ECLI:CZ:US:2023:3.US.698.23.1
sp. zn. III. ÚS 698/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. W., zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem Míru 21/17, Rokycany, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2023, č. j. 18 Co 269/2022-269, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, rozhodovaly obecné soudy o zvýšení výživného na dvě nezletilé děti stěžovatele.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 9. 2022, č. j. 3 P 46/2012-210, jenž byl v podstatné části potvrzen (změněn byl pouze výrok ohledně výše nedoplatku na zvýšeném výživném) nyní napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), bylo pravomocně rozhodnuto o stanovení výživného pro nezletilou dceru ve výši 2 500 Kč a nezletilého syna ve výši 2 250 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2021.
4. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
5. Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu ústavní stížností a tvrdí porušení shora označených základních práv. Stěžovatel tvrdí, že stanovená výše výživného je neadekvátně vysoká. Okresní soud totiž vycházel ze stěžovatelových posledních prokázaných příjmů v roce 2020 a nezabýval se jeho současnými majetkovými poměry a možnostmi, tzn. změnou poměrů. Obecné soudy nerespektovaly §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. V daném případě je prý totiž stěžovatel v podstatě bezdomovcem, který současně ztratil rodinu i zaměstnání. Proto považuje napadený rozsudek za nespravedlivý a ve svých důsledcích protiústavní.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci přitom Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
8. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je totiž založena pouze na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilou dceru a nezletilého syna, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a zjevně tudíž nemá ústavněprávní rozměr. Pro Ústavní soud je přitom určující, že krajský soud - jak bude uvedeno dále - své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
9. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) ze dne 12. 9. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Jak již bylo uvedeno shora, tomuto požadavku krajský soud (a předtím rovněž okresní soud, nicméně jeho rozhodnutí stěžovatel nenapadl) dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil jak při stanovení výše běžného výživného, tak při rozhodnutí ve vztahu k dlužnému výživnému. Stěžovatel brojí proti navýšení výživného a jeho potencionálním likvidačním dopadům na jeho osobu, ale jak již bylo zjištěno obecnými soudy, stěžovatel nepředložil adekvátní odůvodnění, proč se aktuálně neuchází o práci, přestože nemá žádné pracovní indispozice.
11. Obecně platí, že vyživovací povinnost náleží oběma rodičům, nikoli však stejným dílem, ale s ohledem na jejich životní úroveň (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 527/06 ze dne 7. 3. 2007). U hodnocení životní úrovně, potažmo majetkových poměrů určujících rozsah výživného, podle §913 občanského zákoníku, je třeba brát ohled na potencialitu příjmů a zkoumat, zda se povinný nevzdal bez vážného důvodu zaměstnání (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 nebo nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016).
12. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud uvádí, že tento právní názor krajský soud plně respektoval a v tomto ohledu postačuje pro stručnost odkázat na (zejména) bod 9 odůvodnění napadeného rozsudku, kde je vysvětleno, že v květnu 2020 byla ukončena insolvence stěžovatele, jeho poslední výdělek dosahoval částky 19 912 Kč čistého a pracovní poměr ukončil dne 13. 11. 2020 na vlastní žádost. Od té doby stěžovatel nedoložil, že by pracoval, případně že by měl nějaké zdravotní problémy, které by mu zaměstnání znemožňovaly. Na základě vlastního rozhodnutí stěžovatel od 1. 1. 2022 žije v Polsku, kde je údajně bezdomovcem. Matka nezletilých dětí je poživatelkou invalidního důchodu I. stupně. Závěr obecných soudů, které za této situace dovodily potencialitu stěžovatele dosahovat příjmu 20 000 Kč měsíčně, je proto logický, racionální a Ústavní soud v něm nezjistil žádný důvod, pro který by jej neměl z hlediska svojí role ochránce ústavnosti (čl. 83 Ústavy) akceptovat.
13. Ústavní soud neshledal odůvodněnou ani argumentaci stěžovatele odkazující na §915 občanského zákoníku stanovující životní úroveň dítěte na zásadně stejnou jako rodiče. Podle stěžovatele výše výživného odpovídá poměrům, které byly nastaveny matkou, ale pro něho jsou nedosažitelné. V tomto případě je však nutné se podívat na výši výživného, která soudy nebyla stanovena nepřiměřeně vysoko a nemá rdousící efekt v případě, když by stěžovatel vyvíjel určitou pracovní aktivitu. S ohledem na běžné výdaje jednotlivce za měsíc je přitom zřejmé, že stěžovatelovo výživné pro nezletilé děti nepokrývá mnoho jejich potřeb, odpovídajících jejich věku, a tudíž jeho argument, že výše výživného podporuje vysoký životní standard dětí, který stěžovatel nesdílí, není validní. Je totiž důležité přihlédnout i k faktu, že stěžovatel s dětmi nežije a neparticipuje proto nijak na hrazení nákladů spojených s životem dětí, kromě placení výživného.
14. Tvrdí-li stěžovatel porušení základního práva na ochranu rodiny a rodičovství a práva dětí na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny), má Ústavní soud za to, že právě k naplnění těchto základních práv směřuje soudní stanovení přiměřeného výživného pro nezletilé děti. Argumentaci stěžovatele proto Ústavní soud shledává v tomto kontextu jako zcela nelogickou a protismyslnou, jelikož porušení citovaných základních práv by nastalo právě tehdy, když by potřeby nezletilých nebyly dostatečně zajištěny ze strany jejich rodičů.
15. Ústavní soud nevyhověl ústavní stížnosti ani z důvodu namítaného porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Okolnost, že obecné soudy ve svých rozsudcích a po vyhodnocení důkazů dospěly k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, totiž není a ani nemůže být důvodem vyhovění ústavní stížnosti, neboť právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci, které samozřejmě neexistuje a ani z povahy věci existovat nemůže.
16. Odkaz na porušení čl. 4 odst. 1 v návaznosti na čl. 1 Listiny Ústavní soud shledává jako neodůvodněný, protože stěžovatelovi byly ukládány povinnosti na základě rozhodnutí soudu a podle zákona, tudíž se ze strany orgánů veřejné moci nejedná o svévolné uplatňování moci.
17. Stěžovateli Ústavní soud nepřesvědčil ani v námitce týkající se porušení práva obsaženého v čl. 30 odst. 2 Listiny. Toto právo totiž garantuje pomoc, která je nezbytná pro zajištění potřeb každému v hmotné nouzi. Případ, který nyní rozhoduje Ústavní soud, se však svojí podstatou míjí s materií tohoto základního práva. V této věci totiž nejde o přiznání pomoci při zajištění základních životních podmínek stěžovateli, nýbrž o stanovení výše výživného pro jeho nezletilé děti. Je-li proto účelem tohoto práva zabezpečení sociálně potřebného v hmotné nouzi, je situace stěžovatele odlišná, jelikož v předchozím řízení nijak neprokázal, že by z nějakého relevantního důvodu nebyl schopen opatřovat si prostředky pro svoji potřebu prací a nebyl tak schopen ani hradit stanovené výživné na svoje nezletilé děti.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu