ECLI:CZ:US:2023:3.US.2203.22.1
sp. zn. III. ÚS 2203/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele X. C. T., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Janou Páskovou, advokátkou se sídlem nám. Kinských 741/6, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 184/2022-1473 ze dne 21. 4. 2022, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 53/2021-1345 ze dne 24. 9. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 49 T 13/2020-1262 ze dne 11. 5. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 3 písm. a) a čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2021 č. j. 49 T 13/2020-1262 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a trest vyhoštění na dobu 8 let. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatel podal ve věci dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řádu").
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěrům, které obecné soudy učinily z provedeného dokazování, neboť se některými skutkovými zjištěními nezabývaly, hodnotily provedené důkazy zřejmě svědčící ve prospěch stěžovatele opačně, tedy v neprospěch stěžovatele, a rovněž hodnotily důkazy v rozporu se základními pravidly právního státu. Konkrétně se tato pochybení podle stěžovatele týkají postupu Policie České republiky při provádění prohlídky vozidla dne 2. 4. 2020 a následného hodnocení důkazů s tímto postupem Policie ČR spojených, neboť podle něj obecné soudy ve vztahu k tomuto důkazu porušily právní úpravu dokazování, nevypořádaly se s námitkami obhajoby a neodůvodnily dostatečně svá rozhodnutí.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
8. Dalším případným důvodem pro zásah Ústavního soudu mohou být situace, kdy soud vycházel z důkazu získaného nezákonným způsobem. K této problematice se Ústavní soud vyjádřil opakovaně, přičemž konstatoval, že důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nálezy ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 291/2000 (N 69/26 SbNU 207) nebo ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03 (N 165/35 SbNU 241)].
9. V posuzované věci stěžovatel ústavní stížností primárně napadal postup Policie České republiky při prohlídce vozidla dne 2. 4. 2020. Pro posouzení jeho zákonnosti je klíčová interpretace §42 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o policii"), který upravuje pravomoc policisty zastavit a provést prohlídku dopravního prostředku. Stěžovatel namítá, že zasahující policisté neprovedli prohlídku vozidla v souladu se zmíněným ustanovením, jde tedy o důkaz získaný procesně nepřípustným způsobem.
10. V prvé řadě Ústavní soud uvádí, že výhrady stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti se prakticky shodují s výhradami, které byly namítány také v dovolání a s nimiž se dovolací soud obsáhle, podrobně a přesvědčivě vypořádal ve svém usnesení v odstavcích 33 až 45. Ustanovení §42 zákona o policii podle něj dopadá na několik různých typů situací, které však zpravidla předpokládají, že policista má důvodné podezření, že se určité zájmové osoby či věci nacházejí v dopravním prostředku, nebo že jeho používáním, na něm nebo v souvislosti s ním byl spáchán trestný čin. Z hlediska ústavního přezkumu zákonnosti provedení prohlídky vozidla vychází Ústavní soud z toho, že není rozhodující, zda policista v záznamu o prohlídce vozidla či ve výpovědi před soudem provedl přesnou právní kvalifikaci důvodů, pro které prohlídku provedl, nýbrž zda skutečně takové okolnosti byly v době provedení prohlídky vozidla dány a byly důvodem, proč k prohlídce došlo. To lze nejlépe ověřit z výpovědí zasahujících policistů.
11. Důvody pro provedení prohlídky vozidla zasahující policisté uvedli ve své výpovědi takto:
"podezření, že muž svoji identitu skrývá záměrně"; "... jsem se domníval, že řidič zastírá svou totožnost záměrně. Mohl tu být nelegálně, mohl mít zákaz řízení, proto jsem přistoupil k prohlídce vozidla ..." Při právním zhodnocení uvedených skutečností se Ústavní soud shoduje se závěrem Nejvyššího soudu obsaženým v odstavci 41 napadeného usnesení. Z citovaných výpovědí jasně vyplývá, že u příslušníků Policie ČR, kteří provedli dne 2. 4. 2020 zastavení a prohlídku osobního motorového vozidla řízeného spolupachatelem stěžovatelem, vzniklo důvodné podezření, že se tento obviněný mohl ve spojení s řízením motorového vozidla dopouštět trestné činnosti, čímž byly naplněny zákonné podmínky pro vykonání prohlídky motorového vozidla předpokládané ustanovením §42 odst. 2 zákona o policii. Bezprostředně předcházející jednání řidiče vozidla totiž vykazovalo znaky běžně se vyskytující u řidičů motorových vozidel páchajících trestnou činnost v souvislosti s řízením motorového vozidla, a to konkrétně s jeho řízením navzdory uloženému zákazu řízení.
12. Z hlediska případného obcházení přísnějšího procesního postupu stanoveného v trestním řádu pro prohlídku jiných prostor (podrobněji k otázce její přípustnosti v případě motorového vozidla viz nález sp. zn. II. ÚS 1221/16 ze dne 13. 10. 2016 (N 194/83 SbNU 145)] se Ústavní soud rovněž shoduje s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v odstavci 43 napadeného usnesení, že policisté provádějící prohlídku vozidla jednali z vlastní iniciativy a bez vědomí toho, že v předmětné době stěžovatele a další osoby v jeho okolí sledovala již delší dobu Národní protidrogová centrála SKPV PČR. Sledování se týkalo nejen bezprostředně pohybu a činností stěžovatele a osob v jeho okolí, ale také byl prováděn odposlech telefonů a záznam elektronické komunikace. Dne 2. 4. 2020, kdy došlo ke stěžovatelem napadené prohlídce vozidla, byl stěžovatel rovněž sledován. Podle spisového materiálu sledující policisté zaznamenali, jak došlo k předání později nalezeného balíčku s drogami, a také zaznamenali telefonickou a textovou komunikaci týkající se domluvy na místě a způsobu předání balíčku, ceně a dalších podstatných okolnostech páchané trestné činnosti. Jak je patrné z výše citovaných výpovědí týkajících se důvodů provedení prohlídky vozidla, policisté provádějící prohlídku vozidla o těchto skutečnostech nevěděli, a z jejich pohledu tedy skutečně šlo o prohlídku vozidla podle §42 zákona o policii, nikoli o neodkladný a neopakovatelný úkon v režimu trestního řádu.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že argumenty stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti byly podrobně, přesvědčivě a v souladu se všemi požadavky plynoucími z práva na spravedlivý proces vypořádány v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, nejsou tedy dány důvody pro zásah Ústavního soudu.
14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu