalizačního protokolu již od stěžovatelky žádné výtky o tom, že by dokumentace nebyla úplná, nezazněly.
14. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu, v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
15. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem s odkazem na svou judikaturu odůvodnil, že nyní nejde o výjimečnou situaci, kdy zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi nebyla pořízena vůbec, anebo nebyla uchována, a kdy by bylo namístě obrácení důkazního břemene. Vedlejší účastník nijak neztěžoval proces dokazování, předložil zdravotnickou dokumentaci, která byla postačujícím podkladem pro zpracování znaleckých posudků, nezatajoval žádné skutečnosti a spolupracoval se znalci. Nelze proto podle Nejvyššího soudu dojít k závěru, že by vedlejší účastník těžil ze svého protiprávního či nepoctivého jednání a získával tak prospěch na úkor stěžovatelky, která z tohoto důvodu nebyla schopna unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy.
16. Také tomuto závěru neměl z pohledu ústavnosti Ústavní soud čeho vytknout, a to ani ve světle nálezu sp. zn. I. ÚS 1785/21, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje. V citovaném nálezu Ústavní soud vyšel ze závěrů nálezu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 14/17 (N 84/89 SbNU 269), v němž se uvádí, že stojí-li v medicínském sporu na jedné straně pacient tvrdící, že mu protiprávním jednáním poskytovatele zdravotních služeb vznikla újma, a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb, který porušil svou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci pacienta, jsou důkazní možnosti procesních stran reálně nerovnovážné. V takovém případě je soud povinen zvážit obrácení důkazního břemene ohledně prokazování (ne)splnění některého z předpokladů odpovědnosti za újmu (nejčastěji existence protiprávního jednání - postupu non lege artis). Jak bylo Nejvyšším soudem uvedeno, v dané věci o takovou situaci nejde. Spatřuje-li stěžovatelka zásadní nedostatek zdravotnické dokumentace v absenci provedení pitvy, je nutno jednak zopakovat, že pro provedení pitvy podle §88 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách nebyly splněny v tomto ustanovení nastavené podmínky, a jednak podle závěrů znaleckého posudku Ústřední vojenské nemocnice VFN Praha by ani případné provedení pitvy nevedlo k relevantním závěrům, jelikož by se s ohledem na zdravotní stav pacienta a na provedený léčebný postup (ligatura jícnových varixů) nedalo pitvou zjistit, zda vedlejší účastník při léčbě pacienta pochybil. Znalecký ústav navíc explicitně uvedl, že veškeré relevantní informace o vývoji zdravotního stavu pacienta, nastalých zdravotních komplikacích, příčině úmrtí, revizi léčebného postupu vedlejšího účastníka lze zjistit z poskytnuté zdravotnické dokumentace.
17. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka polemizuje v rovině podústavního práva s napadenými rozhodnutími soudů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný, přičemž v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již dříve v průběhu řízení, a obecné soudy se s ní řádně vypořádaly. Pouhý nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu