ECLI:CZ:US:2023:3.US.2932.23.1
sp. zn. III. ÚS 2932/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2023, č. j. 5 To 168/2023-59, a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. 6. 2023, č. j. 1 Nt 10001/2023-43, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, okresní soud napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o povolení obnovy řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 13 T 91/2021, neboť neshledal důvody obnovy podle §278 trestního řádu.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl. Krajský soud ve stručném odůvodnění uvedl, že "na rozdíl od Ústavního soudu si nemyslí, že v řízení o obnově je třeba uplatňovat princip in dubio pro reo. Ten je nezbytný v normálním řízení." Následně stručně uzavřel, že "pokud dospívá okresní soud k závěru, že důkazy, předložené odsouzeným, nepostačují k zásadnímu zpochybnění výroku o vině, pak se s tím krajský soud zcela ztotožňuje."
4. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností (ve znění jejího doplnění ze dne 13. 11. 2023), v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Předně rozporuje závěr krajského soudu, že v řízení o obnově řízení se neuplatní zásada in dubio pro reo, přičemž odkazuje na nálezovou judikaturu zdejšího soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), z níž se podává opak. Stěžovatel dále uvádí, že po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku vyšly najevo nové a dříve neznámé důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. V tomto ohledu opětovně odkazuje na znalecký posudek Ing. Knittela, jakož i na sdělení stavebního úřadu, z nějž vyplývá, že stavební úřad před smrtelným úrazem P. H. zakázal provádění bouracích prací. Rovněž doplňuje, že bourací práce proběhly bez stavebního povolení. Obecným soudům dále vytýká, že nepovolily doplňující výslech svědka P. Vymezuje se naopak vůči výslechu svědka J. H., jakož i proti nedostatečnému zohlednění skutečnosti, že poškozený se na staveništi vůbec nesměl pohybovat.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu ani soudu okresního však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Obnova řízení dle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, a to za předpokladu, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí, stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009).
7. Obecně k obnově trestního řízení v minulosti Ústavní soud uvedl, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí, jakož ani posuzovat otázku viny či trestu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009, na nějž odkazuje rovněž stěžovatel).
8. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011).
9. Ve stanovisku Pl.ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020 pak zdejší soud formuloval právní názor, že trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné (sporné), neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení.
10. Napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
11. V nyní posuzované věci stěžovatel ústavní stížnost opírá primárně o námitky týkající se hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Co do skutkové roviny trestního řízení obecně, jakož zvláště i řízení o povolení návrhu na obnovu řízení, přitom platí obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem zásahu je až stav, v němž hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
12. V postupu a rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzované věci však Ústavní soud neshledal nedostatek, který by měl ústavněprávní dimenzi. Okresní soud totiž srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nejsou předložené nové důkazy způsobilé ovlivnit závěry soudu, které byly učiněny v nalézacím řízení. Okresní soud se dostatečně vypořádal s námitkami, které stěžovatel opětovně předkládá v ústavní stížnosti. Vysvětlil, že v nyní posuzované věci se neprokázaly nové relevantní skutečnosti tvrzené stěžovatelem týkající se (údajných) dalších bouracích prací, jež měly v objektu bývalé sladovny provést "nějací hasiči" den před tím, kdy se na poškozeného P. H. zřítila štítová zeď. Tyto skutečnosti nevyplynuly z výslechu svědka J. H. ani z posudku Ing. Knittela (srov. usnesení okresního soudu, s. 4). Okresní soud dále vysvětlil, proč nelze za novotu považovat ani neexistenci stavebního povolení (tuto okolnost soudy posuzovaly již v předchozím řízení - srov. usnesení okresního soudu, s. 5) a vyjádřil se též k významu svědecké výpovědi cyklisty P. (srov. tamtéž). Závěr okresního soudu, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem nepředstavují nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a ve věci tak nejsou splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení, je dostatečně odůvodněný a Ústavní soud na něm neshledává cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Výhrady, které ovšem nezakládají důvod pro uplatnění kasační pravomoci zdejšího soudu, lze naopak vznést proti usnesení krajského soudu. Budiž upřesněno, že výtka nesměřuje ke zcela minimalistickému odůvodnění závěru, že v nyní posuzovaném případě nejsou dány důvody obnovy řízení. Ústavní soud již dříve uvedl, že míru odůvodnění rozhodnutí nelze posuzovat podle její kvantifikace, neboť i velmi stručné odůvodnění může ústavní kritéria splňovat, vystihuje-li podstatu a smysl daného rozhodnutí, což dotčené usnesení - ve spojení s usnesením okresního soudu - splňuje.
14. Problematické je ovšem kategorické tvrzení krajského soudu, že se v řízení o obnově neuplatní princip in dubio pro reo. Z judikatury zdejšího soudu, na niž odkazuje rovněž stěžovatel, se totiž podává pravý opak: jak vyplývá z právní věty shora citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08, "i v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit." Na tomto místě je proto s odkazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy vhodné připomenout všeobecnou závaznost nálezů Ústavního soudu, která bez dalšího dopadá rovněž na krajský soud. Nic v napadeném rozhodnutí rovněž nenaznačuje, že by krajský soud zahájil s Ústavním soudem konstruktivní dialog, na jehož základě by mělo dojít k překonání stávajícího nálezové judikatury (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007, body 59-72).
15. Toto pochybení krajského soudu, řečeno ještě jednou, ovšem nezakládá důvod pro zrušení stížnostního rozhodnutí, a to z toho důvodu, že se nikterak nedotklo práv stěžovatele. Obsahem pravidla in dubio pro reo totiž je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009). Okresní soud však tyto pochybnosti neměl, a to ani po posouzení tvrzeně nových skutečností a důkazů předložených stěžovatelem, což tedy znamená, že v nyní posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch".
16. Poukazuje-li dále stěžovatel rovněž na okolnost, že poškozený se na staveništi nesměl pohybovat, lze uvést, že tuto námitku předkládá až nyní v ústavní stížnosti. Obecně ovšem platí, že námitky, které stěžovatel řádně neuplatnil již před obecnými soudy (zde okresním či krajským soudem), ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016). Nad rámec uvedeného lze ovšem dodat, že toto tvrzení může jen stěží představovat novotu, tj. skutečnost, kterou by obecné soudy v původním řízení neznaly.
17. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu