ECLI:CZ:US:2023:3.US.3309.22.1
sp. zn. III. ÚS 3309/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Jurajem Koprdou, advokátem, sídlem Konopišťská 1153/6, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2022 sp. zn. 61 To 536/2022 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. září 2022 č. j. 1 KZV 14/2022-130, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán") ze dne 25. 1. 2022 č. j. KRPA-24914-7/TČ-2022-000073 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro skutek kvalifikovaný jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník), kterého se měl dopustit stěžovatel vůči své nezletilé dceři jednáním popsaným v usnesení.
3. V době zahájení trestního stíhání stěžovatele byly u něj spatřovány důvody vazby podle §67 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu odpadl, neboť nezletilá poškozená i její matka byly již na počátku řízení vyslechnuty jako svědkyně.
4. Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ze dne 26. 1. 2022 bylo stěžovateli podle §88m odst. 2 tr. řádu uloženo předběžné opatření podle §88d odst. 1 tr. řádu - zákaz styku s nezletilou poškozenou a její matkou, spočívající v nepřípustnosti jakéhokoli kontaktování nebo vyhledávání poškozené a její matky, a to jak osobně, tak i telefonicky či prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků. Po přezkoumání spisového materiálu a vyhodnocení důkazní situace městské státní zastupitelství, shodně jako policejní orgán, dospělo k závěru, že by bylo možno vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu nahradit vydáním předběžného opatření podle §88b a násl. téhož zákona. Stěžovatel s uložením předběžného opatření vyslovil souhlas.
5. Napadeným usnesením městského státního zastupitelství byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení či změnu předběžného opatření s odůvodněním, že důvody nařízeného předběžného opatření trvají i nadále. Šlo o druhou stěžovatelovu žádost, když o první žádosti rozhodlo městské státní zastupitelství dne 8. 4. 2022 jejím zamítnutím.
6. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel kategoricky nesouhlasí se závěry městského státního zastupitelství, neboť má za to, že se dostatečně nevypořádalo s jeho argumentací o opomenutých důkazních návrzích a nedůvodně posvětilo nezákonný postup policejního orgánu. Napadené usnesení označuje za nepřezkoumatelné. Pokud důvodem k zamítnutí jeho žádosti byly závěry znaleckého posudku o duševním stavu nezletilé poškozené, stěžovatel vznesl námitky proti odbornosti znalkyně. Poukazuje na svou žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a tr. řádu, v níž uvedl námitky proti způsobu výslechu poškozené, o níž nebylo dosud rozhodnuto. Argumentaci městského státního zastupitelství, že předběžným opatřením byla u stěžovatele nahrazena vazba, považuje za irelevantní a nepřiléhavou, když s ohledem na jeho osobu a poměry by pravděpodobnost vzetí do vazby byla minimální. Vznáší námitky proti jednostrannému způsobu dokazování prováděného policejním orgánem, který městské státní zastupitelství akceptuje a polemizuje s jeho závěry opřenými o závěry znaleckého posudku. Nesouhlasí ani se způsobem, jakým se vypořádalo s jeho požadavkem na minimalizaci zásahů do práva na soukromý a rodinný život a práva na péči a výchovu nezletilého dítěte. Za stejně nepřezkoumatelné stěžovatel označuje i závěry městského soudu, s nimiž rovněž polemizuje. Konstatuje, že mezi ním a nezletilou poškozenou existuje silná citová vazba, což vyplývá i z výpovědí slyšených svědků, přičemž tento vztah narušilo předběžné opatření. Orgány činné v trestním řízení přitom nekompromisně upřednostňují zájem policie na průběhu vedeného trestního řízení před rodinným životem i vazbami stěžovatele a jeho dcery, což může vést ke ztrátě vzájemného kontaktu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti.
10. Ústavní soud při posuzování předběžných opatření sice vychází z toho, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, avšak práva a povinnosti jsou jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha a urgentnost potřeby vydání rozhodnutí o předběžných opatřeních snižuje standard požadavků na takovéto urgentní a dočasné rozhodování. Ústavní soud přezkoumává, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)]. Výše uvedená kritéria logicky platí i pro případy rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních upravených v §88b a násl. tr. řádu.
11. Ústavní soud si je v nyní posuzovaném případě vědom dotčení stěžovatelova práva na rodinný život a péči o nezletilou poškozenou napadeným předběžným opatřením, neshledal však takovou intenzitu zásahu v porovnání s legitimním účelem tohoto zásahu, aby bylo třeba přistoupit k meritornímu přezkumu stěžovatelova návrhu. V nyní posuzovaném případě totiž proti sobě stojí základní právo stěžovatele na rodinný život a proti němu pak důležitý veřejný zájem na ochraně obětí násilných trestných činů i potenciálně ochrana práv a zájmu dítěte. Nelze pominout, že vydaným předběžným opatřením byla nahrazena vazba, která stěžovateli reálně hrozila z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu. Vazba by nepochybně daleko zásadněji zasáhla do života stěžovatele a i v takovém případě by bylo jeho kontaktu s nezletilou poškozenou zamezeno. Nutno též zohlednit, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro sexuálně motivovaný zvlášť závažný zločin, kterého se měl dopustit jednáním vůči své nezletilé dceři. Je v zájmu nezletilé, aby byla chráněna od případného dalšího jednání stěžovatele a kontaktu s ním. Za dané situace se povolení kontaktu s nezletilou jeví jako velmi riskantní, a to především s ohledem na charakter trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán, ale i s ohledem na právní nástroje na obranu proti tomuto zásahu, které jsou stěžovateli i nadále k dispozici, a vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí městského státního zastupitelství není svévolné, neboť je založeno mimo jiné i na psychologickém posouzení dítěte.
12. Ústavní soud se zabýval i tím, že původně vydané předběžné opatření bylo vydáno státním zástupcem, a nikoliv soudem. Zohlednil však, že stěžovatel vyslovil s nařízeným opatřením souhlas, přičemž o jeho žádostech na zrušení předběžného opatření vždy rozhodoval vedle městského státního zastupitelství na základě stížnosti stěžovatele městský soud, a to ve velmi krátké době od vydání rozhodnutí městského státního zastupitelství. Účel předběžných opatření v trestním řádu je jiný než opatření podle zákona o rodině. Jejich účelem je ochrana života, zdraví, svobody a lidské důstojnosti obětí trestných činů a osob jim blízkých. Jde o dočasné opatření, které reaguje na mimořádnou situaci a bezprostřední hrozbu zmíněným chráněným zájmům. Tato opatření také mohou nahradit vazbu, jak se stalo v posuzovaném případě, která by byla vážnějším zásahem do práv obviněného (od dítěte by byl obviněný také odloučen a navíc omezen na osobní svobodě). Právě proto, že v nynějším případě městský soud napadeným rozhodnutím trvání předběžného opatření potvrdil a odůvodnil je v krátkém čase, neshledal Ústavní soud takovou intenzitu porušení zákazu obsaženého v čl. 32 odst. 4 Listiny, aby dospěl k závěru o neústavním zásahu do základních práv stěžovatele na ochranu jeho rodinného života.
13. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého soudního řízení ani další ústavní práva stěžovatele tak porušeny nebyly.
14. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu