ECLI:CZ:US:2023:3.US.422.23.1
sp. zn. III. ÚS 422/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022 č. j. 11 Tdo 839/2022-683, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2022 č. j. 12 To 6/2022-590 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2021 č. j. 2 T 36/2021-551, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a spisu, stěžovatel byl výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové odsouzen pro spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, a odst 4. písm d) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu soud uložil uhradit poškozené částku ve výši 2 300 000 Kč podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (správně podle trestního řádu). Krajský soud v Hradci Králové výše citovaným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu co do výroku o náhradě škody, když uložil obžalovanému na náhradě škody uhradit poškozené částku ve výši 2 300 000 Kč podle §228 odst. 1 trestního řádu, výroku o vině a trestu potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatel ústavní stížností namítá, že mu nebylo umožněno účastnit se projednávání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a také absenci vypořádání se subjektivní stránkou trestného činu, kterým byl uznán vinným.
4. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
6. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel, stejně jako v průběhu celého trestního řízení vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly okresní soud, krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
7. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledává žádný extrémní nedostatek či ústavněprávní deficit v závěrech vyplývajících z napadených rozhodnutí, neboť skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, jsou adekvátně a plausibilně odůvodněna a splňují kritéria pro náležité odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §134 odst. 2 trestního řádu, resp. odpovídají ústavněprávnímu požadavku vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro zpochybňování právního závěru vyjádřeného v napadených rozhodnutích, totiž že v daném případě je stěžovatel vinným zločinem zpronevěry. Trestní soudy postavily najisto, že stěžovatel musel vědět, že částka ve výši 2 300 000 Kč není jeho provizí a nemohl tedy mylně nakládat s těmito finančními prostředky jako s vlastními.
8. Stěžovatelem namítanou nepřítomností u odvolacího řízení se již podrobně zabýval Nejvyšší soud, pročež na jeho odůvodnění usnesení v bodech 36.-39. Ústavní soud z důvodu stručnosti odkazuje.
9. S uplatněnými námitkami stěžovatele se trestní soudy uspokojivě vypořádaly a Ústavní soud nemá, co by napadeným rozhodnutím v tomto směru vytknul. Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu