ECLI:CZ:US:2023:3.US.2392.22.1
sp. zn. III. ÚS 2392/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Davidem Černeckým, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2022 č. j. 3 Tdo 39/2021-I-14940, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2019 sp. zn. 3 To 22/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2018 sp. zn. 49 T 10/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že nyní napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byli spoluobvinění E. V., A. M., B. N., Z. K., A. K., J. V. a J. Š. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství. Tohoto trestného činu se dopustili tím, že v blíže specifikovaných obdobích v úmyslu neoprávněně zkrátit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty v souvislosti s dovozem pohonných hmot do České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně (zjednodušeně vyjádřeno) dovezli mezi členskými státy Evropské unie pohonné hmoty (dále též jen "PHM") prostřednictvím tzv. oprávněných příjemců, když tyto pohonné hmoty po jejich přepravě do České republiky obratem prodávali přes obchodní společnosti (které fakticky ovládali a které nevykonávaly v podstatě žádnou ekonomickou nebo podnikatelskou činnost) konečným odběratelům, přičemž těmito ovládanými společnostmi fakturovaná cena pohonných hmot byla (právě s ohledem na úmysl zastřít skutečnou daňovou povinnost) velmi nízká, neboť zisk představovala vybraná, ale v nesprávné výši odvedená, daň z přidané hodnoty. Aby taková činnost nebyla odhalena, uváděly obchodní společnosti ovládané obviněnými v přiznání k dani z přidané hodnoty úmyslně nepravdivé údaje zejména na straně objemu zdanitelných plnění a z nich vyplývajícího nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Takto popsaným jednáním ke škodě České republiky zkrátili daň z přidané hodnoty nejméně ve výši 813 498 533 Kč.
3. Stěžovatel se na uvedené trestné činnosti podílel jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku městského soudu pod bodem 1. a) a také c) jako spolupracovník obžalovaného E. V. tak, že společně s ním zajišťoval obsazování statutárních orgánů společností osobami, o nichž věděl, že jejich jmenování je formální a které se nebudou na jejich činnosti podílet, mimo jiné i společnosti, které se podílely na obchodování s PHM a související činnosti, tak jak je popsáno v rozsudku městského soudu pod bodem 1 písm. e), tímto jednáním se úmyslně podílel na zkrácení daně uvedenými společnostmi nejméně ve výši 758 136 244 Kč. Spoluobvinění společným jednáním zkrátili daň ve velkém rozsahu a stěžovatel úmyslně jim umožnil zkrátit daň ve velkém rozsahu
4. Uvedeným jednáním pod bodem 1. a) a c) spáchal stěžovatel pomoc dle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, za to byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře pět let, podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.
5. Dále byli spoluobvinění (mimo stěžovatele) uznáni vinnými zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství, kdy takto kvalifikovaný pokračující skutek spočíval ve vybírání a vkládání finanční hotovosti na různé bankovní účty, když takové finanční prostředky pocházely právě z trestné činnosti založené na krácení daně, poplatku a jiné povinné platby, jak byla vymezena shora. Pro úplnost nutno též dodat, že v rozsahu jednání, které obecné soudy ve svých rozhodnutích vymezily, byli obvinění (včetně stěžovatele) částečně zproštěni obžaloby, neboť pod určitými finančními operacemi prováděnými obviněnými nebylo možno v daném rozsahu spatřovat trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti.
6. Za tuto trestnou činnost byli spoluobvinění citovaným rozsudkem městského soudu odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře od čtyř do deseti let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou (pouze E. V. byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou). Dále spoluobviněným byl uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 10 let, byl jim uložen úhrnný trest propadnutí náhradní hodnoty a rovněž povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu škodu způsobenou zkrácením daně z přidané hodnoty.
7. V rozsahu podaných odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rovněž nyní napadeným rozsudkem tak, že shora citovaný rozsudek městského soudu částečně zrušil, a znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") mimo jiné uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, škodu ve výši 41 379 703 Kč. Městský soud totiž podle vrchního soudu nesprávně definoval rozsah škody, který měli obvinění svou trestnou činností za jednotlivá daňová období způsobit, když zároveň nesprávně rozhodl, že obvinění mají škodu nahradit společně a nerozdílně poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu; správně je totiž poškozeným stát zastoupený příslušným správcem daně. Městský soud rovněž pochybil, pokud poškozenému přisoudil v rámci adhezního řízení více, než tento sám původně žádal. Dále vrchní soud shledal důvodné odvolání E. V. ve vztahu k výroku rozsudku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, kdy podle vrchního soudu u tohoto obviněného postačilo zařazení jen do věznice s ostrahou. Částečně důvodným bylo shledáno též odvolání některých obviněných a zúčastněných osob ve vztahu k výrokům rozsudku městského soudu o zabrání náhradní hodnoty. Na druhou stranu městský soud ve vztahu k výroku o vině a ve vztahu k výrokům o trestech provedl podle vrchního soudu dokazování v souladu s principy zakotvenými v trestním řádu, zajistil dostatečné důkazní podklady pro meritorní rozhodnutí, důkazy v hlavním líčení náležitě provedl, hodnotil je na základě své úvahy jednotlivě i v jejich souhrnu a ve všech vzájemných souvislostech. Následně pak na základě takových důkazů učinil správné skutkové závěry, které v odůvodnění rozsudku vysvětlil.
8. Následná dovolání stěžovatele a dalších spoluobviněných Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, ani k pomoci k tomuto trestnému činu a nebylo prokázáno ani zavinění alespoň ve formě nedbalosti, ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby - rozsah zkrácení daně, když u stěžovatele chybí jak vědomostní, tak volní složka úmyslu. Dle jeho přesvědčení trestní soudy porušily obecnou zásadu trestního práva in dubio pro reo, garantovanou čl. 40 odst. 2 Listiny, v pochybnostech mělo být rozhodnuto ve prospěch obviněného stěžovatele. Stěžovatel rovněž tvrdí, že v průběhu trestního řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, k porušení zásady nullum crimen sine lege, garantované čl. 39 Listiny. Porušení jeho ústavně zaručených práv spatřuje ve skutečnosti, že soudy se dostatečně nevypořádaly s tvrzeními a skutečnostmi, které stěžovatel uváděl jak v rámci řízení před městským soudem i vrchním soudem, tak v rámci řízení před Nejvyšším soudem. Obecné soudy striktně upřednostňovaly ty důkazy, které svědčily v neprospěch stěžovatele a naopak na důkazy a tvrzení, které svědčily ve stěžovatelův prospěch, nebraly zřetel a při rozhodování o vině a trestu stěžovatele je nezohlednily. Pokud má být podle Nejvyššího soudu vina stěžovatele prokazována výpovědí svědků P. a T., pak tvrzení těchto osob byla podle stěžovatele jednoznačně zpochybněna listinnými důkazy, a to zejména zprávami bank. Z videozáznamu zajištěného u stěžovatele neplyne, že by stěžovatel musel od E. V. vědět o tom, že jeho aktivity směřují ke zkrácení daně z přidané hodnoty, ale městský soud dovodil naplnění subjektivní stránky trestného činu, přestože v odůvodnění rozsudku vyslovil pochybnost o konkrétní představě o rozsahu trestné činnosti ostatních spoluobžalovaných. Stěžovatel poukázal na rozpory v odůvodnění rozsudku městského soudu (bod 1155, 1168, 1203), s kterými se nevypořádal vrchní soud, také Nejvyšší soud nesprávně dovozuje, že vina stěžovatele byla prokázána.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v rámci trestního řízení nebylo prokázáno a z dokazování ani neplyne, do jaké míry měl stěžovatel konkrétní představu o rozsahu trestné činnosti ostatních spoluobžalovaných. Dle jeho názoru v dané věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, neboť vůbec nebyla prokázána účast stěžovatele na tvrzené trestné činnosti. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02, III. ÚS 722/09 a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud předně uvádí, že posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
13. Ke stěžovatelově argumentaci je nutno v prvé řadě poznamenat, že postrádá hlubší ústavněprávní rozměr, jelikož je založena v podstatě výhradně na argumentech, které stěžovatel předkládal již v předchozích fázích řízení, a obecné soudy se s nimi dostatečně vypořádaly.
14. Ústavní soud přisvědčil závěrům obecných soudů, neboť se řádně jeho věcí zabývaly. S tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti, že závěr o jeho účastenství na uvedené trestné činnosti, a to z důvodu chybějícího úmyslného zavinění, neboť podle svého tvrzení nevěděl, že obviněný E. V. se při obchodování s PHM dopouštěl trestné činnosti, se řádně vypořádal městský soud a jeho závěry potvrdil i vrchní soud, který neshledal důvodným jeho odvolání. Vrchní soud přisvědčil městskému soudu, že výpověď svědka P. (bod 164 až 174 rozsudku) jednoznačně usvědčuje stěžovatele z vědomé účasti na stíhaném deliktu krácení daně ve vztahu k daňovým subjektům A a B, kdy není pochyb o tom, že prostřednictvím svědka P. právě stěžovatel pro obžalovaného V. a další spoluobžalované zajistil svědka P. jako vhodného bílého koně pro funkci jednatele těchto daňových subjektů, kdy takovéto jednání, včetně následného řízení svědka P. při úkonech nezbytných k realizaci obchodů i podávání zkreslených daňových přiznání za oba tyto daňové subjekty, je nutno považovat za pomoc ke spáchání předmětného zločinu. Dospěl k závěru, že není ani pochyb o tom, že stěžovateli alespoň rámcově i s vědomím toho, co bude předmětem obchodování, muselo být zřejmé, že půjde o krácení daní v rozsahu výrazně převyšujícím hranici velkého rozsahu. Rozhodně tedy nelze souhlasit s představou stěžovatele, že městský soud závěr o jeho vině činí pouze na základě videozáznamu (viz bod 1155 rozsudku), kde nalézací soud zaměnil jméno O. P. za P., kdy je nutno připustit, že v době hovoru o dani z přidané hodnoty skutečně nebyl stěžovatel hovoru přítomen, nicméně ani tato skutečnost nemůže nic změnit na závěru, že není pochyb o osobních kontaktech stěžovatele s organizátorem této trestné činnosti obžalovaným V., není pochyb o tom, že právě stěžovatel umožnil tomuto obžalovanému s využitím právě i P. zajistit osobu vhodnou k dosazení do funkce statutára spol. A a B, tedy daňových subjektů, přes které probíhal obchod s PHM a u nichž docházelo ke krácení daně z přidané hodnoty, přičemž i s vědomím toho o jakou osobu se jedná, totéž lze vztáhnout i ke svědku T., muselo být obžalovanému stěžovateli zřejmé, že nejsou schopni vykonávat funkce ve společnostech, do nichž byli jmenováni, tedy že budou pouze využiti jako bílí koně, za které budou jednat jiné osoby, organizátoři obchodů s PHM, přitom musel být srozuměn i s tím, že s ohledem na majetkové poměry obžalovaného V. nepůjde o drobnou daňovou kriminalitu, přičemž jiné než takovéto protiprávní jednání, za účelem jehož páchání je do firem dosazován tzv. bílý kůň, si skutečně představit nelze. I přes námitky stěžovatele je tedy závěr městského soudu o vědomé spolupráci stěžovatele na předmětné trestné činnosti dovozen správně, přičemž posouzení tohoto jednání jako pomoci ke spáchání daňového deliktu zcela odpovídá i judikatuře soudů. Rozhodně tedy i stěžovatel jednal s vědomím všech rozhodných skutečností pro posouzení jeho jednání jako předmětného trestného činu spáchaného ve formě pomoci, jak správně uzavřel nalézací soud, a to při srozumění i s tím, že tato pomoc je poskytována ve vztahu k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty stíhaného zločinu i dle odstavce třetího §240 trestního zákoníku, při vědomí i vyššího počtu osob, které se na páchání tohoto deliktu podílejí. Právní kvalifikace jednání stěžovatele tedy opět zcela odpovídá skutkovým zjištěním i právním závěrům, které městský soud učinil v souladu s výsledky provedeného dokazování a jeho námitky v tomto směru bylo nutno odmítnout jako zcela nedůvodné. Přitom není pochyb ani o tom, že takto jednal zištně, přičemž není znakem skutkové podstaty a není tedy nutno ani zjistit a prokázat výši majetkového prospěchu, kterého takto dosáhl. Videozáznam, jehož se stěžovatel dovolává, tedy rozhodně ho nemůže vyvinit s vědomím dalších důkazů, na které městský soud správně poukázal, kdy je nutno konstatovat, že tento obžalovaný se podílel nejenom na zajištění P. a T., ale i na jejich dalším řízení prostřednictvím svědka P., který ostatně právě stěžovatele označil před těmito svědky, jak vyplynulo z jejich výpovědi, za osobu, která jeho počínání ve vztahu k nim řídí, kdy pro takovýto závěr svědčí i další provedené důkazy, mimo jiné i zjištěné vazby mezi stěžovatelem a V. Zda zajistil pro obžalovaného V. i svědky J. a Š. je s vědomím výše uvedeného nerozhodné a nemůže tato skutečnost vést k jiným závěrům, než jsou ty, které městský soud učinil. Ani uplatněné námitky ve vztahu k věrohodnosti výpovědí svědka P. a T. ohledně dalších svědky uváděných skutečností nelze shledat důvodnými s vědomím, že v některých případech jde o skutečnosti, které nebyly předmětem důkazního řízení, kdy je nutno připomenout například skutečnost, že oba svědci působili v mnohem větším poštu společností, tudíž případné vybírání peněz mohlo souviset s dalšími společnostmi, nikoli s daňovými subjekty, jejichž prostřednictvím byla daň z přidané hodnoty krácena v této věci.
15. K dovolání obviněných rozhodoval Nejvyšší soud poměrně podrobně pojatým usnesením. Nejvyšší soud se řádně vypořádal s dovoláním stěžovatele a v odůvodnění usnesení v bodech 173 - 175 konstatoval, že po prostudování rozsudků městského soudu, vrchního soudu a obsahu spisu neshledal stěžovatelem namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy. Stěžovateli bylo prokázáno poskytování bílých koňů obviněnému V. pro potřeby jím řízeného mechanismu krácení daně z přidané hodnoty při obchodu s PHM, ve kterém soudy shledaly pomoc k trestnému činu podle §240 trestního zákoníku, usvědčován zejména výpovědí svědka P. a svědka T. Věrohodností obou svědků, zejména pak svědka T., který měl důvod vypovídat vůči obviněnému stěžovateli a V., se městský soud pečlivě zabýval, jak bylo ostatně v odůvodnění řádně vyloženo. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu. V případě stěžovatele do těchto odůvodněných závěrů neshledal důvod jakkoli zasahovat. Zapojení stěžovatele do trestné činnosti v pozici pomocníka, který pomáhal obviněnému V. shánět tzv. bílé koně, resp. na ně zprostředkovával kontakt, kterými byly obsazovány jednotlivé společnosti předtím, než bylo podáno daňové přiznání, tedy lze považovat za prokázané. Podklad v provedených důkazech má i závěr o vědomosti tohoto stěžovatele o rozsahu zkrácení daně, který vyplývá z videozáznamu ze schůzky stěžovatele a obviněného V. ze dne 7. 11. 2011, který městský soud přesvědčivým způsobem zhodnotil (bod 997 až 999). Ostatní námitky stěžovatele vypořádal Nejvyšší soud odkazem na odůvodnění rozsudku městského soudu (bod 1152 až 1155) a vrchního soudu (bod 43). K tvrzení stěžovatele, že neměl ze zapojení do trestné činnosti nějaký majetkový či jiný prospěch, obecné soudy konstatovaly, že prokázání takového prospěchu není znakem trestného činu podle §240 trestního zákoníku ani znakem pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
16. Pokud jde o další uplatněné námitky stěžovatele, tak Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež ve shodě s §125 trestního řádu vyložily, které skutečnosti vzaly obecné soudy za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud rovněž nemá jakoukoli pochybnost o tom, že ve stěžovatelově věci bylo ve vztahu k jeho osobě jednoznačně prokázáno naplnění objektivní i subjektivní stránky pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, a to včetně stěžovatelova úmyslu shora popsané zkrácení daně způsobit. Správnost úvah obecných soudů o podílu stěžovatele na trestné činnosti nemůže být zpochybněna ani odkazem na nálezy Ústavního soudu.
17. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti, protože posuzovaná věc stěžovatele byla přezkoumána ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, stěžovatel se ústavní stížností dovolává další revize provedeného dokazování v řízení před Ústavním soudem. Odkazy na judikaturu neshledal Ústavní soud případnými.
18. Z důvodů výše uvedených Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu