ECLI:CZ:US:2023:3.US.3392.22.1
sp. zn. III. ÚS 3392/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Muchové, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, č. j. 25 Cdo 3210/2020-782, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 11 Co 395/2019-694, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2019, č. j. 27 C 104/2011-581, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na vlastnictví zaručené v čl. 11 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka je majitelkou rodinného domu v Praze. Na vedlejším pozemku proběhla výstavba nového domu, přiléhajícího k domu stěžovatelky. Ten byl v důsledku stavebních prací poškozen (objevily se trhliny a zatečení vody). Rozsah škod a doporučené postupy k jejich odstranění byly popsány ve znaleckém posudku Ing. Bukovského z února 2009. Následně byly provedeny příslušné opravy, náklady uhradila pojišťovna firmy provádějící stavbu vedlejší nemovitosti.
3. V dubnu 2011 stěžovatelka podala žalobu k Okresnímu soudu pro Prahu 4 a domáhala se po vlastnících sousední nemovitosti a firmě zajišťující její stavbu náhrady škody spočívající jednak v "technickém znehodnocení" domu ve výši cca 1 milion Kč (reálně šlo o náhradu za snížení tržní ceny nemovitosti), a jednak ve znehodnocení pozemků ve výši cca 150 tisíc Kč (způsobené ztrátou soukromí spojenou s vybudováním terasy a schodiště na vedlejším pozemku). Výši náhrady škody stěžovatelka odvozovala ze znaleckého posudku Ing. Kozického, datovaného k prosinci 2010. Po různých procesních peripetiích nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť oba nároky považoval za promlčené. K postavení terasy a schodiště podle dokazování došlo již v roce 2008, v témže roce vznikla majetková újma vázaná na "technické poškození" domu. O vzniku škody a osobě škůdce se stěžovatelka dozvěděla nejpozději ze znaleckého posudku Ing. Bukovského; žaloba byla proto podána po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Nad rámec toho nalézací soud připomněl v řízení provedený znalecký posudek (soudem ustanoveného) znaleckého ústavu, podle kterého byla všechna poškození domu stěžovatelky provedenými opravami odstraněna, a k žádnému snížení jeho tržní ceny nedošlo.
4. Odvolací soud se s výrokem i odůvodněním prvostupňového rozsudku plně ztotožnil. Rovněž dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl. Přisvědčil sice stěžovatelce, že nalézací a odvolací soud nepřihlédly k nové judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 795/16), která odmítla vzájemné vyloučení nároku na opravu věci uplatněné u pojišťovny a nároku na snížení tržní hodnoty věci. Toto pochybení ale nemělo vliv na určení počátku běhu promlčecí doby, který byl u obou nároků shodný (znalecký posudek Ing. Bukovského). Přesné určení výše škody, spojované stěžovatelkou až se znaleckým posudkem Ing. Kozického, totiž dle Nejvyššího soudu není nezbytnou podmínkou povědomí o vzniku škody - postačí toliko orientační výše škody v penězích a ta byla zřejmá již z předchozího znaleckého posudku. Řadu argumentů stěžovatelky označil Nejvyšší soud za zpochybňování skutkových závěrů, nepřípustné v dovolacím řízení.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, přičemž její námitky lze rozdělit do čtyř okruhů. V prvním poukazuje na rozpor v právních závěrech Nejvyššího soudu. Pokud přiznává existenci dvou nároků (oprava a změna tržní hodnoty), nedává údajně smysl, aby oba nároky měly stejný počátek promlčecí doby. Z logiky věci je totiž zřejmé, že musely být nejprve provedeny opravy, a až poté šlo posoudit změnu (snížení) tržní ceny nemovitosti. Zadruhé, počátek běhu subjektivní promlčecí doby určily obecné soudy formalisticky. Získat vědomost o výši škody bylo totiž v daném případě možné až s určitým odstupem, jelikož následky např. zatékání vody se projevují až v čase, zejména pak po zimě. Zatřetí stěžovatelka zpochybňuje závěr nalézacího soudu, že schodiště k terase bylo vybudováno již v roce 2008 (od čehož následně soud odvodil promlčecí dobu u nároku na znehodnocení pozemku). Byť takové tvrzení bylo součástí několika vyjádření stěžovatelky v řízení, ve skutečnosti z jiných důkazů plyne, že schodiště bylo vybudováno až později, k čemuž odvolací ani dovolací soud nepřihlédly. Konečně začtvrté, stěžovatelka zpochybňuje průběh dokazování před obecnými soudy. Ačkoliv předložila řadu návrhů (zejména na další výslechy znalců Ing. Bukovského a Ing. Kozického, písemné doplnění jejich znaleckých posudků z let 2019 a 2020, návrh na zpracování superrevizního znaleckého posudku), nalézací soud je odmítl pro nadbytečnost a tím řízení zatížil tzv. opomenutými důkazy.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním relevantních orgánů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud konstatuje, že rozhodující obecné soudy neporušily základní práva stěžovatelky.
10. Podstatou sporu byla stěžovatelkou žádaná náhrada škody za snížení tržní hodnoty jejího domu, plynoucí z poškození způsobeného stavebními pracemi na vedlejší nemovitosti. V tomto směru však nalézacím soudem zadaný znalecký posudek znaleckého ústavu z roku 2017 dospěl k jednoznačnému závěru, že "obvyklá tržní hodnota domu žalobkyně po provedených opravách hrazených pojišťovnou nebyla snížena, respektive naopak spíše zvýšila hodnotu domu žalobkyně" (srov. bod 24 rozsudku prvostupňového soudu, a to včetně podrobného rozboru tohoto znaleckého posudku). Ústavní soud nepřehlédl, že obecné soudy nakonec zamítnutí žaloby stěžovatelky opřely o uplynutí subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody. I kdyby však (hypoteticky) byla žaloba podána ve lhůtě, stěžovatelka by s největší pravděpodobností neuspěla již z důvodu reálné neexistence škody, neboť k žádnému tržnímu poklesu ceny její nemovitosti dle všeho nedošlo. Za takových okolností lze jednak jen obtížně vnímat výsledek řízení jako nespravedlivý, jednak není zřejmé, jaký prospěch by vlastně stěžovatelka zrušením napadených rozhodnutí získala. Nejenže by neobdržela požadovanou náhradu, ale byla by navíc nucena platit další nemalé navýšení náhrady nákladů řízení, která přitom již nyní přesáhla jeden milion Kč.
11. Otázka počátku běhu subjektivní lhůty je ve světle skutečností předestřených v předchozím bodě pro ústavněprávní posouzení sporu v podstatě nerozhodná. Ani pokud by tomu tak ale nebylo, Ústavní soud by nemohl příslušným námitkám stěžovatelky přisvědčit. Nejvyšší soud totiž nevyslovil právní názor, že by promlčecí doba u nároku na opravu věci a nároku na snížení tržní hodnoty věci vždy musela být počítána od stejného okamžiku. Tento závěr učinil pouze v přezkoumávané věci ve světle skutkových zjištění zejména nalézacího soudu. Podle něho totiž (pozdější) znalecký posudek Ing. Kozického vycházel ze stejných podkladů a stejného rozsahu vad jako (předchozí) znalecký posudek Ing. Bukovského. Jediný zásadní rozdíl mezi nimi (tzn. přesný výpočet škody v případě znaleckého posudku Ing. Kozického) není dle Nejvyšším soudem citované ustálené judikatury nezbytnou podmínkou k uplatnění náhrady škody a nemá tak ani dopad na počátek promlčecí doby. Argumentuje-li tedy stěžovatelka tím způsobem, že teprve po provedení oprav mohla odhadnout výši požadované náhrady škody, v zásadě nerozporuje právní názor obecných soudů, ale právě posouzení skutkových otázek (obsah/překryv obou znaleckých posudků). Druhý okruh námitek stěžovatelky ostatně na údajně vadné skutkové zhodnocení situace obecnými soudy upozorňuje otevřeně.
12. Ústavnímu soudu však s ohledem na jeho výše vymezenou roli zásadně nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ve své judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13). Takové vady nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal.
13. Stěžovatelka má samozřejmě v obecné rovině pravdu, že s postupujícím časem je možné lépe posoudit důsledky škody například na nemovitosti. Při přijetí takového výkladu ad absurdum by ale institut promlčení úplně ztratil smysl. Musí proto existovat nějaký, pokud možno objektivními kritérii vymezený, okamžik počátku běhu promlčecí doby. Tvrzení stěžovatelky, že rozsah škody seznala až ze znaleckého posudku Ing. Kozického, přitom odráží pouze její subjektivní přesvědčení, se kterým se obecné soudy po zhodnocení důkazů neztotožnily.
14. Třetí okruh námitek stěžovatelky dotýkající se určení doby stavby schodiště je opět založen na zpochybnění hodnocení důkazů obecnými soudy a i na něj se tudíž aplikují teze o nutné zdrženlivosti Ústavního soudu. Ať již ale bylo schodiště vybudováno v roce 2008 (jak tvrdila původně i stěžovatelka či později (jak údajně má plynout z dokazování), nelze si nepovšimnout, že stavba terasy dle výslovného přiznání stěžovatelky v ústavní stížnosti v roce 2008 proběhla. Pokud pak stěžovatelka nárok na znehodnocení pozemku spojovala se "ztrátou soukromí v důsledku vybudování terasy a schodiště", logicky se nabízí otázka, v čem by mělo být dokončení schodiště pro vznik náhradu škody v praxi rozhodné. Případné narušování soukromí stěžovatelky totiž s velkou pravděpodobností probíhá spíše z terasy než schodů (na nich se lidé obvykle moc nezdržují) a stěžovatelka těžko mohla očekávat, že by majitelé sousední nemovitosti vybudovali terasu bez úmyslu k ní získat přístup. Ústavní soud proto neshledává nic protiústavního na úvaze obecných soudů, že promlčecí doba vázající se na tvrzené znehodnocení pozemku začala běžet již v roce 2008. V této souvislosti je též vhodné zmínit, že podle provedeného dokazování by soukromí stěžovatelky mohlo být zajištěno jednoduchou instalací neprůhledné zástěny v ceně 10 tisíc Kč.
15. Konečně se Ústavní soud neztotožňuje ani s argumentací stěžovatelky poukazující na existenci tzv. opomenutých důkazů. Obecné soudy totiž nejsou povinny provést všechny důkazy navržené účastníky řízení, měly by však dostatečně odůvodnit, proč tak neučinily (např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nalézací soud přitom v bodě 25 odůvodnění rozsudku dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů upřednostnil závěry ze znaleckého posudku znaleckého ústavu oproti stěžovatelkou poskytnutému doplnění znaleckého posudku Ing. Bukovského. Jestliže pak odvolací soud pouze potvrdil prvostupňový rozsudek s odkazem na promlčení nároku, je logické, že již nepřipustil nové důkazní návrhy stěžovatelky týkající se výše škody (srov. bod 20 jeho rozsudku). Ústavní stížnost však hlavně nijak nevysvětluje, v čem vlastně by stěžovatelkou poukazované důkazy měly (mohly) výsledek řízení změnit.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu