ECLI:CZ:US:2023:3.US.2212.23.1
sp. zn. III. ÚS 2212/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudců Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SBS DŘEVOSTAVBY, s.r.o., sídlem Francouzská 55/52, Praha 10, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 186/2023-1285 ze dne 10. 7. 2023 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 16 C 195/2011-1254 ze dne 18. 5. 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. V průběhu nalézacího řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 16 C 195/2011 byl vyhotoven znalecký posudek. Znalec si za svou činnost vyúčtoval znalečné ve výši 93 956,50 Kč. Výslednou výši však obvodní soud snížil a napadeným usnesením určil, že znalečné v daném případě činí 75 165,50 Kč.
2. S tímto závěrem se stěžovatelka neztotožnila, a proto podala k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") odvolání. Na základě vlastní kalkulace dospěla k závěru, že přiznané znalečné je nadhodnocené. Stěžovatelka má za to, že znalec nesplnil znalecký úkol odpovídajícím způsobem a přiznaný počet hodin proto považuje za nadsazený. Nicméně městský soud argumentaci stěžovatelky nepřisvědčil a v záhlaví napadeným usnesením potvrdil napadené rozhodnutí obvodního soudu.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozhodnutím obecných soudů o přiznané výši znalečného. Přiznané znalečné považuje za neoprávněné, neboť odporuje principům řádného procesu. Odvolací soud se podle stěžovatelky nevypořádal s jejími námitkami a dle jejího tvrzení obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítá i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť v případě usnesení, kterým odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně o znalečném, vydaného podle §139 odst. 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, jsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti splněny [k tomu srov. usnesení sp. zn. II. ÚS. 599/17 ze dne 25. 4. 2017 (U 8/85 SbNU 897)].
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ta představuje návrh zjevně neopodstatněný.
6. Předně Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
7. Stěžovatelka byla jako účastnice soudního řízení oprávněna podat odvolání proti usnesení obvodního soudu o znalečném. Tímto usnesením, stejně jako usnesením, kterým je městský soud potvrdil, nicméně nebylo rozhodováno o jejích právech či povinnostech. Proto napadenými rozhodnutími do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod ani nemohlo být zasaženo [obdobně například usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587); nález sp. zn. II. ÚS 781/10 ze dne 1. 9. 2011 (N 147/62 SbNU 269); či usnesení sp. zn. II. ÚS 599/17 ze dne 25. 4. 2017 (U 8/85 SbNU 897)]. Rozhodováno bylo výlučně o právu znalce, jenž měl z tohoto důvodu pro tuto dílčí fázi řízení stejná procesní práva, jaká zákon přiznává účastníkům řízení [například nález sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 11/68 SbNU 169); či nález sp. zn. II. ÚS 1261/14 ze dne 31. 3. 2015 (N 66/76 SbNU 895)].
8. Přesto případné pochybení obecných soudů při stanovení výše znalečného může vést k zásahu do práv stěžovatelky nepřímo, a to v případě, bude-li jí s ohledem na výsledek řízení ve věci samé uložena povinnost nahradit náklady řízení spočívající v uhrazeném znalečném. Není přitom podstatné, zda by tato náhrada měla směřovat vůči státu nebo protistraně. Stěžovatelkou namítané nesplnění znaleckého úkolu v rámci znaleckého posudku by totiž mohlo vést ke vzniku nákladů, které by jinak nevznikly. Povinnost jejich hrazení nemůže jít k tíži účastníka řízení, který sice neměl v soudním řízení úspěch, ale vznik těchto nákladů nijak nezavinil. Zároveň ale platí, že posouzení, zda k takovémuto pochybení došlo, bude předmětem rozhodování obecných soudů v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení.
9. Vzhledem k posledně uvedenému nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatelky, že městský soud při rozhodování o odvolání zcela pominul její argumentaci ve vztahu k nesplnění znaleckého úkolu. Městský soud správně konstatoval, že by posouzení pravdivostní hodnoty otázek zodpovězených znalcem v průběhu řízení a tím i relevance znaleckého posudku vybočovaly z rámce řízení o přiznání znalečného. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem, že předmětem řízení o přiznání znalečného je řešení peněžních aspektů spojených s vypracováním znaleckého posudku, nikoli samotné posuzování znaleckého posudku a jeho obsahu. K tomu je třeba dodat, že případná "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu, a ačkoli stěžovatelka vtělila své další výhrady do "ústavněprávní" formy, nejde o nic jiného, než právě o hledisko "správnosti", z nějž by Ústavní soud mohl věc posuzovat jen tehdy, byl-li by další opravnou instancí obecného soudnictví, kterou však není. Spor o to, zda znalci mělo být na znalečném přiznáno více či nikoli, není způsobilý otevřít ústavněprávní přezkum. Ústavní soud zároveň považuje za nutné připomenout, že při přezkumu rozhodnutí o znalečném je s ohledem na svoji úlohu oprávněn toliko posoudit, zda rozhodující soud zachoval záruky práva na soudní ochranu, tj. zda vzal v úvahu všechny relevantní podklady, a zda si nepočínal svévolně (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3061/14 ze dne 6. 11. 2014). V nyní posuzované věci však nic takového zjištěno nebylo. V rozhodnutí odvolacího soudu tedy nelze spatřovat zjevný exces či libovůli, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu vyčerpány.
10. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2023
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu