ECLI:CZ:US:2023:3.US.2559.22.1
sp. zn. III. ÚS 2559/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Š., zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2022 č. j. 61 Co 212/2021-1895, 61 Co 218/2021 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 5. 2021 č. j. 99 P 391/2016-1563, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva dle čl. 10 odst. 1, odst. 2, dle čl. 32 odst. 1, odst. 4, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň žádá o odklad vykonatelnosti výše citovaného rozsudku krajského soudu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Okresní soud Plzeň-město zamítl návrh otce na svěření nezletilých dětí do své výlučné péče (výrok I), zamítl návrh prarodičů ze strany matky na úpravu styku s nezletilými (výrok II), zamítl návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilé děti (výrok III), dále vyslovil zákaz styku prarodičů ze strany matky prostřednictvím sociálních sítí a elektronických komunikací (výrok IV), nařídil u obou nezletilých dětí ústavní výchovu, která bude vykonávána v Dětském diagnostickém ústavu X, a to na dobu 6 měsíců s účinností od právní moci rozsudku (výrok V), výživné rodičům neurčil (výrok VI), rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zálohovaných státem vyhradil k samostatnému usnesení (výrok VII), rozhodl, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo (výrok VIII) a tím změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 9. 2014, č. j. 8 Nc 406/2014-83, ve výroku I, b. 1., 2. (výrok IX).
3. Odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že výživné, které je otec povinen platit na výživu nezletilých, s účinností od 1. 9. 2020 zvýšil na částku 3 000 Kč měsíčně pro nezletilého V. a na částku 2 500 Kč měsíčně pro nezletilého R. a určil způsob platby (výrok I.), určil výši dlužného výživného a jeho způsob platby (výrok II.), svěřil oba nezletilé s účinností od 1. 8. 2022 do péče otce (výrok III.), určil výši a způsob platby výživného pro oba nezletilé (výrok IV.), určil způsob a formu kontaktu matky s nezletilými v období od 1. 8. 2022 do 15. 9. 2022, od 37. týdne roku 2022 a také v období prázdnin (výrok V.), stanovil nad výchovou nezletilých dohled, který bude vykonáván orgánem sociálně-právní ochrany dětí příslušným podle bydliště nezletilých dětí a jenž bude soudu podávat o výkonu dohledu pravidelně zprávy vždy do posledního dne každého kalendářního čtvrtletí (výrok VI.), zamítl návrh prarodičů ze strany matky a rozhodl o nákladech řízení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy nerespektovaly základní právo a zájem nezletilých dětí, kterým je, aby byly děti především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry obecných soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
6. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že svěření dítěte do střídavé péče není automatickým řešením při rozchodu rodičů. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: 1. existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2. míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; 3. schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a 4. přání dítěte (usnesení sp. zn. I. ÚS 1074/13 ze dne 28. 7. 2014).
7. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje relevantní kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče (zároveň s nastavením adekvátního styku druhého rodiče s dítětem). V případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Tuto premisu lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, avšak nemůže se tak stát, aniž by se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit. V daném případě odvolací soud rozhodl o svěření nezletilých do péče otce, neboť při svém rozhodování shledal důvody pro nesvěření nezletilých do střídavé péče.
8. Do vývoje nezletilých se promítá vzájemná netolerance rodičů, což má vliv na psychiku dětí, které prošly řadou psychologických vyšetření a zažily i hraniční situaci jakou je odloučení od rodiny, neboť byly na jeden rok umístěny do zatímní péče Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek v X. I přes soudem nařízenou poradenskou pomoc formou individuální terapie komunikace mezi rodiči je stále konfliktní.
9. Odvolací soud po doplněném dokazování zhodnotil, že matka jako vychovatel dětí selhala. Nezletilé má ráda, ale výchovu dětí nezvládá, nesmyslně se zaměřila na eliminaci výchovné role otce, přitom sama jako rodič je ve výchově synů velmi benevolentní, není schopna nezletilým dětem stanovit pevný řád a pevná pravidla, což nezletilým sice vyhovuje, ale takováto výchova rozhodně není v jejich zájmu. Negativní dopad této výchovy se projevuje v jejich vzájemném rivalitním a hrubém chování a také hraničním chováním ke svému okolí.
10. Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu je podrobně odůvodněno, soud v něm přezkoumatelným způsobem vysvětlil své závěry po provedení dokazování v dostatečném rozsahu a z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout.
11. Podle náhledu Ústavního soudu je s ohledem na okolnosti případu, kdy rodiče nejsou schopni se dohodnout prakticky na ničem, důležitou především ta skutečnost, že obecné soudy ve věci rozhodly a tím daly nezletilým šanci na vytvoření stabilního prostředí.
12. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V této procesní situaci návrh podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (jako návrh akcesorický) sdílí osud "meritorně neprojednatelné" ústavní stížnosti. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť by to bylo vzhledem k situaci, kdy ústavní stížnost odmítl, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu