ECLI:CZ:US:2023:3.US.363.23.1
sp. zn. III. ÚS 363/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, sídlem Hlinky 155/86, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2022 č. j. 6 Tdo 491/2022-2152 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2021 č. j. 9 To 219/2019-2065, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 věty první protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 4. 2019 č. j. 3 T 26/2014-1893 uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona, a přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) téhož zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona, a byl odsouzen podle §205 odst. 4 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") mu byla současně uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s dalšími třemi obviněnými poškozenému škodu ve výši 2 959 381 Kč.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu rozhodnutí okresního soudu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) téhož zákona nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona, a přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) téhož zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona, a odsoudil ho podle §205 odst. 4 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") mu současně uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s dalšími třemi obviněnými poškozenému škodu ve výši 2 158 381,10 Kč.
4. Proti rozsudku Krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po rekapitulaci řízení, v němž zdůrazňoval, že nebyly nashromážděny důkazy v takovém rozsahu, aby mohl být uznán vinným ve všech dílčích skutcích, poukazuje na extrémní rozpor v provedených důkazech a z nich vyvozeném skutkovém stavu. Vycházely-li soudy z výpovědí spoluobviněných J. D. a P. T., tito svá tvrzení v průběhu trestního řízení několikrát upravovali, a pokud soudy dále vyvozovaly závěry o stěžovatelově trestní odpovědnosti z dalšího dokazování, poukazuje na jeho nepřesnosti, se závěry soudů polemizuje a označuje je za nepřezkoumatelné, přičemž uvádí, že se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami. Extrémní rozpor mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů a jejich hodnocením podle stěžovatelova názoru zapříčinil nesprávně uloženou povinnost nahradit škodu. Poukazuje přitom na princip presumpce neviny a z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Tvrdí, že se podílel pouze na několika skutcích, přičemž usvědčující výpovědi spoluobviněných J. D. a P. T. označuje za nekonzistentní. Poukazuje též na zásadu zákazu reformationis in peius, kterou soudy porušily tím, že mu uložily povinnost nahradit spolu s dalšími obviněnými způsobenou škodu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel se navzdory tomu domáhá revize skutkových zjištění soudů, která byla podkladem pro rozhodnutí o jeho vině, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku okresního soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Krajský soud ostatně neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění. Pokud zrušil rozhodnutí okresního soudu a sám nově rozhodl o vině a trestu stěžovatele i o jeho povinnosti k náhradě škody, učinil tak s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ohledně páchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti spoluobviněným J. D., obsažené v kasačním rozhodnutí, přičemž v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vypustil tu část výroku o vině J. D., týkající se jeho trestné činnosti ve formě legalizace výnosů, a dále s ohledem na to, že část škody byla spoluobviněnými uhrazena, a o tuto částku snížil v souladu s §228 odst. 1 tr. řádu povinnost obviněných způsobenou škodu nahradit.
11. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva, podle jehož rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
12. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. V otázce trestní odpovědnosti stěžovatele však neshledal žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí, byť stěžovatel vyslovuje opačný názor.
13. Namítá-li stěžovatel, že se podílel pouze na spáchání několika dílčích skutků, nikoli na celé trestné činnosti, k této námitce krajský soud připomenul výsledky provedeného dokazování, z něhož naopak vyplynulo, že se trestné činnosti zúčastnil od počátku až do konce. Stěžovatel se sice snaží usvědčující důkazy, zejména výpověď dnes již odsouzeného J. D., zpochybnit, krajský soud však případně poukázal na další svědecké výpovědi, které stěžovatele usvědčují. Veškeré stěžovateli přisouzené jednání je tak pokryto spolupachatelským vztahem, přičemž jeho úvahy o dílčích skutcích ve spojení se zpochybňovaným rozsahem jeho trestné činnosti a navazujícími odkazy na způsob adhezního rozhodnutí je irelevantní. Jestliže se soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi obžaloby, podpořené výsledky provedeného dokazováním, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z verzí je pravdivá, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ stěžovatele.
14. K námitce o porušení zásady zákazu reformationis in peius ve vztahu k uložené povinnosti k náhradě škody se dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší soud v bodě 62 až 65 svého kasačního usnesení ze dne 3. 6. 2020 č. j. 6 Tdo 413/2020-2009, což stěžovatel nepopírá, když pouze tvrdí nepřezkoumatelnost závěru Nejvyššího soudu. V nově podaném dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením, coby konečným rozhodnutím ve věci, pak námitku o nepřezkoumatelnosti uvedeného závěru již neuplatnil, ač tak učinit měl (v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by uvedenou námitku uplatnil a že by na ni Nejvyšší soud rezignoval).
15. Lze uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými a právními závěry, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu