ECLI:CZ:US:2023:3.US.240.23.1
sp. zn. III. ÚS 240/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., se sídlem Čs. armády 786/20, Praha 6, zastoupené JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022 č. j. 23 Cdo 2714/2022-464, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 2/2016 domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení autorské odměny za užívání autorských děl, u nichž stěžovatel vykonává kolektivní správu, ve výši 25 591 802,50 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze rozhodl o nároku stěžovatele mezitímním rozsudkem ze dne 19. 11. 2019 č. j. 34 C 2/2016 - 407, tak, že je co do základu po právu. Vedlejší účastník podal proti tomuto mezitímnímu rozsudku odvolání. Vzhledem o dosažení dohody o narovnání, v odvolacím řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze byl mezitímní rozsudek soudu prvního stupně změněn usnesením ze dne 9. 12. 2021 č. j. 3 Co 25/2020- 438 tak, že soud schvaluje smír mezi účastníky. Soud prvního stupně následně svým usnesením ze dne 21. 2. 2022 č. j. 34 C 2/2016-442 rozhodl ve věci soudního poplatku zaplaceného stěžovatelem ve výši 1 279 590 Kč tak, že se stěžovateli coby žalobci poměrná část soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně nevrací, a to z toho důvodu, že před schválením smíru mezi účastníky byl vydán mezitímní rozsudek. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022 č. j. 3 Co 31/2022- 453, coby soudu odvolacího. Stěžovatel poté podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které Nejvyšší soud výše citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že tím, že dovolací soud dospěl k závěru, že usnesení o tom, zda se vrací či nevrací zaplacený soudní poplatek, které soud vydává dle ust. §10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je vyloučeno z přezkumu dovolacím soudem, excesivním způsobem rozšířil důvody vyloučení přípustnosti dovolání a odepřel tak stěžovateli zákonem zaručený přístup k soudu.
4. Ústavní soud konstatuje, že otázky spojené s náhradou nákladů řízení, kam spadá i rozhodování o soudních poplatcích, ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opětovně zdůraznit, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení (či stanovení poplatkové povinnosti, jež se poté stane v podobě zaplacené částky součástí nákladů) ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
5. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odůvodňuje nepřípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., neboť se jedná o stanovení výše soudního poplatku. S tímto výkladem se Ústavní soud neztotožňuje, neboť zákonná dikce §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. jasně definuje usnesení, proti kterým není dovolání přípustné. Těmito usneseními jsou usnesení, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. V daném případě však soudy rozhodovaly o vrácení poměrné části soudního poplatku, navíc v intencích §10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb. zákona o soudních poplatcích, jež vyžaduje posouzení průběhu řízení o věci samé (viz plenární usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 14/19).
6. Vzhledem k tomu, že se v nyní posuzovaném případě jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, neboť soudní poplatek je součást nákladů řízení (viz. §137 o. s. ř.), Nejvyšší soud tedy správně odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, avšak dovolání měl odmítnout podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. V případě subjektivního práva na soudní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé. Proto jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. "Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Naopak tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu (stejně jako v nyní posuzované věci) s přihlédnutím ke všem okolnostem daného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným, a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem, přistoupit ke kasaci usnesení Nejvyššího soudu.
8. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že otázka položená stěžovatelem v dovolání Nejvyššímu soudu již byla řešena v judikatuře Ústavního soudu (viz plenární usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 14/19 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2022 sp. zn. II. ÚS 2376/21 a další).
9. Vzhledem k výše řečenému nezvolil stěžovatel, ač právně zastoupen, správný procesní postup, když podal v dané věci dovolání k Nejvyššímu soudu.
10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 4. dubna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu