ECLI:CZ:US:2023:3.US.3432.22.1
sp. zn. III. ÚS 3432/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Davidem Černeckým, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2022 sp. zn. 3 To 1/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 5 Tdo 1137/2021-12219, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2020 sp. zn. 3 To 1/2020 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. července 2019 č. j. 1 T 8/2015-11001, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. 1. pomocí ke zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 téhož zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 3. 2015 sp. zn. 2 T 2/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 9 To 6/2016, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl uložen podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci a podle §66 odst. 1 a 3 téhož zákona trest propadnutí části majetku. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaných rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech dalších devíti obviněných.
3. Napadeným rozsudkem vrchního soudu bylo k odvolání stěžovatele a dalších obviněných rozhodnutí krajského soudu zrušeno mimo jiné ve výroku o trestech uložených stěžovateli a byl mu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 téhož zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl podle §66 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí jedné třetiny jeho majetku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku městského soudu ze dne 6. 3. 2015 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 9 To 6/2016.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byl z podnětu dovolání stěžovatele podle §265k odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") částečně zrušen rozsudek vrchního soudu ve výroku o trestech ohledně stěžovatele, přičemž v ostatních výrocích zůstal rozsudek vrchního soudu nezměněn. Podle §265l odst. 1 tr. řádu bylo vrchnímu soudu přikázáno, aby věc ohledně stěžovatele v části výroku o trestu znovu projednal a rozhodl.
5. Proti napadeným rozhodnutím krajského soudu, vrchního soudu a Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1358/22 odmítl jako nepřípustnou s tím, že řízení o ústavní stížnosti připadá v úvahu teprve poté, co je řízení v dané věci již pravomocně skončeno, a to jako celek, přičemž stěžovatel bude až poté moci podat novou ústavní stížnost jak ohledně výroku o vině, tak i o uloženém trestu.
6. Dalším napadeným rozsudkem vrchního soudu bylo po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli zrušeno ve všech výrocích o uložených trestech a podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že u stěžovatele se při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm c) téhož zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2016, pod bodem I./l. a), b) rozsudku krajského soudu, podle §44 tr. zákoníku upouští od uložení souhrnného trestu k rozsudku městského soudu ze dne 6. 3. 2015 sp. zn. 2 T 2/2014, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 9 To 6/2016, kterým byl stěžovatel odsouzen za sbíhající se zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona, ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona, a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami a o vině rozhodly jednostranně. Náležitě přitom nezjistily množství tabáku, který měl být zajištěn, přičemž nesprávně posoudily jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci. Tvrdí také, že v průběhu trestního řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, zásada nullum criment sine lege a zásada in dubio pro reo.
8. Stěžovatel odkazuje na obecné zásady dokazování vytyčené v judikatuře Ústavního soudu, přičemž tvrdí, že veškerý údajný tabák zajištěný na místě měl být důkladně zvážen, neboť s ohledem na způsob, jakým je vyčíslována daň, která měla být zkrácena, je určení skutečné váhy zásadní a má vliv na právní kvalifikaci. Soudy vyšly dle jeho názoru z váhy tabáku 15.741 kg, přičemž jejich závěry nastolují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Prokázat ani vyvrátit jeho tvrzení o nesprávném zjištění váhy tabáku a o jeho kvalitě již nelze, neboť zajištěný tabák byl v mezidobí zlikvidován, takže orgány činné v trestním řízení měly aplikovat zásadu in dubio pro reo.
9. Stěžovatel dále vyslovuje názor, že k jeho jednání, které bylo kvalifikováno jako pomoc ke spáchání trestného činu, došlo až po jeho dokonání, nikoli před tím nebo v průběhu jeho páchání. Soudy tak postupovaly v rozporu s čl. 39 Listiny a porušily zásadu nullum crimen sine lege.
10. Vycházely-li soudy jako z důkazu i z odposlechů telefonního čísla stěžovatele, zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, neboť takové odposlechy byly dle přesvědčení stěžovatele činěny v rozporu s §88 tr. řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
14. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel se navzdory tomu domáhá revize skutkových zjištění soudů, která byla podkladem pro rozhodnutí o jeho vině, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
15. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Vrchní soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění. Pokud částečně změnil výrok o vině, tato změna se netýkala stěžovatele, ale dalších obviněných. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, bod 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže vrchní soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
16. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. V otázce trestní odpovědnosti stěžovatele však neshledal žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí, byť stěžovatel vyslovuje opačný názor.
17. Namítá-li stěžovatel, že pomoc jako jedna z forem účastenství na trestném činu je možná pouze před činem a při jeho páchání, nikoli po jeho dokonání, a tvrdí-li, že uvedený trestný čin, k němuž poskytl pomoc, byl dokonán nařezáním tabáku, stejnou námitkou se zabýval Nejvyšší soud a ústavně konformně vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou (viz bod 56 odůvodnění napadeného usnesení). Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku je totiž dokonána docílením toho, že taková platba není vůbec vyměřena nebo je vyměřena v nižší částce, než by měla být, anebo je v rozporu se zákonem získán přeplatek na ní, pokud k takovému jejímu zkrácení nebo vylákání výhody na ní dojde ve větším rozsahu. Zjevně tedy nemůže obstát názor stěžovatele, že trestný čin byl dokonán vyrobením tabákových výrobků. Stalo se tak až v okamžiku, kdy mělo být podáno příslušné daňové přiznání, přičemž až do té doby mohl stěžovatel poskytovat součinnost hlavním pachatelům k páchání zločinu. Zásada nullum crimen sine lege tak porušena nebyla.
18. Pokud stěžovatel v průběhu řízení zpochybňoval zjištěnou celkovou hmotnost zajištěného řezaného tabáku, a tím i právní kvalifikaci jeho jednání, i s touto námitkou se soudy náležitým způsobem vypořádaly, když odkázaly na okolnosti, z nichž bylo zřejmé, že všechny zajištěné krabice byly, jako ostatně i v jiných případech, naplněny řezaným tabákem v zásadě shodně, takže i rozsah zkrácení spotřební daně byl zjištěn správně. Vyslovily se i k prokázané míře účasti stěžovatele na stíhané trestné činnosti, kdy neměly pochyb o tom, že takové jednání je pomocí ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Soudy tedy nepochybovaly o vědomé účasti stěžovatele (a dalších dvou obviněných) ve formě pomoci na přepravě nelegálně nařezaného tabáku, přičemž tato míra jeho účasti, objem přepravovaného tabáku, doba přepravy i další okolnosti svědčí o jeho vědomí, že se podílí na nelegální přepravě řezaného tabáku, za který nebyla uhrazena spotřební daň, s charakter přeprav svědčí o tom, že musel být srozuměn i s tím, že je takto krácena spotřební daň ve velkém rozsahu.
19. Jestliže se tedy oba soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi obžaloby, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z verzí je pravdivá, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ stěžovatele.
20. Pokud stěžovatel upozorňuje na chyby, které obsahuje příkaz k odposlechu jeho telefonního čísla, i touto námitkou se soudy obou stupňů zabývaly. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, byly přezkoumány všechny příkazy k odposlechům, které byly v dané trestní věci vydány, a to se závěrem, že jedinou nesprávností trpí příkaz k odposlechům vydaný Okresním soudem v Příbrami ve věci jiného tehdy podezřelého, avšak v průběhu hlavního líčení nebyl proveden žádný důkaz, který by byl opatřen na základě tohoto příkazu. Jiné vady krajský soud nezjistil, přičemž jeho postup potvrdil vrchní soud
21. Lze tak uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými a právními závěry, ani libovůle při ukládání trestu, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
22. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu