ECLI:CZ:US:2023:3.US.593.23.1
sp. zn. III. ÚS 593/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Ondřejem Švárou, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 222/11, Přerov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2022 č. j. 2 To 64/2022-4980 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 5. 2022 č. j. 81 T 1/2017-4829, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na projednání věci v přítomnosti obviněného podle čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. d) Paktu, právo vyslýchat svědky svědčící proti obviněnému a předvolat svědky ve svůj prospěch za stejných podmínek podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a právo na obnovu řízení pro podstatné vady podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy. Dále stěžovatel namítá porušení zásady rovnosti a zákazu diskriminace zaručené čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. 12. 2017 č. j. 81 T 1/2017-2978 uznán vinným ze spáchání přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy podle §20 odst. 1 a §140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění, za což mu byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody v trvání 13 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 1. 2020 poté, co bylo odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020 č. j. 5 To 22/2018-4190 (ústavní stížnost proti citovaným rozhodnutím stěžovatel nepodal). Výrok o trestu byl následně zrušen v rámci ukládání souhrnného trestu, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2021 č. j. 29 T 1/2011-8032 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2021 č. j. 1 To 56/2021-8256, kterým byl stěžovateli uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na doživotí (citovaná rozhodnutí byla stěžovatelem napadena ústavní stížností a věc je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 720/23).
3. V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, neboť neshledal důvody obnovy řízení podle §278 trestního řádu. Proti tomuto usnesení soudu první instance podal stěžovatel stížnost, která byla Vrchním soudem v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že o návrhu na obnovu řízení u soudu první instance rozhodovala též přísedící Ing. Veronika Juřenová, která se však na rozhodování s ohledem na §30 odst. 4 trestního řádu, s účinností od 1. 1. 2022, podílet neměla, neboť byla součástí senátu, který rozhodoval ve věci v původním řízení. Stěžovatel má za to, že v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny by se na jeho věc měl aplikovat pozdější zákon, který je pro něj příznivější. K uvedenému stěžovatel rovněž dodává, že tuto námitku nemohl vznést již u veřejného zasedání, neboť byl přítomen pouze prostřednictvím videokonference, a nebyl tak schopen Ing. Veroniku Juřenovou ztotožnit. Stěžovatel má rovněž za paradoxní, že u soudu první instance o jeho návrzích rozhoduje vždy stejný senát, zatímco u odvolacího soudu nikoli. Dále stěžovatel brojí proti projednání svého návrhu u veřejného zasedání formou videokonference a zdůrazňuje, že soud první instance se vůbec jeho námitkami proti využití videokonferenčního zařízení nezabýval. Stěžovatel má rovněž za to, že ve věci bylo porušeno jeho právo na obhajobu. V průběhu původního řízení žádal o nahlédnutí do trestního spisu celkem osmkrát, ale ani jednou mu to nebylo umožněno, přičemž k prostudování spisu před podáním návrhu na obnovu řízení mu soud neposkytl dostatečný časový prostor; za absurdní pak stěžovatel považuje odkaz soudu na skutečnost, že do spisu již nahlížel jeho právního zástupce, když právnímu zástupci zároveň odepřel odměnu za právní úkon nahlížení do spisu. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje též v tom, že v řízení o povolení obnovy řízení navrhl výslech osmi svědků, přičemž soud první instance nevyslechnul ani jednoho. V této souvislosti stěžovatel zejména napadá posouzení věrohodnosti klíčové svědkyně, G. S., ze strany obecných soudů. Závěrem stěžovatel vyjmenovává procesní vady původního řízení (odepření nahlédnutí do trestního spisu, použití nezákonného důkazu - výpovědi G. S., nerozhodnutí o námitce podjatosti osoby služebně činné u policejního orgánu a rozhodování vyloučeným soudcem), které dle stěžovatele opodstatňují povolení obnovy řízení. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že trestní věc byla přidělena Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci v rozporu s ústavním pořádkem, neboť k přidělení věci došlo pouze na základě rozvrhu práce, nikoli zákona.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Obnova řízení dle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, a to pouze za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020 (č. 253/2020 Sb. ST 50/99 SbNU 542); anebo nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), či ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, vše je dostupné na http://nalus.usoud.cz].
9. Obecně k obnově trestního řízení v minulosti Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti uvedl, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [např. usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
10. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o takovém návrhu rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12].
11. Ústavní soud předesílá, že ve věci se jedná o již druhý návrh stěžovatele na obnovu řízení, přičemž první návrh byl soudem první instance zamítnut usnesením ze dne 14. 8. 2020 č. j. 81 T 1/2017-4350. Stížnost proti tomuto usnesení byla odvolacím soudem zamítnuta usnesením ze dne 29. 3. 2021 č. j. 5 To 75/2020-4463 a ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1831/21 ze dne 24. 8. 2021.
12. I nyní napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými ústavněprávními hledisky plně obstojí. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které uplatnil již ve stížnosti proti zamítnutí návrhu na obnovu řízení a se kterými se odvolací soud náležitě a přesvědčivě vypořádal. Námitky týkající se tvrzených procesních vad původního řízení se zcela míjejí s podstatou a účelem institutu obnovy trestního řízení. Pokud jde o námitky týkající se zajištění účasti stěžovatele na veřejném zasedání formou videokonference a časového prostoru pro studium spisového materiálu, pak Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
13. Ve vztahu ke stěžovatelem navrhovaným důkazům Ústavní soud v souladu s obecnými soudy konstatuje, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť jen v určité míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci. Ústavní soud shledal, že obecné soudy vyhověly důkazním návrhům stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy nedaly průchod takovému dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
14. Ohledně přítomnosti přísedící Ing. Veroniky Juřenové na veřejném zasedání Ústavní soud uvádí, že její přítomnost na veřejném zasedání byla v souladu se zákonem, konkrétně s §30 odst. 4 trestního řádu ve spojení s čl. II přechodných ustanovení zákona č. 220/2021 Sb. Ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny nelze použít k výkladu procesního předpisu v rozporu s přechodnými ustanoveními. K námitce neústavnosti přidělení věci příslušnému senátu soudu první instance Ústavní soud uvádí, že otázkou ústavnosti rozvrhu práce jakožto interního předpisu se ve své rozhodovací praxi již zabýval a dospěl k závěru, že do jisté míry plní funkci legis specialis ve vztahu k obecně stanoveným pravidlům příslušnosti soudu a soudce, a naplňuje tak základní požadavek práva na zákonného soudce, aby pro posouzení každého podání na soud byl příslušný jediný nezávislý soudce (resp. senát či kolegiální orgán) určený podle obecných, předem daných kritérií (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1171/14 ze dne 27. 2. 2015).
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu