ECLI:CZ:US:2023:3.US.277.23.1
sp. zn. III. ÚS 277/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, P.O.BOX 5, zastoupeného Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec XIV, proti usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru Praha, ze dne 25. 10. 2022 č. j. NPC 347-426/TČ-2021-2200PR, usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 1. 2023 č. j. 1 KZV 174/2022-511, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 10. 2022 sp. zn. 20 Nt 1057/2022, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022 sp. z n. 61 To 691/2022, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 20 Nt 3019/2022 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 61 To 68/2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, výše citovaným usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro skutek kvalifikovaný jako zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Trestnou činnost stěžovatele usnesení policejního orgánu spatřuje v tom, že nejméně od června 2019 do doby zahájení trestního stíhání měl společně se svým bratrem, ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, působit jako dodavatel návykových látek (kokain a MDMA), které měl na území České republiky ve značném rozsahu dovážet nebo jinak opatřovat, a z látky MDMA v její práškové podobě měl následně vyrábět a distribuovat toxikomansky užívané tablety nazývané "extáze". Dne 25. 10. 2022 v 17.00 hodin podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze návrh na vzetí stěžovatele (a dalších spoluobviněných) do vazby s tím, že ve věci shledala důvody vazby útěkové a předstižné, kterému Obvodní soud pro Prahu 9 výše citovaným usnesením vyhověl. Proti tomuto usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze výše citovaným usnesením, zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel rovněž podal stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, kterou státní zástupkyně výše citovaným usnesením zamítla jako nedůvodnou. Dne 28. 2. 2023 rozšířil stěžovatel ústavní stížnost o usnesení obvodního soudu ze dne 11. 1. 2023 a usnesení městského soudu ze dne 9. 2. 2023, kterými obecné soudy zamítly jeho žádost o propuštění z vazby.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu. Z odůvodnění usnesení je zřejmé, že jejich trestní stíhání bylo zahájeno zejména na základě vyhodnocení komunikace z aplikace SkyECC, která byla získána od cizozemského justičního orgánu podle rozhodnutí Pařížského soudního dvora. Z napadeného usnesení ani z obsahu spisu není zřejmé, jakým způsobem měla být tato komunikace francouzskými justičními orgány opatřena. Dále stěžovatel namítá, že ve vztahu k jeho osobě ze spisového materiálu nevyplývá, že by užíval aplikaci SkyECC, když tuto měli vést dle vyhodnocení policejního orgánu jiní obvinění, přičemž dovozovat z komunikace třetích osob jednání stěžovatele je neodůvodněnou spekulací.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti nutno zejména připomenout, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů. Zásah Ústavního soudu je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05.
5. V daném případě stěžovatel Ústavní soud v zásadě žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K takovému zásahu Ústavního soudu však není důvod, neboť obecné soudy vysvětlily, proč shledaly vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení, jak je vysloveno již výše. V dané věci soudy konstatovaly, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
6. Obecné soudy mimo jiné uvedly, že v daném případě docházelo k dlouhodobému, rozsáhlému a vysokým finančním ziskem motivovanému nakládání s psychotropními látkami ve formě organizované výroby a distribuce, a že se na těchto aktivitách vědomě podílel i stěžovatel. Důkazně to bylo podpořeno provedenými odposlechy, důkazy z domovních prohlídek a výpověďmi osob. Soudy rovněž podrobně popsaly, proč stále existuje důvodná obava, že stěžovatel po propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat či pokračovat v trestné činnosti. Tyto argumenty není třeba jen poněkud jinými slovy opakovat. Ani skutečnost, že se stěžovatel se závěry soudů neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud přehodnocoval. Možno jen doplnit, že k naplnění zákonného důvodu vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i další okolnosti případu, mj. charakter trestné činnosti či hrozící vysoký trest; srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 876/12.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2023
Jiří Zemánek. v. r.
předseda senátu