ECLI:CZ:US:2023:3.US.3492.22.1
sp. zn. III. ÚS 3492/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem, sídlem Žižkova 1737/52, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2022 č. j. 30 Cdo 3136/2021-927, části I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2021 č. j. 30 Co 151/2021-891 a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. února 2021 č. j. 10 C 187/2013-799, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavě zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 10 C 187/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 2. 2. 2021 č. j. 10 C 187/2013-799 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli z titulu náhradu škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem notářky JUDr. Miroslavy Szabové, částku 985 324,25 Kč s příslušenstvím (I. výrok), přičemž ve vztahu ke zbývající části žalobního požadavku představované částkou 1 744 675,75 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok). Dále obvodní soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v částce 1 919,58 Kč (III. výrok) a oba účastníky řízení zavázal k náhradě nákladů řízení státu (IV. a V. výrok). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 6. 2021 č. j. 30 Co 151/2021-891 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 556,63 Kč s příslušenstvím, jinak se rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku pod bodem II. a ve vyhovujícím výroku pod bodem I. potvrzuje. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto zčásti pro vady [§243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a zčásti jako nepřípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že neunesl důkazní břemeno ohledně uhrazení kupní ceny ve výši 180 000 Kč a 1 550 000 Kč, a náhrada škody v této výši mu proto nebyla přiznána. Stěžovatel je přesvědčen, že předložil dostatek důkazů k prokázání svého tvrzení o zaplacení kupní ceny v uvedené výši, zejména přihlášku pohledávek stěžovatele do insolvenčního řízení sp. zn. KSPL 20 INS 20380/2011, upravený seznam přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení sp. zn. KSPL 20 INS 20380/2011 ze dne 25. 3. 2013 a výdajové pokladní doklady ze dne 1. 3. 2010 a 2. 3. 2010 na částky 90 000 Kč. Taktéž výslech svědků A. M. a P. V. potvrdil, že kupní cena za nemovitosti v celé výši 2 730 000 Kč byla společností X uhrazena, a že P. V. jako jednatel prodávající převzal část kupní ceny za nemovitosti ve výši 180 000 Kč. Jde-li o zaplacení části kupní ceny ve výši 1 550 000 Kč, stěžovatel k důkazu předložil výdajový pokladní doklad ze dne 25. 2. 2010 na částku 310 000 Kč, výdajový pokladní doklad ze dne 26. 2. 2010 na částku 310 000 Kč, výdajový pokladní doklad ze dne 1. 3. 2010 na částku 310 000 Kč, výdajový pokladní doklad ze dne 2. 3. 2010 na částku 310 000 Kč a výdajový pokladní doklad ze dne 4. 3. 2010 na částku 310 000 Kč. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. 3. 2016 č. j. 1T 219/2011-1068 byl P. V. odsouzen kromě jiného za to, že v období od 26. 2. 2010 do 4. 3. 2010 převzal od společnosti X v pěti splátkách celkovou finanční hotovost ve výši 1 550 000 Kč za prodej nemovitostí. Uvedl-li městský soud, že vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem se uplatní toliko vůči osobám, které mohly skutkově a právně argumentovat a činit procesní návrhy v trestním řízení, nikoli však vůči těm osobám, které takového postavení v trestním řízení nepožívaly, stěžovatel namítá, že stát prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, zejména pak prostřednictvím státního zástupce, nepochybně je jako strana účastníkem každého trestního řízení, a v rámci těchto řízení může bez jakéhokoliv omezení skutkově i právně argumentovat, navrhovat a provádět důkazy atd. Stěžovatel má za to, že i kdyby bezpodmínečná vázanost ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. nebyla dána (jak uvádí obecné soudy), je rozsudek v trestní věci nepochybně významným důkazem, když vina i z hlediska všech rozhodných skutkových aspektů (v daném případě převzetí částky 1 550 000 Kč P. V.) musí být v trestním řízení prokázána nade vší pochybnost. Skutkové zjištění obvodního a městského soudu o tom, že k úhradě celé kupní ceny nedošlo, je proto podle stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykazuje znaky libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Jde-li o část tvrzené úhrady kupní ceny ve výši 1 000 000 Kč, obecné soudy v kontextu ostatních důkazů uvěřily tomu, že společnost X skutečně částku 1 000 000 Kč manželům S. uhradila.
7. Soudy však neměly za prokázané, že byla ve skutečnosti zaplacena částka 180 000 Kč jako platba kupní ceny nemovitostí, která měla být hrazena k rukám P.
Obvodní soud poukázal na rozpory ve výpovědi P. V. v rámci trestního řízení a řízení civilního, a dále na skutečnost, že v obou řízeních tento svědek tvrdil, že finance bezprostředně použil k úhradě úvěru společnosti Y. Z předložené úvěrové smlouvy a dokladů o platbách splátek úvěru až z května, června a července roku 2010 však podle obvodního soudu nevyplývá, že by P. V. finance skutečně obdržel, ani to, že by v březnu 2010 byly skutečně tyto prostředky použity k tvrzené bezprostřední úhradě úvěru, jak bylo tvrzeno. Ze samotné existence výdajových a pokladních dokladů na částku 90 000 Kč ze dne 1. 3. 2010 a 2. 3. 2010 soud zjistil, že jednoduché výdajové pokladní doklady byly podepsány na straně vydávajícího, tj. plátce za žalobce panem M. a na straně příjemce panem V. Skutečnou realizaci plateb ve prospěch Y tyto doklady nedokládají, resp. tento závěr nebyl věrohodný, neboť se jejich podpisu jednak účastnily osoby na prokázání realizace platby zainteresované (v situaci, kdy prodávající je již reálně v úpadku, jak bude zanedlouho poté zjištěno), navíc použití plateb na úvěr Y popřel svědek M. (který finance vydával) a nadto nebyla prokázána tvrzení stěžovatele o účelu obou těchto plateb (použití na platbu úvěru). Obvodní soud dovodil, že P. V. platby na základě těchto dokladů převzal, nicméně nikoli jako platbu pro Y, ale pravděpodobně jako neurčitou kompenzaci za závazky, které za tuto společnost již sám hradil (čemuž nasvědčuje jeho výpověď v rámci trestního řízení).
8. Obecné soudy neměly taktéž za prokázané, že byla skutečně zaplacena zbývající část kupní ceny ve výši 1 550 000 Kč, která měla být uhrazena společností X prodávajícímu k rukám pana P. V. Obvodní soud poukázal na rozpory ve výpovědi svědka P. V., který v civilním řízení tvrdil, že finance v hotovosti společnost měla, naopak v dříve vedeném trestním řízení v pozici obžalovaného jednoznačně uvádí, že všechny finance měly být na pouze účtech společnosti. Obvodní soud měl proto za nevěrohodné, že by finance byly skutečně z účtu společnosti vybrány a placeny hotovostně, navíc v částkách cca 300 000 Kč v jednotlivých dnech po sobě jdoucích. Tento závěr rovněž potvrzuje výpověď P. V., který popřel, že by předmětné částky obdržel. Stejně jako v případě zaplacení částky 180 000 z jednoduché výdajové pokladní doklady skutečnou realizaci plateb ve prospěch Y tyto doklady nedokládají, a zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že svědci (P. V., A. M.) potvrzovali, že P. V. nakládal s financemi velmi netransparentně. Stěžovateli jako plátci tedy muselo být zřejmé, že i v případě skutečného předání financí P. V. (ač je jednatelem) zdaleka není dosaženo toho, že tyto budou předány prodávajícímu a dostanou se do jeho sféry vlivu.
IV. a)
9. Ve vztahu k částce 180 000 Kč s příslušenstvím, která měla podle žalobních tvrzení být zaplacena k rukám P. V., Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatel žádnou právní otázku, na jejímž řešení by dotčené rozhodnutí mělo v této své části spočívat, ani důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. neuvedl. Totéž platí o podaném dovolání i v části týkající se potvrzení zamítavého výroku prvostupňového rozsudku dopadajícího na částku 14 119,12 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k níž odvolací soud žalobě nevyhověl z důvodu, že pohledávka stěžovatele na vrácení plnění zaplaceného obchodní společnosti Y bude v tomto rozsahu uspokojena v probíhajícím insolvenčním řízení. V obou zmíněných částech (týkajících se tak v souhrnu částky 194 119,12 Kč) podle Nejvyššího soudu podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., a nelze je tudíž věcně projednat.
10. Jak si Ústavní soud ověřil z vyžádaného soudního spisu, stěžovatel v dovolání uvedl, že důvodem dovolání je porušení procesní normy, konkrétně §135 odst. 1 o. s. ř. městským soudem. Městský soud podle stěžovatele vyslovil nesprávný právní názor, že není vázán ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. rozsudkem vydaným v trestním řízení, takový závěr je v rozporu se stěžovatelem citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel dále uváděl, že městský soud porušil také hmotné právo, když přiznal stěžovateli úroky z prodlení ve výši, která neodpovídá zákonné sazbě úroku z prodlení, také tento postup je podle stěžovatele v rozporu s jím citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání je podle stěžovatele založena otázkou, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, tedy zda procesní postavení státu, který má prostřednictvím státního zástupce v řízení příležitost skutkově i právě argumentovat, jakož i činit procesní a důkazní návrhy v rámci trestního řízení, zakládá stran výroku o vině vázanost soudu v civilním řízení.
11. Uvedenou právní otázkou se Nejvyšší soud v napadeném usnesení zabýval (bod 33 a násl.), když dovodil, že skutečně jde o otázku, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Jak však vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, závěr městského soudu, že není rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. 3. 2016 č. j. 1 T 219/2011-1068 vázán, se vztahuje pouze k osobě P. V., jenž měl údajně převzít od právního předchůdce stěžovatele částku 1 550 000 Kč. Citovaný rozsudek totiž nabyl právní moci pouze ve vztahu k P. V. K odvolání P. V. byl ohledně něho rozsudek ze dne 22. 3. 2016 zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 7. 2016. Rozsudkem ze dne 15. 11. 2016 byl P. V. znovu odsouzen za stejný skutek (převzetí částky 180 000 Kč za prodej nemovitosti a nezajištění jejího převodu do Y), k opětovnému odvolání P. V. byl opět tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2017 a rozsudkem ze dne 12. 9. 2017 byl P. V. zproštěn obžaloby v celém rozsahu se závěrem, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný. Z obou zrušujících usnesení Krajského soudu v Plzni vyplývá, že oba odsuzující rozsudky soudu prvního stupně byly nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé, že z nich není zřejmé, z jakých důkazů ve vztahu k jednotlivým skutkům soud vycházel, že si výpovědi P. V. a P. V. odporují, a že soud neuvedl, ze které výpovědi vycházel, když oba obžalovaní rozporně tvrdili skutečnosti ohledně převzetí finančních částek za auta i nemovitost. Krajský soud měl tedy za to, že Okresní soud v Domažlicích vzal za prokázané převzetí předmětných finančních částek, aniž to vyplývá z výpovědí obžalovaných.
12. Z výše uvedených důvodů nelze spatřovat pochybení Nejvyššího soudu v tom, že dovolání pro nesplnění zákonem předepsaných náležitostí ohledně částky 194 119,12 Kč odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. Ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.
13. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti směřující (v této části) proti usnesení Nejvyššího soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno v tomto rozsahu zrušení rozsudku městského a obvodního soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že neobsahovalo řádné vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 větě první o. s. ř., dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil, to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz §243c odst. 2 o. s. ř).
14. Je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno [v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) dostupného stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu a obvodního soudu ohledně částky 194 119,12 Kč považovat za přípustnou.
IV. b)
15. Napadá-li stěžovatel ústavní stížností závěr o nepřípustnosti dovolání ve vztahu k otázce výše přiznaného úroku z prodlení, Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Nepostačí proto pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v §237 o. s. ř. posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu, v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
16. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem s odkazem na svou judikaturu odůvodnil, že se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud se cítil stěžovatelem v žalobě požadovanou procentní sazbou ve výši 7,05% při svém rozhodování vázán jako sazbou maximální, stejně tak Nejvyšší soud měl za v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu závěr městského soudu o samotné výši a neměnnosti sazby úroku z prodlení po celou dobu trvání prodlení vedlejší účastnice bez ohledu na případnou změnu repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, připadl-li počátek tohoto prodlení na dobu po účinnosti novely nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, jež byla provedena nařízením vlády č. 33/2010 Sb., tj. na dobu po 1. 7. 2010, pročež se řídí §1 uvedeného nařízení ve znění účinném od tohoto data.
IV. c)
17. Nesouhlasí-li stěžovatel se závěry, ke kterým obecné soudy dospěly ohledně zaplacení kupní ceny ve výši 1 550 000 Kč, a vyslovuje přesvědčení, že v řízení předloženými důkazy bylo prokázáno, že tato částka byla skutečně společností X uhrazena, nelze těmto jeho námitkám z pohledu ústavnosti přisvědčit.
18. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale stojí na stanovisku, že mu s ohledem na ústavní princip nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) a z něho vyplývající zásadu volného hodnocení důkazů obsažené v §132 o. s. ř. nepřísluší do volného uvážení obecného soudu zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
19. Městský soud zejména s ohledem na opakovaná zrušující usnesení Krajského soudu v Plzni vytýkající flagrantní nedostatky odsuzujícím rozsudkům mimo jiné za nepřesvědčivé (nepřezkoumatelné) skutkové závěry ohledně převzetí finančních částek za prodej nemovitosti oběma obžalovanými učinil závěr, že zaplacení kupní ceny předáním částky 1 550 000 Kč P. V. z obsahu trestního spisu, resp. z rozhodnutí v nich vydaných, není prokázané. Byť se zrušující usnesení týkají pouze P. V., je z jejich povahy zřejmé, že dopadají též na skutkové závěry obvodního soudu ohledně výpovědi a skutečností týkajících se P. V. Z obsahu trestního řízení vyplývá, že P. V. trvale popíral, že by částku 1 550 000 Kč od X obdržel, když namítal, že pokladní doklady o převzetí těchto částek podepsal pod nátlakem bez finanční úhrady, a dovolával se v tomto směru svědectví svého otce. Městský soud shledal jako nadbytečný návrh na zadání znaleckého posudku ohledně pravosti podpisu P. V. na výdajových pokladních dokladech. Městský soud odůvodnil tento svůj závěr tím, že P. V. nepopíral, že tyto výdajové doklady podepsal, avšak byl k jejich podpisu přinucen, aniž by finanční částky převzal, znalecké ověření pravosti jeho podpisu by proto nemohlo vést k závěru, že skutečná platba byla prokázána. S ohledem na provedené důkazy je podle soudu výrazně pochybné, zda k úhradě kupní ceny platbami 5 x 310 000 Kč skutečně došlo, byť ohledně těchto plateb existují podepsané pokladní doklady. Pokud jde o přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení či upravený seznam pohledávek v insolvenčním řízení, pak ten nemůže prokázat, že kupní cena v rozsahu částek 1 550 000 Kč byla uhrazena, tato skutečnost pouze prokazuje, že stěžovatel tuto pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení, a že nebyla správcem popřena. Nepopření pohledávky pak platí výlučně ve vztahu mezi stěžovatelem jako tvrzeným věřitelem přihlášené pohledávky a dlužníkem Y, resp. insolvenčním správcem, nikoliv však ve vztahu k vedlejší účastnici. Městský soud ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že s ohledem na personální provázanost prodávajícího i kupujícího (v osobě jednatele P. V.), na netransparentní finanční toky mezi P. V. a P. V. popisované jimi v trestním řízení (každý z nich označoval druhého jako osobu odpovědnou za finance), na rozpory ve výpovědi P. V. v civilním a trestním řízení, na opakované a setrvalé popírání převzetí finančních částek P. V. v trestním řízení i v řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 96/2010, dále s ohledem na svou podstatou pochybnou platbu vysokých finanční částek v hotovosti (ačkoliv společnost X měla finanční prostředky na účtu - viz výpověď P. V. v trestním řízení), a s ohledem na nedostatek průkazného účetnictví obou společnosti (účetnictví ani společnosti X ani Y nebylo předloženo) nelze úhradu kupní ceny v rozsahu částky 1 550 000 Kč považovat za prokázanou. Tento závěr neshledal Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou zásadu volného hodnocení důkazů vybočujícím z mezí ústavnosti.
20. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje taktéž závěr Nejvyššího soudu, že vedlejší účastnice měla i přes existující pravomocný trestní rozsudek možnost svými tvrzeními a navrženými důkazy zpochybnit také skutečnosti, jež byly ve zmíněném trestním řízení klíčové pro závěr, že P. V. spáchal trestný čin, za který byl odsouzen. Nejvyšší soud svůj závěr odůvodnil ústavně souladným způsobem tím, že organizační složka státu, do jejíž působnosti patří vystupovat za stát v nyní vedeném řízení o odškodnění nesprávného úředního postupu notáře (ministerstvo spravedlnosti), není totožná s těmi složkami, které se svou účastí podílely na trestním řízení (státní zastupitelství), jež bylo vedeno u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 219/2011 a vyústilo v pravomocné odsouzení P. V. za trestný čin, kterého se měl dopustit mj. i v souvislosti s převzetím sporné částky 1 550 000 Kč od právního předchůdce stěžovatele. Platí totiž, že v řízení o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), se vázanost soudu rozsudkem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř., vůči žalovanému státu uplatní pouze za podmínky, že se trestního řízení, které ve vydání odsuzujícího rozsudku vyústilo, účastnil stát v postavení jedné z jeho stran ve smyslu §12 odst. 6 t. ř., a to prostřednictvím organizační složky, která je za tento stát oprávněna jednat také ve vztahu k následně uplatněnému nároku na náhradu škody (§6 zákona č. 82/1998 Sb.), přičemž samotná účast státního zástupce v trestním řízení tuto vázanost trestním rozsudkem vůči žalovanému státu nezakládá. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení podrobně a srozumitelně zabýval otázkou, který orgán státu je povolán vystupovat za stát před soudem, mimo jiné i právní úpravou pravomocí svěřených státnímu zastupitelství v trestním a civilním řízení, a dovodil, že státní zastupitelství není oprávněno jednat za stát v otázkách týkajících se odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takové oprávnění naopak zákon svěřuje Ministerstvu spravedlnosti [§6 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb.], které je pak jako příslušná organizační složka státu povoláno jednat za stát také v soudním řízení, které je o předmětném nároku vedeno. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že Ministerstvo spravedlnosti tyto své povinnosti plní samostatně a nezávisle na jiných organizačních složkách státu, není tedy pravdou, že jak tvrdí stěžovatel, že se dovolací soud vztahem uvedených organizačních složek nezabýval. Skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem správy státního zastupitelství přitom nic nemění na tom, že tato organizační složka státu v trestním řízení, v němž byly řešeny mj. i skutečnosti významné z pohledu následné odpovědnosti státu za škodu způsobenou předmětným nesprávným úředním postupem, za stát v postavení jedné z jeho stran nejednala, pročež zde nemohla skutkově a právně argumentovat a předkládat důkaz. Tomuto řádně odůvodněnému závěru Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
V. Závěr
21. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu