ECLI:CZ:US:2023:3.US.327.23.1
sp. zn. III. ÚS 327/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) M. D., 2) L. C., 3) Mfirm s. r. o., se sídlem Zábřežská 69/41, Šumperk, všech společně zastoupených JUDr. Pavlem Kolesárem, Ph.D., advokátem se sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021 č. j. 28 Co 264/2021-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Městského soudu v Praze.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 1077/2022-230 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2021 č. j. 27 C 82/2020-155 se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 653 424,41 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a nepřiměřenou délkou trestního řízení. K zahájení trestního stíhání proti stěžovatelům 1) a 2) došlo usnesením Okresního soudu v Šumperku dne 5. 3. 2014, přičemž již dne 5. 12. 2013 byly zajištěny finanční prostředky na účtu stěžovatelky 2). Rozsudkem téhož soudu ze dne 20. 6. 2019 byli stěžovatelé 1) a 2) zproštěni obžaloby. Stěžovatelé uplatnili dne 20. 1. 2020, resp. 21. 1. 2020 nárok u žalované, která žádost projednala dne 20. 10. 2020 a jejich nárok ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád, dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), neuznala.
3. Soud prvního stupně žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit prvnímu stěžovateli na nemajetkové újmě způsobené nezákonným trestním stíháním zadostiučinění v částce 2 000 000 Kč s příslušenstvím a na nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení zadostiučinění v částce 300 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I. rozsudku). Dále soud zamítl i žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit druhé stěžovatelce na majetkové újmě částku 43 537,14 Kč s příslušenstvím, na nemajetkové újmě způsobené nezákonným trestním stíháním zadostiučinění v částce 4 000 000 Kč s příslušenstvím a na nemajetkové újmě způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení zadostiučinění v částce 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku). Ve výroku III. rozsudku dále zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit třetímu stěžovateli na majetkové újmě částku 708 775 Kč. Nejprve se soud zabýval námitkou promlčení nároku vznesenou žalovanou a shledal ji důvodnou. Poté, co trestní stíhání skončilo pravomocně dne 20. 8. 2019 vůči prvnímu stěžovateli a 21. 8. 2019 vůči druhé stěžovatelce, byla žaloba u soudu podána až 26. 9. 2020, tedy po uplynutí promlčecí lhůty šesti měsíců podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Pokud šlo o nárok druhé stěžovatelky na náhradu škody v podobě úroků z prodlení, dospěl soud k závěru, že vymezený nárok není škodou ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nárok uplatněný třetí stěžovatelkou spočíval v náhradě škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu. V řízení však bylo podle soudu prokázáno, že třetí stěžovatelka nebyla účastníkem řízení a nespadá do žádné z kategorií ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
4. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nad rámec závěrů soudu prvního stupně k námitce stěžovatelů stran rozporu námitky promlčení s dobrými mravy dodal, že první dva stěžovatelé byli v trestním řízení zastoupeni advokátem a nepochybně měli relevantní informace ohledně odškodňovacího řízení poté, kdy došlo ke zproštění obžaloby. Tomu napovídá i skutečnost, že nárok u žalované uplatnili již 23. 1. 2020. Jestliže mohli uplatnit nárok u žalované, a to i přes zdravotní problémy druhé stěžovatelky, mohli podat v promlčecí době i žalobu k soudu, což ale neučinili. Dále se rovněž podrobně zabýval námitkou stran nároku na zaplacení úroků z prodlení - údajný zmařený výnos investice a dodal, že soud prvního stupně rozhodl v souladu s judikaturou (nedošlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí, ale protože pominuly důvody pro jeho vydání).
5. Nejvyšší soud výši citovaným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl. Vyjádřil se opět k témuž okruhu námitek stěžovatelů, přičemž částečně shledal dovolání též nepřípustným jak po objektivní stránce (úroky z prodlení a náklady řízení), tak i po subjektivní stránce (absence újmy do osobní sféry dovolatele).
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti posouzení námitky promlčení ze strany obecných soudů. Současně uplatňují tentýž okruh námitek, jako v rámci řízení před obecnými soudy a pokračují tak v polemice s jejich rozhodováním. Porušení svých základních práv stěžovatelé spatřují zejména v postupu odvolacího soudu, který se nezabýval uplatněnými námitkami a nedostatečně je odůvodnil. Dále uvádí, že obecné soudy v řízení nezohlednily jimi přeložené důkazy ve všech souvislostech a důkazy podložená tvrzení. Nesouhlasí rovněž s posouzením oprávněnosti uplatňovaných úroků z prodlení a postavení třetího stěžovatele v řízení.
7. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Klíčovou námitkou stěžovatelů v nyní projednávané věci je, že obecné soudy neposoudily ústavně konformním způsobem otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Z judikatury Ústavního soudu týkající se promlčení práva na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá, že je-li závěr obecných soudů o promlčení nesprávný a neopodstatněný, je tím stěžovateli fakticky znemožněno naplnit v dané věci ústavní právo na odškodnění vůči státu a jde o porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 16]. V případě posuzování otázky promlčení práva nároku je nutné vzít v úvahu, že byť na jedné straně existuje ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených nezákonným jednáním státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě ohledně doby, ve které je nárok založený nezákonným postupem soudně vymahatelný [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), bod 25].
10. Platí předpoklad, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, nicméně výjimečně mohou nastat situace, kdy je její uplatnění výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro něž své právo včas neuplatnil [srov. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)]. Při posuzování souladu námitky promlčení s dobrými mravy je vždy nezbytné vycházet z konkrétních okolností jednotlivého případu, což je úkolem především obecných soudům; Ústavní soud může korigovat pouze evidentní excesy vybočující z ústavních mezí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2552/18 ze dne 16. 6. 2020 (N 125/100 SbNU 378), bod 28, či nález sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729), bod 14]. Za zřetele hodné důvody, proč nárok na náhradu újmy nebyl uplatněn včas, patří jednak důvody subjektivní, týkající se výhradně konkrétního poškozeného (např. vážné zdravotní problémy či opožděné vyhotovení soudního rozhodnutí); jednak důvody objektivní, týkající se i dalších poškozených (např. nejednotnost judikatury obecných soudů stran promlčitelnosti nároku na omluvu nebo ignorování opakovaných apelů Ústavního soudu k odstranění protiústavní regulace nájemného) [viz shrnutou nálezovou judikaturu v bodech 19-22 usnesení sp. zn. II. ÚS 3260/20 ze dne 14. 6. 2021].
11. V nyní projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud v Praze předmětnou námitku posoudil způsobem odpovídajícím výše shrnutému ústavnímu standardu. Stěžovateli zdůrazňované subjektivní důvody znemožňující včasné podání žaloby, tedy zdravotní stav druhé stěžovatelky, však nemohou v rámci předestřených mantinelů obstát. Jak již připomenul odvolací soud, stěžovatelé v krátkém časovém úseku uplatnili svůj nárok u žalované a nebylo důvodu, proč tak neučinili i v rámci žaloby u soudu. Bylo předně úkolem advokáta napomoci stěžovatelům v řádném (a včasném) uplatnění jejich práv. Ústavní soud závěry Městského soudu v Praze - a to nejen ve vztahu k otázce námitky promlčení - nepovažuje za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což by teprve v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Naopak soud byl v hodnocení výše uvedených otázek konzistentní, jeho závěry se nevymykají ustálené soudní praxi, současně však neopomenul zkoumat ani specifické okolnosti rozhodované věci ve vztahu k námitce promlčení ze strany žalované, i její případný rozpor s dobrými mravy.
12. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Odvolací soud přitom srozumitelně a logicky uvedl, z jakých skutečností vycházel a jakými úvahami se při rozhodování řídil, jeho závěry jsou současně plně akceptovatelné a nelze je považovat za jakkoliv vybočující či překvapivé. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soud své rozhodnutí opřel o právní názory, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud rovněž neshledal důvod zabývat se zvlášť ani předchozím rozhodnutím soudu prvního stupně, ani navazujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu, jelikož neshledal důvod, pro nějž by měl připustit meritorní přezkum.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu