ECLI:CZ:US:2023:3.US.2675.22.1
sp. zn. III. ÚS 2675/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. O., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, sídlem Ostravská 2966, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2022 sp. zn. 6 Tdo 203/2022, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2021 č. j. 5 To 54/2020-11023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2019 č. j. 34 T 7/2017-10529, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného do 30. 6. 2016 (dále jen "tr. zákoník") a byl podle §240 odst. 3 téhož zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších šesti obviněných.
3. O odvolání stěžovatele a dalších obviněných a o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnutí krajského soudu z podnětu odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele a další obviněné uznal vinnými jednak zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 téhož zákona, jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá téhož zákona. Stěžovatele za to odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 téhož zákona a §43 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) téhož zákona zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to nemovitostí popsaných ve výroku o trestu uvedeného rozsudku.
4. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel (i další obvinění) dovolání, která Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265k odst. 1 a 2 tr. řádu částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech uložených některým z obviněných a podle §265l odst. 1 téhož zákona vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání ostatních obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu, aniž by provedl jediný důkaz, čímž výrazně zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces.
6. Dále má stěžovatel za to, že z popisu skutku nelze dovodit naplnění zákonných znaků organizované zločinecké skupiny a zločinu podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, když jednání obviněných vykazuje značnou míru neorganizovanosti a neprofesionality. Nebyly tak zjištěny skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly právní kvalifikaci skupiny odsouzených jako organizované zločinecké skupiny, tj. skutečnosti, které by svědčily o pevné vnitřní organizační struktuře charakterizované jasnými vztahy nadřízenosti a podřízenosti a o tom, že by se jednotliví členové řídili přísným dodržováním pravidel. Nadto nebyly prokázány pojmové znaky pro použití organizované zločinecké skupiny. Tím došlo k porušení čl. 39 Listiny.
7. Napadeným rozsudkem vrchního soudu byla dle stěžovatele porušena zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, když existuje celá řada pochybností o jeho vině. Soudy se nedostatečně zabývaly naplněním subjektivní stránky jak trestného činu podle §240 tr. zákoníku, tak trestného činu podle §361 téhož zákona a neprokázaly naplnění objektivní stránky organizované zločinecké skupiny, takže v souladu se zásadou in dubio pro reo nemohly vynést odsuzující rozsudek. Úvahy soudu, že požadavky ostatních odsouzených při pronájmu haly měly stěžovateli signalizovat, že nejde o běžný pronájem, jsou podle něho zcela nedostatečné k prokázání zavinění ve vztahu ke zkrácení daně, když jeho úloha byla zúžena pouze na vykonání jeho podnikatelské činnosti. Také svou vědomost o pojmových znacích organizované zločinecké skupiny označuje za více než pochybnou, když nemohl vědět ani v obecných rysech o tom, jak skupina funguje, kolik má členů, jaká má pravidla a vztahy. Podle jeho názoru soudy na prokázání subjektivní stránky zcela rezignovaly.
8. Stěžovatel má za to, že popsaným jednáním nenaplnil ani skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona, když nebylo prokázáno, že by se jakkoliv podílel na trestné činnosti. Samotná pozice dopravce, která je mu kladena za vinu, je běžně soudy posuzována jako pomoc, nikoliv spolupachatelství. Nebylo ovšem prokázáno jeho zavinění, neboť pouze vykonával svou podnikatelskou činnost při přepravě zboží, a to nezpracovaných tabákových listů, a při zprostředkování pronájmu haly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a vrchního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
10. Jde-li však o napadený rozsudek krajského soudu, který v celém rozsahu zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jejím účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
12. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
13. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, bylo provedeno dokazování v rozsahu, který umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. Důkazní řetězec svědčící o vině stěžovatele lze označit za ucelený a logický, což z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, neboť je v nich uvedeno, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti jim nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Pokud vrchní soud ve výsledku shledal potřebu zasáhnout do rozhodnutí krajského soudu pro důvody uvedené v §258 odst. 1 písm. d) a e) tr. řádu, skutečnosti, které jej k tomu vedly, ve svém rozsudku přezkoumatelně rozvedl. Přiměřeně se přitom vyslovil ke všem relevantním námitkám, které s odkazem na prokázané skutečnosti označil za účelové a jednostranně zaměřené.
14. Stěžovatel v podstatě zpochybňuje svoji účast na páchání trestné činnosti právně kvalifikované jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku při současné aplikaci §107 a §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Nesouhlasí přitom se závěrem o naplnění definice organizované zločinecké skupiny podle §129 tr. zákoníku, přičemž odkazuje na komentář k tomuto zákonu. Výkladem §129 tr. zákoníku se však dostatečně zabýval vrchní soud v bodech 35 a 36, v nichž vyložil, z jakých důvodů má všechny podmínky uvedené definice za splněné. Rovněž z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že Nejvyšší soud uvedenou námitku řešil, důvodně však nesouhlasil s tvrzením stěžovatele (i dalších obviněných), poukazujícím na neprofesionální počínání některých členů skupiny, přičemž vysvětlil, že pokud někteří členové skupiny zneužívali svého postavení či okrádali své nadřízené, není to známkou toho, že by nešlo o organizovanou zločineckou skupinu, ale pouze známkou její kvality. S odkazem na skutková zjištění pak uzavřel, že názor vrchního soudu o naplnění definice organizované zločinecké skupiny je správný, když bylo prokázáno, že mezi obviněnými existovala pevná vnitřní organizační struktura, a obdobně jako vrchní soud rozepsal, v čem spočívala role každého obviněného, včetně stěžovatele. Poukázal přitom na skutečnosti svědčící o vysoké organizovanosti skupiny a o vysoké míře utajení, soustavném páchání trestné činnosti a nelegální povaze počínání skupiny.
15. Vrchní soud přiléhavě upozornil na všechny relevantní skutečnosti ústící v přesvědčivý závěr o existenci organizované zločinecké skupiny, jejímž členem byl stěžovatel, přičemž neopomněl poukázat na dnes již ustálenou soudní praxi i skutečnost, že zužující výklad předmětných ustanovení byl překonán, a neopomněl odkázat ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu, řešící identickou trestnou činnost spočívající ve zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve prospěch organizované zločinecké skupiny v souběhu s trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině (viz bod 38 rozsudku). Ze skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku vrchního soudu a podrobně rozvedených v jeho odůvodnění je tak evidentní, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 téhož zákona, a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá téhož zákona.
16. Stěžovatel sice zpochybňuje svou vědomost o existenci organizované zločinecké skupiny a svoje zapojení do její činnosti, jak však vyplývá z napadených rozhodnutí, jeho zapojení je zřejmé již z telefonátů při přípravě haly v H., a z dalších popsaných skutečností. Přestože stěžovatel svoji účast popírá či bagatelizuje, skutková zjištění soudů jsou od jím prosazované verze odlišná a svědčí o jeho vině.
17. Přes námitku stěžovatele vůči posouzení subjektivní stránky, kdy opakovaně zdůrazňuje, že samotná přeprava tabákového listí nemůže být považována za trestné jednání, vycházely soudy z řádně zjištěného skutkového stavu, přičemž již ze skutkové věty je zřejmé zapojení stěžovatele do organizované zločinecké skupiny nejméně od prosince 2013 do 27. 3. 2014, kdy věděl, že zajišťuje dovoz tabákového listí, z něhož bude nelegálně vyroben tabák ke kouření, a kdy plně spolupracoval na přípravách haly v H. pro zpracování tabáku a až do jejího vyklizení zde poskytoval organizované zločinecké skupině podporu.
18. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že vrchní soud své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnil a podepřel provedenými důkazy. Jestliže se tedy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonil k verzi obžaloby, podpořené provedenými důkazy, nelze mu vytýkat, že nepřistoupil k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní posuzované věci.
19. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil i tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud při změně rozsudku dospěl k novým závěrům, aniž by provedl dokazování, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, i tuto námitku vyřešil Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem, neboť zjistil, že vrchní soud rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, který nijak nezměnil. Provedené důkazy nehodnotil odlišně z hlediska jejich přípustnosti, procesní účinnosti či věrohodnosti, a pokud rozhodnutí krajského soudu zrušil, stalo se tak z důvodu nesprávného právního posouzení skutkových zjištění a nesprávnosti výroku o trestu.
20. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími vrchního soudu a Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
21. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud odkazuje na svá usnesení ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2500/22 a ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 2545/22, v nichž řešil skutkově i právně obdobné ústavní stížnosti dalších dvou obviněných v kauze řešené napadenými rozhodnutími vrchního soudu a Nejvyššího soudu, a které shledal také zjevně neopodstatněné.
22. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a vrchního soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části proti rozsudku krajského soudu ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu