ECLI:CZ:US:2023:3.US.215.23.1
sp. zn. III. ÚS 215/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem Veleslavínova 94/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022 č. j. 7 Tdo 903/2022-311 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022 č. j. 12 To 80/2022-276, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků v řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny a zásada in dubio pro reo.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 4. 2022 č. j. 1 T 198/2021-255 uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 14 měsíců, a byla mu uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele; dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem v záhlaví označeným usnesením odmítnuto.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí trpí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obecné soudy hrubě nesprávně vyhodnotily důkazy obžaloby, zatímco důkazy obhajoby prokazující jeho nevinu nebyly provedeny, případně byly považovány za méně důvěryhodné. Obecné soudy si dle stěžovatele při hodnocení důkazů protiřečí a konkrétní skutková zjištění nahrazují pouhými úvahami. Stěžovatel zároveň zdůrazňuje, že z žádného z provedených důkazů dostatečně spolehlivě nevyplývá, že stěžovatel trestný čin opravdu spáchal. V řízení tak dle stěžovatele byla porušena zásada presumpce neviny, když obecné soudy se v řízení soustředily pouze na prokázání viny stěžovatele, aniž by provedly či správně vyhodnotily důkazy svědčící o jeho nevině. Dále stěžovatel brojí proti uloženému trestu. Napadená rozhodnutí považuje za svévolná, neboť mu byl uložen podstatně přísnější trest, než mu byl původně uložen trestním příkazem, přestože v řízení nevyšly najevo žádné další rozhodující skutečnosti, než ty, které byly soudy známy v době vydání trestního příkazu. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se zcela nedostatečně vypořádal s jeho argumentací a jeho dovolání pouze formálně odmítl.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů ve vztahu k aplikaci podústavního práva a k uloženému trestu. Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srv. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996).
8. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká postupu obecných soudů při zjišťování a dokazování skutkového stavu. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání a které obecné soudy řádně vypořádaly. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby přehodnocoval jednotlivá skutková zjištění obecných soudů či posuzoval věrohodnost provedených důkazů. Nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování, a to v rozsahu, který považoval za nezbytný pro své rozhodnutí; neprovedení některých účastníky navržených důkazů řádně odůvodnil (viz body 286-297). Jak konstatoval již Nejvyšší soud, obecné soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry podrobně odůvodnily, přičemž Ústavní soud je neshledává neudržitelnými. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces, ani zásadu presumpce neviny není možné pojímat tak, že by zaručovaly jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
9. Pokud jde o námitku týkající se uloženého trestu, Nejvyšší soud již stěžovateli vysvětlil, že při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Z hlediska ústavního pořádku je třeba, aby své rozhodnutí o uloženém trestu řádně odůvodnil s ohledem na všechna kritéria, která ho vedla k uložení vyměřeného trestu, a aby uložený trest nebyl zjevně nepřiměřený. Ústavní soud neshledává na uvedených závěrech Nejvyššího soudu žádné ústavně relevantní pochybení.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu