ECLI:CZ:US:2023:3.US.2471.22.2
sp. zn. III. ÚS 2471/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky 1) I. Ch., zastoupené Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti výroku I. II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2022 č. j. 6 Co 1215/2021-511 a proti výroku I., II., III., IV., VII., VIII., IX., X., XI., XII., XIII., XIV., XV., XVI. a XX. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2021, č. j. 0 P 103/2019-323 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. září 2021, č. j. 0 P 103/2019-372, 22 P a Nc 89/2020, a ústavní stížnosti stěžovatele 2) M. Ř., zastoupeného Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem se sídlem U Černé věže 9, České Budějovice, a 3) nezletilého Š. Ř., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2022 č. j. 6 Co 1215/2021-511 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1215/2021-421 ze dne 20. prosince 2021, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí či jejich částí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 32 odst. 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, první stěžovatelka a druhý stěžovatel jsou rodiče nezletilého třetího stěžovatele (dále jen "nezletilý"). Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 6. 2021, č. j. 0 P 103/2019-323, 22 P a Nc 89/2020, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2021, č. j. 0 P 103/2019-372, bylo rozhodnuto tak, že nezletilý se svěřuje do střídavé péče rodičů (výrok I.), tak že do péče matky se nezletilý svěřuje v každém lichém týdnu, a to vždy od pondělí, a to 8:00 hodin, do následujícího pondělí, a to 8:00 hodin (výrok II.), a do péče otce se nezletilý svěřuje v každém sudém týdnu ve stejném časovém intervalu (výrok III.). Okresní soud výrokem IV. určil, že oba rodiče jsou povinni předat a převzít nezletilého vždy ve školském zařízení, které navštěvuje, a dále upravil výživné, které je povinna stěžovatelka hradit k rukám stěžovatele (výrok V.) a výživné, které je povinen hradit stěžovatel stěžovatelce (výrok VI.). Okresní soud dále upravil styk nezletilého s rodiči o letních prázdninách (výrok VII.), v čase od Vánoc do konce kalendářního roku (výrok VIII., IX., X., XI a XII.), a o Velikonocích (výroky XIII., XIV. a XV.). Výrokem XVI. rozhodl okresní soud tak, že jeho rozsudkem se mění rozsudek okresního soudu ze dne 20. 10. 2017. Výroky XVII. a XVIII. okresní soud zastavil řízení ohledně návrhu rodičů nezletilého na výkon rozhodnutí úpravy styku s nezletilým, a výrokem XIX. okresní soud vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku. Výrokem XX. uložil rodičům nezletilého uhradit znalečné a výrokem XXI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka i stěžovatel odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud").
3. Krajský soud výrokem I. rozsudek okresního soudu v bodě odstavci I. potvrdil. V bodech II., III., IV., VII. až XVI. rozsudek okresního soudu změnil (výrok II. napadeného rozsudku krajského soudu). Tímto výrokem rozhodl krajský soud o péči o nezletilého tak, že do péče otce se nezletilý svěřuje od úterý v sudém kalendářním týdnu po skončení školního vyučování do pondělí v lichém kalendářním týdnu do 8:00 hodin a do péče matky se nezletilý svěřuje od pondělí v lichém kalendářním týdnu od 8:00 hodin do úterý v sudém kalendářním týdnu po skončení školního vyučování. Upravil místo předání tak, že rodiče jsou povinni předat a převzít si nezletilého vždy ve školském zařízení, a pokud termín převzetí nezletilého nebo jeho odevzdání připadne na den školního volna, pak místem předání nebo převzetí nezletilého je místo bydliště toho rodiče, jehož péče začíná. Dále ve výroku II. upravil péči o nezletilého v době hlavních školních prázdnin, vánočních prázdnin a Velikonoc. V bodech V., VI. a XXI. rozsudek okresního soudu zrušil a věc se vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III. rozsudku krajského soudu). Výrokem IV. dále rozhodl, že rozsudek okresního soudu se v odstavci XX. mění (výrok IV.), a to tak, že krajský soud upravil částku, kterou jsou stěžovatelka i stěžovatel povinni uhradit na nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry krajského soudu, který uvedl, že střídavá péče je nejlepší model v případě péče o nezletilého, přičemž se stěžovatelka domnívá, že krajský soud nehodnotil veškeré skutečnosti v souladu s hmotně právní materií a zároveň porušil procesní ustanovení při hodnocení jednotlivých důkazů. Namítá, že se otec nezletilému synovi málo věnuje, že péči vykonávají jiné osoby, a že znalecký posudek, o který krajský soud opřel své rozhodnutí, trpí vadami, když stěžovatelka nesouhlasí ani se závěry znalce o schopnosti nezletilého vytvořit si vlastní názor. Konstatuje, že okresní soud a krajský soud činí závěry o nepoužitelnosti výslechu nezletilého v návaznosti na znalecký posudek, který označuje za důkaz, který je nepřezkoumatelný. Z toho stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy zatížily dané řízení vadou.
5. K procesnímu postupu krajského soudu stěžovatelka namítá, že krajský soud pravomocně rozhodl o střídavé péči, ale zrušil výroky rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích týkající se výživného a toto vrátil zpět k novému řízení, a že tento soud nereflektoval existenci opravného usnesení okresního soudu, takže dle jejího názoru má výrok II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 06. 2022 č. j. 6 Co 1215/2021-511 znít tak, že "Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se v odstavci II., III. IV., VII. až XVI. mění takto". Stěžovatelka dále uvádí, že má výhrady vůči postupu zaměstnanců Oddělení sociálně právní ochrany dětí Magistrátu města České Budějovice, zvláště pak namítá, že se pověřená osoba neúčastnila odvolacího jednání a dodává, že k závěru, že kolizní opatrovník nehájil zájmy nezletilého dostatečným způsobem, dospěla ve svém vyjádření i vedoucí sociálního odboru Krajského úřadu Jihočeského kraje. Odkazuje přitom na vyjádření ke stížnosti stěžovatelky podle §175 odst. 7 zákona 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), proti způsobu vyřízení stížnosti Magistrátem města České Budějovice.
6. Stěžovatel uvádí, že dle jeho názoru krajský soud bez jakéhokoliv relevantního důkazu a odůvodnění omezil jeho právo na péči o jeho nezletilého syna. Stěžovatel uvádí, že týdenní interval je nejběžnějším intervalem pro střídavou péči a stěžovatel je přesvědčen, že nezletilému naprosto vyhovuje, prospívá a je v jeho nejlepším zájmu. Dle názoru stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem zasáhl do základních práv stěžovatele a nezletilého tím, že neurčil čas počátku péče otce v úterý v sudém kalendářním týdnu v den školního volna, a tedy ani konec péče matky v tento den, z tohoto důvodu namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. V napadeném rozsudku dle názoru stěžovatele chybí vyložení důvodů, proč se krajský soud odchýlil od symetrické formy střídavé péče a zvolil asymetrickou formu střídavé péče. Režim, který je napadeným rozsudkem nastaven, je dle stěžovatele značně nepraktický, neboť oběma rodičům de facto neumožňuje týdenní plánování programu, ať již v týdnu, kdy mají nezletilého, tak i v týdnu, kdy jej u sebe nemají. Stěžovatel jako příklad uvádí jarní prázdniny, které dle jeho názoru krajský soud řešit zřejmě opomněl, a výsledkem dle stěžovatele je, že stěžovatel nemá možnost s nezletilým strávit plnohodnotné jarní prázdniny v běžném týdenním cyklu, a obráceně, ani matka v roce, kdy u sebe mít nemá, nemůže (resp. nebude moci) se svým druhým potomkem např. odjet na týdenní jarní prázdniny na hory.
7. Další porušení práva na spravedlivý proces však spatřuje též v tom, že krajský soud v napadeném rozsudku sice rozhodl o střídavé péči, avšak nerozhodl o výživném. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3065/21, ze kterého dovozuje, že odvolací soudy jsou povinny ve věcech péče o nezletilé naplňovat zákonem předvídanou zásadu úplné apelace.
8. Stěžovatel namítá též porušení čl. 3 a 18 Úmluvy o právech dítěte, neboť shledává, že napadeným rozsudkem krajského soudu došlo k porušení základních práv nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou první stěžovatelkou a oprávněným druhým stěžovatelem, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. První stěžovatelka i druhý stěžovatel jsou řádně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka i stěžovatel vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Odlišná situace byla zjištěna v případě nezletilého třetího stěžovatele. V řízení vedeném před okresním soudem byl nezletilému jmenován kolizní opatrovník, a to Statutární město České Budějovice. Je-li v řízení o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem pro střet zájmů ustanoven nezletilému opatrovník, rodič dítěte nadále nevykonává jeho zákonné zastoupení; ustanovený opatrovník se stává právním zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. Otázkou procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z nich v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval. Připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců pouze v případech, ve kterých nehrozí kolize zájmů rodiče s nezletilým. To však není případ rozhodování ve věcech péče soudu o nezletilé. V těchto případech dospěl Ústavní soud k závěru, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého. V takovém případě proto Ústavní soud nahlíží na část ústavní stížnosti nezletilého (zastoupeného rodičem) jako na návrh podaný někým zjevně neoprávněným (shodně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 492/15 ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1522/15 ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1950/15 ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 307/21 ze dne 3. 2. 2021; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obdobně postupoval Ústavní soud i v nyní posuzované věci a část ústavní stížnosti, v níž je namítáno porušení práv nezletilého, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilým dítětem, atp.
12. Pokud tedy stěžovatelka a stěžovatel ve svých ústavních stížnostech polemizují se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů nezletilého, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
13. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky či stěžovatele a jež by mělo vést ke zrušení rozhodnutí krajského či okresního soudu v napadených výrocích. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro svá rozhodnutí, přičemž svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily. Na závěrech krajského soudu, se kterými stěžovatelka a stěžovatel nesouhlasí, Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Krajský soud popsal, proč zvolil formu střídavé péče, své závěry přitom odůvodnil srozumitelně a dostatečně (body 36, 37 a 40), když odkazuje i na stanovisko znalce PhDr. Mgr. Libora Pytla. Stěžovatelka brojí i proti obsahu předmětného znaleckého posudku a jeho doplnění. Namítá, že znalecký posudek, o který krajský soud opřel své rozhodnutí, nenaplňuje zákonem stanovené předpoklady.
14. K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka uvedené námitky proti znaleckému posudku uplatnila již v odvolání (bod 7 napadeného rozsudku krajského soudu), a že se jimi krajský soud v řízení zabýval a v napadeném rozhodnutí k nim své závěry dostatečným způsobem odůvodnil. Krajský soud (v bodě 39 svého usnesení) uvedl, že s námitkami stěžovatelky proti znaleckému posudku znalce PhDr. Mgr. Libora Pytla se znalec náležitě vypořádal ve výslechu před okresním soudem dne 7. 12. 2020 i při jednání odvolacího soudu. Krajský soud věnoval posouzení nejlepšího zájmu nezletilého potřebnou pozornost, přičemž při zohlednění konkrétních okolností posuzovaného případu nelze způsob jeho vymezení promítnutý do napadeného rozsudku považovat za ústavně nekonformní. Je zřejmé, že aplikoval relevantní zákonná ustanovení, vycházel z provedeného dokazování, zohlednil pro věc podstatné skutečnosti a srozumitelně vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Pochybení, pro které by napadené rozhodnutí bylo nutné označit za svévolné či excesivní, nalezeno nebylo a jeho další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení při znalosti dané situace nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly potřebným způsobem vhodně upravit aktuální rodinné poměry (pakliže toho nejsou schopni v rámci vzájemné dohody a oboustranných kompromisů sami účastníci). Nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů sám o sobě nemůže posunout danou věc do roviny ústavněprávní, protože jej nelze hodnotit jako porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a tedy ani jako dostatečný důvod pro vyhovění ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (U 24/27 SbNU 293)]. Lze dodat, že krajský soud se vypořádal i se stěžovatelčiným návrhem na zadání nového znaleckého posudku, kdy uvedl, proč tento důkaz není třeba obstarat (blíže odst. 39 in fine). Ústavní soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu v řízení jsou řádně odůvodněna a vyplývá z nich, z jakého důvodu se soudy přiklonily k nařízení střídavé péče obou rodičů.
15. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že krajský soud neodůvodnil, proč zvolil asymetrickou formu střídavé péče, když krajský soud v bodě 40 napadeného rozsudku odkazuje na doporučení znalce a v bodě 26 popisuje, že takové řešení je v nejlepším zájmu nezletilého a mělo by přispět ke zklidnění situace, neboť péče otce bude zcelena do většího pravidelně se opakujícího celku než je tomu při stávající úpravě běžného styku (nastaveného rozhodnutím okresního soudu).
16. K námitce stěžovatelky, že výrok II. krajského soudu měl být s ohledem na existenci opravného usnesení jinak naformulován, Ústavní soud uvádí, že krajský soud v napadeném rozhodnutí zjevně reflektuje existenci opravného usnesení již ve vymezení samotného předmětu řízení, kdy nad jednotlivými výroky je uvedeno "o návrhu otce na změnu péče o nezletilého, o odvolání matky proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2021, č. j. 0 P 103/2019-323, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2021, č. j. 0 P 103/2019-372".
17. Dále se Ústavní soud zabýval námitkou, vznesenou stěžovatelkou i stěžovatelem, týkající se postupu krajského soudu k určení výživného. Krajský soud nepochybně správně doporučil stěžovatelce a stěžovateli, aby se s ohledem na jejich majetkovou situaci na určení výživného dohodli. Pokud krajský soud rozsudek okresního soudu ve výrocích V., VI. a XXI. zrušil a vrátil mu věc ve výrocích o výživném k dalšímu řízení z důvodu nutnosti provést poměrně rozsáhlé dokazování ve smyslu zjištění hodnoty nemovitostí toho kterého z rodičů a výši jejich veškerých příjmů, Ústavnímu soudu se takový postup jeví jako logicky odůvodněný nutností co nejrychlejší stabilizace výchovných poměrů, neboť z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka i stěžovatel skutečně disponují značným majetkem, jehož podrobné vyčíslení by oddalovalo rozhodnutí o péči o nezletilého. Krajský soud patrně přihlédl i k tomu, že pozdější rozhodnutí o výživném nebude mít vliv na uspokojování základních potřeb nezletilého, když z napadených rozhodnutí lze dovodit, že netrpí materiálním nedostatkem.
18. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelčině námitce, že postupem opatrovníka nezletilého došlo k porušení základních práv nezletilého i jejího práva na spravedlivý proces, jako rodiče, když stěžovatelka neuvádí, k jakému konkrétnímu porušení základních práv mělo neúčastí opatrovníka na jednání dojít. V této části ústavní stížnosti je třeba dodat, že stěžovatelka vyčerpala "podústavní" prostředky nápravy, které se dotčenému jednotlivci k ochraně jeho práva nabízí, kterou v tomto případě byla v prvé řadě stížnost na postup dle §175 správního řádu a následně žádost o přešetření postupu při vyřízení stížnosti dle §175 odst. 7 správního řádu. Krajský soud v bodě 34 napadeného rozsudku odkazuje na návrh opatrovníka nezletilého, z čehož plyne, že opatrovník soudu sdělil svůj názor písemně, a z argumentace stěžovatelky neplyne nic, co by konkrétně nebylo v důsledku absence jeho přítomnosti řádně objasněno či vyšetřeno.
19. Ústavní soud proto shrnuje, že v nyní posuzované věci nezjistil nic, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud současně připomíná obecný a notoricky známý poznatek, že soudní spory mezi rodiči vedou často k traumatizování nezletilých dětí, které se stávají obětmi chování svých rodičů. Optimální cestou vedoucí k nalezení nejlepšího zájmu dítěte není konfliktní soudní pře, nýbrž rozumná dohoda rodičů. Postrádají-li proto rodiče tento rozumný náhled, nelze dospět k dobrému řešení žádným soudním rozhodnutím.
20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu