ECLI:CZ:US:2023:3.US.778.23.1
sp. zn. III. ÚS 778/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. B., zastoupené Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, č. j. 69 Co 79/2022-326, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino odvolání, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, z jejích příloh a z vyžádaného soudního spisu se podává následující.
3. Dne 1. 6. 2021 podala stěžovatelka k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") návrh na úpravu poměru k nezletilému synovi. Ve svém návrhu žádala svěření syna do své péče a stanovení vyživovací povinnosti ze strany otce, a to i tři roky zpětně od podání návrhu, jelikož otec stěžovatelce na výživné v minulosti nepřispíval. Obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 0 Nc 29032/2021-291, nezletilého svěřil do péče stěžovatelce a uložil otci povinnost hradit výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně ode dne podání návrhu a zároveň zamítl návrh na stanovení výživného 3 roky zpětně.
4. Rozsudek obvodního soudu byl stěžovatelce doručen dne 27. 6. 2022, dne 12. 7. 2022 podala stěžovatelka proti němu odvolání. V této době syn stěžovatelky nabyl zletilosti. Odvolání proti rozsudku obvodního soudu podal i otec dítěte, ten je však vzal následně zpět. Nyní již zletilý syn dne 1. 8. 2022 učinil přípis, ve kterém uvedl, že "činí úplné zpětvzetí odvolání do rozsudku soudu I. stupně". V tomto svém podání však neupřesnil, jaké odvolání bere zpět (zda odvolání matky či otce), odvolací soud tak k podání syna nepřihlížel. Následně vydal městský soud nyní ústavní stížností napadené usnesení, kterým odvolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že stěžovatelka není k podání odvolání aktivně legitimována, neboť v době zletilosti dítěte již matka není oprávněna uplatňovat nebo vymáhat za dítě nároky na výživné a s výživným nakládat, a to ani v případě dlužného výživného za dobu nezletilosti dítěte. Proti těmto závěrům městského soudu stěžovatelka brojí nyní posuzovanou ústavní stížností.
5. Stěžovatelka argumentuje tím, že se v návrhu domáhala stanovení výživného za období tří let zpětně od podání návrhu, kdy v tomto období bylo synovi 14 - 17 let. V této době nesla náklady na výživu syna sama, otec ničeho nehradil a v podstatě proto "zálohovala" tu část výživného, kterou měl poskytovat otec. Namítá, že městský soud dal v podstatě návod rodičům, kteří budou-li řízení před soudem I. prvním stupně dostatečně dlouho zdržovat (až do momentu zletilosti dítěte), pak druhý rodič pozbude aktivní legitimaci k pokračování v řízení a k podání odvolání. Tím by však docházelo k odepření přezkumu rozhodnutí soudu I. stupně, jelikož naprostá většina dětí po nabytí zletilosti z důvodu zachování rodinných vazeb nebude chtít v řízení pokračovat. Závěrem stěžovatelka rozporuje výklad městského soudu, podle kterého pro ni rozhodnutím o výživném nelze založit příznivější výsledek, neboť by výživné již nebylo hrazeno k jejím rukám, ale právě k rukám již zletilého syna. Výklad příznivého výsledku jenom z pohledu toho, k čím rukám bude výživné hrazeno, je údajně nelogický a pokud je s tímto výkladem spojeno i subjektivní oprávnění k podání odvolání, jedná se o výklad, který porušuje právo na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí městského soudu ve výroku II., kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino odvolání pro nedostatek subjektivní legitimace, zrušeno a věc byla soudu vrácena k dalšímu projednání.
6. K ústavní stížnosti se vyjádřil městský soud, který vyloučil, že by napadeným usnesením došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky a plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nad rámec toho však uvádí, že stěžovatelka ani nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, konkrétně žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Za tohoto stavu není ústavní stížnost přípustná a navrhuje proto, aby ji Ústavní soud jako nepřípustnou odmítl.
7. V replice k vyjádření městského soudu stěžovatelka uvádí, že přípustnost žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. není tak jednoznačná, jak se městský soud domnívá. Podáním žaloby pro zmatečnost (je-li vůbec přípustná) by se navíc celé řízení před obecnými soudy pouze protáhlo. Současně chce stěžovatelka zdůraznit, že se jedná o opatrovnické řízení, které přesahuje její vlastní zájem a Ústavní soud by proto měl aplikovat ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
9. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákonná úprava stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
10. Podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
11. V nyní posuzované věci se stěžovatelka ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení městského soudu (výrokové části II.), jímž bylo odmítnuto její odvolání. Stěžovatelka tak ústavní stížností brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, a tedy proti kterému je s ohledem na dikci §229 odst. 4 o. s. ř. přípustná žaloba pro zmatečnost. Z podané ústavní stížnosti a z repliky k vyjádření městského soudu pak vyplývá, že stěžovatelka tento mimořádný prostředek nevyužila.
12. Ústavní soud nadto po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán ani důvod (výjimečného!) prominutí nepřípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky.
13. Ve své obsáhlé judikatuře totiž Ústavní soud již vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud spojuje s kvalifikovanými případy, kdy je tzv. podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) nebo nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. např. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. např. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221)].
14. Nyní posuzovaný případ však závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů vlastního zájmu stěžovatelky nedosahuje a nic takového stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdí, když pouze poukazuje na konkrétní okolnosti své věci a v replice k vyjádření městského soudu jen konstatuje přesah vlastních zájmů bez bližší specifikace. Ze samotné okolnosti, že se jedná o opatrovnické řízení, nicméně ještě neplyne, že posuzovaná věc přesahuje vlastní zájem stěžovatelky. Jak je totiž vyloženo v přechozím odstavci, tento přesah by byl v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu dán jen tehdy, jednalo-li by se o přesah kvantitativní (bylo by např. zjevné, že stejná právní otázka je řešena či v blízké budoucnosti velmi pravděpodobně bude řešena ve velkém množství případů), anebo kvalitativní (např. by existovala potřeba vyložit zásadní ústavněprávní otázku, anebo by nebyla respektována judikatura Ústavního soudu).
15. Nic takového však stěžovatelka ani netvrdí a určitě nemůže platit, že tento podstatný přesah by byl dán samotnou okolností, že se jedná o určitý typ řízení (opatrovnické). Pokud by totiž Ústavní soud tento názor akceptoval, pak by musel některé druhy řízení brát jako natolik významné, že by jim vždy přisoudil apriorní přesah vlastních zájmů stěžovatele. Takovýto závěr by však odporoval smyslu institutu prominutí nesplnění zákonné podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako institutu zcela výjimečného, který lze použít vždy jen na konkrétní a odůvodněný případ a nikoliv paušálně na některá vybraná řízení.
16. Za dané situace proto dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona o ústavním soudu nepřípustná [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)].
17. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj předložený návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj