ECLI:CZ:US:2023:3.US.77.23.1
sp. zn. III. ÚS 77/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2022 sp. zn. 2 To 80/2022 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality, ze dne 12. 9. 2022 č. j. KRPT-101492-1125/TČ-2020-070082, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny. Dále stěžovatel namítá porušení zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným rozhodnutím policejního orgánu byla podle §79f odst. 1 až 3 zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízením soudním (trestní řád), v rozhodném znění, zamítnuta stěžovatelova žádost o zrušení zajištění věcí, konkrétně pánské náramkové hodinky zn. Breitling a pánské náramkové hodinky zn. Omega, neboť dle policejního orgánu nepominuly důvody, pro které byly věci zajištěny. V záhlaví označeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postup policejního orgánu, aprobovaný vrchním soudem, dle kterého rodinný nadační fond PM Foundation není vlastníkem zajištěných věcí, je nezákonný. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v tom, že se namísto nadačního fondu musel domáhat zrušení zajištění sám. Nadační fond v důsledku nemohl podat ani opravný prostředek proti přípisu policejního orgánu o tom, že není osobou oprávněnou žádat o zrušení zajištění. Stěžovatel má za to, že o tom, že nadační fond není osobou oprávněnou žádat o zrušení zajištění, mělo být rozhodnuto meritorním rozhodnutím. Stěžovatel dále namítá, že vrchní soud nevypořádal jeho argumenty týkající se smlouvy o vyčlenění nepeněžitého majetku a situace, za které se musel vyjadřovat v rámci domovní prohlídky. Stěžovatel má za to, že orgány činné v trestním řízení přikládají příliš velkou váhu jeho vyjádřením zaznamenaným v protokolu o domovní prohlídce. Stěžovatel měl v důsledku zákroku zásahové jednotky při domovní prohlídce zraněnou hlavu a měl být zdravotně ošetřen; navíc se vyjadřoval bez svého právního zástupce. Stěžovatel rovněž rozporuje závěr vrchního soudu, že založení rodinného nadačního fondu působí vzhledem k jeho založení až po zahájení úkonů trestního řízení nanejvýš účelově. Stěžovatel považuje tento závěr vrchního soudu za rozporný se zásadou presumpce neviny.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1054/12).
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci [srv. např. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srv. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)].
9. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
10. V posuzované věci stěžovatel nenamítá nedostatek zákonného podkladu zajištění, ani nepříslušnost rozhodujícího orgánu, Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení toho, zda napadená rozhodnutí nemohou být projevem svévole. Ústavní soud má za to, že policejní orgán řádně odůvodnil svůj závěr, že veškeré zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že vlastníkem zajištěných věcí je stěžovatel, a nikoli rodinný nadační fond PM Foundation, a proto není důvod rušit zajištění předmětných věcí. Vrchní soud následně posoudil veškeré stěžovatelovy argumenty, zopakované v ústavní stížnosti, a závěr policejního orgánu aproboval. S ohledem na uvedené Ústavní soud nepovažuje napadená rozhodnutí týkající se zajištěných věcí za svévolná; neshledal ani jinou, ústavněprávně relevantní vadu napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu