ECLI:CZ:US:2023:3.US.3591.22.1
sp. zn. III. ÚS 3591/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. O., zastoupeného JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem Martina Kříže 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 197/2022-1884 ze dne 30. 11. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na vydání předběžného opatření, jímž by byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
2. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně o odvolání vedlejší účastnice, J. O., proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 128 Nc 27/2020-1763 ze dne 10. 10. 2022. Krajský soud v Brně napadené usnesení změnil tak, že se nařizuje předběžné opatření, dle něhož nezletilí vedlejší účastníci E. O. a N. O. vykonají povinnou školní docházku počínaje školním rokem 2022/2023 v Základní škole X.
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně vytýká, že významně zasáhlo do jeho práv i práv nezletilých vedlejších účastníků, a to zejména tím, že obecné soudy rozhodly vzájemně naprosto odlišně, přičemž proti usnesení Krajského soudu v Brně se nelze bránit. Dále Krajskému soudu v Brně vytýká, že neprovedl v dostatečném rozsahu dokazování, nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele, v důsledku čehož není rozhodnutí Krajského soudu v Brně dostatečně a srozumitelně odůvodněné.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava")], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně řečeno - způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či změněna. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko přezkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
8. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatele, jejichž ústavní konformitu je ovšem nadto nezbytné hodnotit též prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se právě této problematiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu pak Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo vedeno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
9. Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Brně všechna výše uvedená východiska respektoval a v odůvodnění svého usnesení podrobně a přesvědčivě vysvětlil důvody, proč změnil rozhodnutí prvostupňového soudu. Za klíčovou okolnost, která rozhodujícím způsobem předurčuje míru naplnění nejlepšího zájmu dítěte, považoval Krajský soud v Brně, jak školní prostředí vnímají a jak se v něm cítí nezletilí vedlejší účastníci. Krajský soud přitom mohl vycházet z bezprostředního srovnání těchto okolností ve vztahu k oběma dotčeným základním školám, neboť v důsledku rozhodnutí prvostupňového soudu vykonali nezletilí vedlejší účastníci během aktuálního školního roku část docházky v Základní škole X a část v Základní škole Y. Krajský soud v Brně přesvědčivě vysvětlil, proč zjištěné skutečnosti jasně svědčí ve prospěch výkonu školní docházky nezletilých vedlejších účastníků v Základní škole X.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry Krajského soudu v Brně napadá a uvádí, že soud nezohlednil či neprovedl další důkazy navržené stěžovatelem, jako např. srovnání velikostí základních škol, stanoviska učitelů Základní školy X apod. Všechny tyto výtky jsou však podloženy pouze tvrzením, že pokud by soud tyto důkazy provedl a tyto skutečnosti zohlednil, dospěl by k jinému pohledu na posuzované otázky. K tomu je ovšem nutné připomenout, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována také ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústavně relevantní námitky, které by jasně a přesvědčivě zdůvodňovaly, proč byla napadeným rozhodnutím porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, však ústavní stížnost neuvádí.
11. Ústavní soud dále podotýká, že jeho zásah do současného stavu, např. v podobě zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, by představoval další narušení prostředí, v němž nezletilí vedlejší účastníci vyrůstají, a opětovné narušení či přetrhání vazeb, které si ve školním prostředí vytvořili. Pro zásah s takovýmito zásadními negativními důsledky pro nezletilé vedlejší účastníky by musel mít Ústavní soud zcela zásadní a velmi významné důvody, svou povahou a závažností nejméně srovnatelné s mírou zásahu do práv nezletilých vedlejších účastníků, a zároveň by takový zásah musel být zcela nezbytný. Tato situace však v posuzovaném případě nenastala a stěžovatel ani takové skutečnosti ve své ústavní stížnosti netvrdí.
12. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že rozhodnutí o nařízení předběžného opatření je pouze zatímní úpravou výchovných poměrů nezletilých dětí do doby, než bude pravomocně rozhodnuto ve věci samé, přičemž soudy do situace stěžovatele a vedlejších účastníků zasahují pouze z toho důvodu, že nedošlo k dohodě mezi rodiči o tom, jak výchovné poměry upravit. V této situaci je evidentní, že žádné soudní rozhodnutí nebude pro výchovné poměry nezletilých vedlejších účastníků ideální, neboť ideálním řešením je právě a jedině oboustranně akceptovaná a naplňovaná dohoda rodičů. Tím spíše Ústavní soud nevidí důvody k tomu, aby svým zásahem situaci dále destabilizoval.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době, a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným, nebylo nutno rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu