ECLI:CZ:US:2023:3.US.2842.22.1
sp. zn. III. ÚS 2842/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2022 č. j. 3 Tdo 196/2022-5729, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2021 č. j. 2 To 58/2019-5549 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2019 č. j. 46 T 1/2017-4458, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, zčásti dokonanému a zčásti ukončenému ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a byl odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Skutek měl stručně řečeno spáchat vypracováním zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení fotovoltaické elektrárny Moldava (dále též "FVE Moldava"), do které měl zcela vědomě uvést nepravdivé, realitě neodpovídající údaje o schopnosti bezpečného provozu FVE Moldava, přestože věděl, že k datu ukončení revize nebyla FVE po elektroinstalační stránce dokončena. Jednal tak s vědomím, že jím vypracovaná zpráva bude společností TALWIN a. s. použita pro navazující řízení týkající se povolení provozu a umožní jí tak předstírat splnění podmínek pro udělení licence ještě v roce 2010 a tím i neoprávněně nárokovat výhodnější výkupní ceny platné pro zařízení uvedená do provozu v roce 2010.
2. Stěžovatelovo odvolání proti napadenému rozsudku krajského soudu bylo zamítnuto podle §256 trestního řádu napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud").
3. Dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
II. Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatel uvádí, že obžaloba v jeho trestní věci byla dne 11. října 2017 podána u krajského soudu, přidělena soudci Mgr. Aleši Novotnému ze soudního oddělení 46 T a zaevidována pod sp. zn. 46 T 1/2017. Soudce Novotný dne 11. ledna 2018 informoval místopředsedu krajského soudu JUDr. Aleše Flídra, že zejména s ohledem na nařízená hlavní líčení v jiné rozsáhlé skupinové věci (sp. zn. 46 T 5/2015) a na stav ostatních věcí senátu 46 T není schopen v zákonné lhůtě podle §181 odst. 3 trestního řádu provést předpokládané úkony. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že v opakovaných přípisech místopředsedovi soudu (10. dubna 2018 a 25. června 2018) argumentoval soudce Mgr. Aleš Novotný i řešením věcí, které napadly až po 11. říjnu 2017 a mají vyšší spisovou značku. Místopředseda krajského soudu ve svém opatření ze dne 12. července 2018 konstatoval přetíženost soudce Mgr. Aleše Novotného, přičemž odkázal na rozsáhlou věc sp. zn. 46 T 5/2015 a novou věc napadlou dne 20. června 2018 sp. zn. 46 T 5/2018. V odůvodnění opatření uvedl, proč nemůže věc přidělit zastupujícím soudcům podle rozvrhu práce (stáže u jiných soudů nebo velké množství nevyřízených věcí), a věc přidělil Mgr. Petru Jirsovi (senát 52 T), který měl mít čtyři neskončené věci a 15 osob.
6. Stěžovatel namítá, že odvolací soud ani Nejvyšší soud se nevypořádaly s jeho námitkou, že soudce Mgr. Aleš Novotný si fakticky ze svého nápadu vybral věc, kterou se nebude zabývat, a věnoval se později napadnutým věcem. Upozorňuje na skutečnost, že soudce Mgr. Aleš Novotný měl od 1. ledna do 31. srpna 2017 zastavený nápad, projednávaná věc byla první, která mu po obnovení nápadu napadla a že je podivné konstatování přetíženosti ihned po obnovení nápadu, navíc ve vztahu pouze k jedné věci a s argumentací později napadnutou věcí sp. zn. 46 T 5/2018.
7. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2021 sp. zn. IV. ÚS 3011/20 a ze dne 15. června 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15 stěžovatel konstatuje, že odnětí již přidělené věci musí být vždy až poslední z možností a musí se stát na základě předem daných, známých a transparentních pravidel vylučujících libovůli. Stěžovatel namítá, že místopředseda krajského soudu měl věc přidělit podle pravidel rozvrhu práce prvnímu zastupujícímu soudci, přidělil ji však podle kritéria nejmenší vytíženosti. Opatření místopředsedy krajského soudu považuje stěžovatel za netransparentní, nepřezkoumatelné a svévolné, neboť z něj není jasné, z jaké množiny soudců vybíral vhodného soudce a zda a proč považuje kritérium čtyř neskončených věcí u soudce Mgr. Petra Jirsy za určující. Podle stěžovatele přispěl k průtahům ve věci sám místopředseda krajského soudu, neboť reagoval až na třetí opakující se oznámení a během tohoto devítiměsíčního období od napadnutí věci uplynula třikrát lhůta pro nařízení hlavního líčení. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2012 sp. zn. IV. ÚS 2053/12 stěžovatel namítá, že momentální pracovní vytíženost není legitimním důvodem pro změnu obsazení soudu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě vychází z toho, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 564/17 ze dne 13. dubna 2017, bod 22; nález sp. zn. I. ÚS 1171/14 ze dne 27. února 2015, bod 11; nález sp. zn. Pl. ÚS 22/16 ze dne 27. června 2017, bod 30).
10. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí práva na zákonného soudce - jako garance proti možné svévoli - i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudu. Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2053/12 ze dne 1. listopadu 2012, bod 12; nález sp. zn. I. ÚS 1206/14 ze dne 27. února 2015, bod 12; nález sp. zn. IV. ÚS 307/03 ze dne 27. května 2004). Dosavadní judikaturu vztahující se k dané problematice Ústavní soud podrobně rozebral v nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. června 2016, v němž konstatoval, že rozvrh práce musí obsahovat transparentní a předem stanovená pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří budou ve věci rozhodovat. Naopak není možné nechat rozhodování o přidělení věci na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci (obdobně srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/16, body 33-37).
11. K této judikatuře a jejím závěrům se Ústavní soud i nadále hlásí. Zároveň však opakovaně poznamenal, že každý případ je třeba ve světle uvedených principů posoudit individuálně s ohledem na všechny jeho podstatné okolnosti, a ne vždy musí zásah do složení soudního senátu dosahovat intenzity protiústavnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2769/1, bod 59; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1499/18 ze dne 28. června 2019). Aby Ústavní soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí obecných soudů, v zásadě by si měl být jist, že o věci rozhodoval nezákonný soudce. Samo řešení otázky správnosti přidělování věcí dle rozvrhu práce je přitom doménou především obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 73/16 ze dne 22. listopadu 2016).
12. Stěžovatelovou námitkou, že byl odňat svému zákonnému soudci, se podrobně zabýval odvolací soud (bod 62 napadeného rozhodnutí), přičemž ji neshledal důvodnou. Dospěl k závěru, že rozvrh práce byl dodržen jak z hlediska zastupujících senátů, tak z hlediska přidělování věcí do jednotlivých senátů. Odvolací soud konstatoval, že místopředseda soudu postupoval v souladu s tehdy platným rozvrhem práce, podle něhož mohl v případě přetížení senátu v důsledku přidělení věcí zcela mimořádné povahy a rozsahu a také k zajištění plynulosti řízení rozhodnout o zastavení nápadu věcí konkrétnímu soudci, případně rozhodnout o přidělení věci jinému soudci, pokud ve věci nebyl učiněn žádný úkon. Důvody nepřidělení zastupujícím soudcům byly podle odvolacího soudu řádně zdůvodněny (jeden měl zastaven nápad, další tři v pořadí mnoho jiných přidělených věcí, nejmenší počet věcí k rozhodnutí měl další soudce v pořadí k zastupování, který však byl na stáži u nadřízeného soudu). Logické bylo podle odvolacího soudu i složení senátu, kdy nově určený předseda senátu projednal věc se soudci, kteří byli k jeho senátu v dané době přiděleni. Odvolací soud z výše uvedených důvodů dospěl k přesvědčení, že veškeré postupy předpokládané rozvrhem práce byly příslušným místopředsedou dodrženy.
13. Stěžovatelovou námitkou nezákonného soudce se detailně zabýval i Nejvyšší soud (body 14 - 22 napadeného rozhodnutí). Podrobně popsal, kteří soudci byli podle rozvrhu práce povoláni k zastoupení, a uvedl důvody, které zastoupení bránily. Nejvyšší soud konstatoval, že nemá pochybnosti o skutečnosti, že předseda senátu Mgr. Aleš Novotný opakovaně nebyl schopen ze závažných důvodů učinit žádný úkon směřující k rozhodnutí ve věci ve lhůtě stanovené v §181 odst. 3 trestního řádu; těmito důvody bylo přednostní projednání jiných trestních věcí, které napadly dříve než projednávaná věc (zejména mimořádně rozsáhlá věc sp. zn. 46 T 5/2015) nebo se jednalo o vazební věci. Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že v tomto ohledu byla bezvýznamná věc vedená pod sp. zn. 46 T 5/2018, kterou na podporu svého tvrzení o chybném postupu místopředsedy krajského soudu uvádí stěžovatel, neboť začátek jejího projednávání byl avizován až po nyní projednávané věci. Nejvyšší soud neshledal prvky libovůle v postupu místopředsedy krajského soudu. Pokud by totiž místopředseda věc přidělil některému ze dvou v úvahu připadajících soudců určených rozvrhem práce k zastupování soudce Mgr. Aleše Novotného, kteří však měli rovněž mnoho neskončených věcí, bylo by to ve vztahu k požadavku řízení bez zbytečných průtahů nedostatečné, navíc by takový postup zvyšoval disproporci v pracovním vytížení jednotlivých soudních oddělení. Logickým postupem by bylo přidělení věci předsedovi senátu s nejmenším počtem neskončených věcí, tento soudce však měl zastavený nápad. Přidělení věci předsedovi senátu Mgr. Petru Jirsovi tak podle Nejvyššího soudu odpovídalo nejen účinnému rozvrhu práce, ale i zákonným a ústavním požadavkům.
14. Nejvyšší soud se podrobně zabýval i námitkou nesprávně složeného senátu. Uvedl, že před přidělením věci předsedovi senátu Mgr. Petru Jirsovi nebyl ve věci proveden žádný úkon, příslušný senát nebyl sestaven a žádní přísedící nebyli ze soudního oddělení 46 T do senátu určeni. Přidělením věci jinému soudci tudíž nemohlo dojít ani ke změně ve složení senátu, po přidělení předsedovi senátu Mgr. Petru Jirsovi ze soudního oddělení 52 T byl senát sestaven v souladu s rozvrhem práce z přísedících určených pro soudní oddělení.
15. Odvolací soud ani Nejvyšší soud neshledaly, že by projednávaná trestní věc byla soudci Mgr. Petru Jirsovi přidělena v rozporu s rozvrhem práce. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, kterými se oba soudy dostatečně zabývaly. Odvolací soud i Nejvyšší soud v této souvislosti podrobně rozvedly a logicky zdůvodnily svoje úvahy a závěry, které Ústavní soud považuje za dostatečně přesvědčivé. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje zejména námitku, že místopředseda krajského soudu odůvodnil přetíženost soudce Mgr. Aleše Novotného odkazem na později napadlou věc sp. zn. 46 T 5/2018. Jak však uvedl ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, začátek projednávání této věci avizoval soudce Mgr. Aleš Novotný až na rok 2020, časově tedy měla následovat až po nyní projednávané věci. Z přípisů Mgr. Aleše Novotného vyplývá, že se zabýval několika rozsáhlými časově staršími věcmi, poté postupně napadajícími vazebními věcmi a několika později napadenými věcmi menšího rozsahu. Byť tedy odůvodnění opatření místopředsedy krajského soudu s odkazem na věc sp. zn. 46 T 5/2018 může být poněkud zavádějící, z kontextu přípisů Mgr. Aleše Novotného je jeho přetíženost patrná, jak konstatoval i Nejvyšší soud. Lze souhlasit se stěžovatelem, že místopředseda krajského soudu mohl situaci vyřešit dříve než za šest měsíců od prvního přípisu Mgr. Aleše Novotného, toto pochybení však samo o sobě není zásahem, který by měl ústavněprávní dimenzi. Ústavní soud má ze všech výše uvedených důvodů za to, že nedošlo k zásahu do práva na zákonného soudce v intenzitě, jež by nezbytně vedla ke zrušení napadených rozhodnutí.
16. Z výše uvedených důvodů odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu