ECLI:CZ:US:2023:3.US.349.23.1
sp. zn. III. ÚS 349/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2022, č. j. 23 Co 401/2022-40, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 9. 2022, č. j. 68 C 91/2022-31, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka současně požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti a navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že se stěžovatelka žalobou domáhala toho, že je oprávněnou dědičkou zůstavitelky Z. F., a dále žádala, aby žalované A. B. byla uložena povinnost zaplatit jí částku 1 298 462,77 Kč, když sice zůstavitelka měla ve prospěch žalované zanechat závěť, na základě které žalovaná pozůstalost také nabyla, ovšem zůstavitelka měla závěť údajně pořídit ve stavu duševní poruchy, a proto takové právní jednání je nutno podle stěžovatelky považovat za zcela neplatné. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků, jelikož stěžovatelka řádně neosvědčila své majetkové poměry, neboť v příslušných formulářích, které na pokyn soudu vyplnila, uvedla, že nemá žádné příjmy, má pouze dluhy, které doložila, avšak nevysvětlila, z čeho hradí služby advokáta, kterým je od počátku řízení zastoupena, přičemž z ničeho nevyplývá, že by tento zástupce stěžovatelce poskytoval služby bezplatně. Institut osvobození od soudních poplatků ve smyslu zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."; konkrétně §138 o. s. ř.), je institutem zcela mimořádným a je na účastníku, který návrh podal, aby soudu předložil dostatečné množství důkazů k podpoře svého tvrzení o tom, že v jeho případě jsou dány pro osvobození od soudních poplatků.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rovněž napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné zrekapituloval stěžovatelčino tvrzení, že žije u příbuzných v Srbsku, kde se stará o příbuzné, jejichž zdravotní stav vyžaduje celodenní péči s tím, že jejich rodina jí za to poskytuje ubytování, stravu a kapesné. V této souvislosti však městský soud poznamenal, že ke kapesnému stěžovatelka nic neuvedla, zvláště pak nekonkretizovala jeho výši. V daném kontextu je ovšem opodstatněná otázka, kterou si obvodní soud ve svém rozhodnutí položil, tedy že není zřejmé, z čeho za dané situace stěžovatelka hradí služby právního zástupce; i podle městského soudu tak stěžovatelka evidentně musí disponovat nějakými finančními prostředky, které ovšem v rámci informace o svých majetkových poměrech neuvedla, a proto i podle městského soudu není její tvrzení o nemajetnosti zcela věrohodné. Na tomto závěru pak nemůže ničeho změnit sama o sobě ani skutečnost, že proti stěžovatelce byla před několika lety vedena exekuce, která ale byla posléze zastavena, neboť exekutorovi se nepodařilo zajistit žádný postižitelný majetek.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků [srov. např. usnesení ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)] uvedl, že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Proto také v těchto případech zákonná úprava nepřipouští dovolání [§238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.] a nedává proto smysl, aby sjednocovací roli Nejvyššího soudu v této agendě nahrazoval Ústavní soud. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků (či ustanovení zástupce) tak spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Z tohoto důvodu nemohou být taková rozhodnutí zpravidla předmětem ústavní ochrany. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [nelze např. účastníka řízení a priori vyloučit z osvobození od soudního poplatku jen proto, že je právnickou osobou - srov. nález ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107)], či v nich šlo o svévolný výklad, např. o nerespektování kogentní normy, anebo o výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), kdy obecný soud uzavřel, že institut osvobození od soudního poplatku není určen k tomu, aby stát za účastníka řízení přebíral rizika vyplývající z podnikání]. Taková pochybení však Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v §138 o. s. ř., a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva. Podle §138 odst. 2 o. s. ř. pak platí, že přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
9. V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu [srov. k tomu zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; č. 124/2013 Sb.)] lze rovněž dovodit, že měl-li by již Ústavní soud zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků, respektive do rozhodnutí o odejmutí již přiznaného osvobození, pak tak zásadně učiní - nejsou-li v konkrétním případě dány okolnosti, pro něž by takový postup nebyl spravedlivý - až tehdy, rozhodne-li obecný soud způsobem, který se bezprostředně dotýká eventuálního úspěchu účastníka řízení, který nezaplatil soudní poplatek (respektive kterému bylo již přiznané osvobození od soudního poplatku odňato). To konkrétně znamená, teprve v situaci, kdy obecné soudy pro nezaplacení soudního poplatku přistoupí k zastavení řízení. Takovou situaci ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí.
10. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud především poznamenává, že její obsah se poněkud míjí s podstatou ústavní stížností napadených rozhodnutí. Obecné soudy totiž se stěžovatelkou přímo nepolemizovaly o tom, že by neměla poskytovat pomoc svým příbuzným, anebo že některé proti ní v minulosti vedené exekuce nebyly pro nemajetnost zastaveny. Obecné soudy toliko nepřehlédly - a podle Ústavního soudu zcela logicky - že stěžovatelka i přes jí prezentovanou nepříznivou finanční a sociální situaci evidentně hradí výdaje spojené s jejím zastoupením právním zástupcem.
11. Toto argumentační východisko obecných soudů přitom nelze vnímat tak (byť stěžovatelka právě k takovému chápání v ústavní stížnosti zjevně směřuje), že by se snad stěžovatelka nemohla v řízení nechat zastoupit advokátem, žádá-li zároveň o osvobození od soudních poplatků. Úvaha obecných soudů je argumentačně vedena pouze tím směrem, že ze stěžovatelkou tvrzené sociální situace nelze logicky vysvětlit, z čeho hradí výdaje spojené s právním zastoupením advokátem. Obecné soudy tak zjevně apriorně nenamítaly ničeho proti tomu, že se stěžovatelka nechala zastoupit právním zástupcem a zároveň žádá o osvobození od soudních poplatků, ale že v daných souvislostech věrohodně neosvědčila své špatné majetkové poměry, které na druhou stranu tvrdila.
12. Stěžovatelka tak podle Ústavního soudu ve svých důsledcích obecným soudům znemožnila, aby postupovaly v souladu s odůvodněním jí odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 32 Cdo 2913/2014 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná https://www.nsoud.cz] a komplexně posoudily, zda stěžovatelčiny zdroje vedle úhrady právního zastoupení dovolují, aby ještě uhradila i soudní poplatek. Jak již totiž bylo rovněž naznačeno, obecné soudy se v rámci ústavní stížností napadených rozhodnutí neprotivily ani závěru uvedenému v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3112/17 ze dne 20. 2. 2018 (N 30/88 SbNU 431), neboť svoji argumentaci nestavěly zjednodušeně řečeno tak, že může-li si stěžovatelka dovolit platit právního zástupce, může také uhradit soudní poplatek.
13. Ústavní soud rovněž neinterpretuje - na rozdíl od stěžovatelky - odůvodnění rozhodnutí městského soudu tak, že by z něj bylo možno dovodit, že za stěžovatelku mají soudní poplatek uhradit právě její příbuzní. Ústavní soud se neztotožňuje ani se závěrem stěžovatelky, podle něhož, kladl-li si městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí otázku o výši stěžovatelkou prezentovaného kapesného, které jí za péči vedle hrazení ubytování a stravy má být poskytováno, pak postupoval překvapivě. Byla to totiž sama stěžovatelka, kdo již v rámci řízení před obvodním soudem uvedla, že její příbuzní jí hradí stravu, ubytování a kapesné. Pokud tedy i v rámci odvolacího řízení před městským soudem zůstala nezodpovězena legitimní otázka, z čeho stěžovatelka hradí náklady za své právní zastoupení, má-li být její sociální situace tak nepříznivá, jak sama soudům tvrdí, pak se městský soud celkem logicky pozastavil nad tím, že nekonkretizovala v úplnosti svůj finanční příjem (tedy kapesné), který ale sama uvádí. Tomuto myšlenkovému postupu městského soudu ovšem za dané situace nelze ani podle Ústavního soudu ničeho vytknout; ostatně stěžovatelka nevyužívá ani ústavní stížnost, aby tuto část svého příjmu náležitě ozřejmila. Přitom, jak obecné soudy správně konstatovaly, je institut úplného osvobození od soudních poplatků výjimečným a musí být proto vykládán restriktivně.
14. Proto Ústavnímu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. S ohledem na rozhodnutí o ústavní stížnosti neprodleně po jejím podání se Ústavní soud již samostatně nezabýval žádostí stěžovatelky o přednostní projednání věci a návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu