ECLI:CZ:US:2023:3.US.804.23.1
sp. zn. III. ÚS 804/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11 - Chodov, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2022 č. j. 44 Co 374/2014-727, ve znění opravného usnesení ze dne 8. srpna 2022 č. j. 44 Co 374/2014-748, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a a) Davida Paula Stapletona, b) Mary Anderson Eirich Kohn, c) Michaela Paula Kohna, zastoupených Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem, sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (sídlem v České republice, Mánesova 1645/87, Praha 2 - Vinohrady), d) Vratislava Pěchoty Jr., Esq., sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (sídlem v České republice, Mánesova 1645/87, Praha 2 - Vinohrady), jako správce pozůstalosti Thomase Karena, obchodních společností e) KaiserJet Capital a. s., sídlem Březinova 1237/15, Brno, f) Incanto, a. s., sídlem Jandáskova 1957/24, Brno, a g) Jana Halouzky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") v části ukládající stěžovatelce povinnost zaplatit prvnímu až třetímu vedlejšímu účastníkovi a panu Thomasi Karenovi, který mezi vydáním napadeného rozsudku a podáním ústavní stížnosti zemřel (společně dále jen "žalobci"), specifikované náklady řízení s tvrzením o porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že žalobci se u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhali určení, že jsou spoluvlastníky specifikovaných pozemků v kat. úz. Štýřice. Šlo o pozemky, které byly původně ve vlastnictví právních předchůdců žalobců, jimž byly odňaty v průběhu druhé světové války. Tyto pozemky se později staly součástí konkurzní podstaty a v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě byly převedeny konkurzní správkyní na další nabyvatele.
3. Městský soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2013 č. j. 41 C 83/2012-229, ve spojení s opravným usnesením ze dne 31. 3. 2014 č. j. 41 C 83/2012-252, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že pokud žalobci nepodali v průběhu konkurzního řízení excindační žalobu, nemohou se nyní domáhat určení svého vlastnictví.
4. O odvolání žalobců rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2015 č. j. 44 Co 374/2014-337 tak, že rozsudek městského soudu ohledně jednoho z pozemků zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení, a ve zbytku rozsudek městského soudu potvrdil. Potvrzující část rozsudku krajského soudu byla k dovolání žalobců zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 č. j. 28 Cdo 3368/2016-385.
5. V rozsahu, v němž byl rozsudek krajského soudu zrušen, rozhodoval krajský soud znovu rozsudkem ze dne 12. 12. 2019 č. j. 44 Co 374/2014-522. Krajský soud změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobě se vyhovuje a určuje se vlastnictví žalobců k předmětným pozemkům. Krajský soud dospěl k závěru, že noví nabyvatelé vlastnictví pozemků vydrželi, přesto však musí jejich vlastnické právo ustoupit vlastnickému právu restituentů. O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů rozhodl krajský soud za použití §150 občanského soudního řádu tak, že v řízení úspěšným žalobcům náhradu nákladů řízení vůči žalovaným nepřiznal. Tento svůj postup odůvodnil zvláštními okolnostmi posuzovaného případu, v němž byla řešena kolize dvou vlastnických práv (bod 20 odůvodnění).
6. Proti rozsudku krajského soudu podala dovolání stěžovatelka i pátá vedlejší účastnice (dále jen "druhá žalovaná"). Na základě těchto dovolání Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2021 č. j. 28 Cdo 1692/2021-637 zrušil v pořadí druhý rozsudek krajského soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva žalovanými. Bylo však možné, že by tito měli postavení dobrověrných nabyvatelů, a bylo tak třeba, aby se krajský soud v dalším řízení zabýval posouzením této otázky.
7. V této procesní situaci rozhodl krajský soud rozsudkem obsahujícím napadený výrok (pozn. třetím rozsudkem v pořadí, po zrušení předchozích rozsudků Nejvyšším soudem), jímž změnil rozsudek městského soudu a určil, že žalobci jsou - ve stručnosti uvedeno - podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků (výrok I), a uložil stěžovatelce a druhé žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů konkretizované částky (výrok II), přičemž o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu se zásadou úspěchu ve sporu. Krajský soud dospěl k závěru, že druhá žalovaná nebyla v dobré víře, neboť její právní předchůdce měl vědomost o tom, že je ve hře restituční nárok žalobců a převod vlastnictví na něj tak může být neplatný pro rozpor s blokačním ustanovením zákona o půdě. Ohledně stěžovatelky dospěl krajský soud k závěru, že byla dobrověrnou nabyvatelkou, avšak její právo musí ustoupit právu restituentů.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje předchozí průběh řízení a zdůrazňuje, že napadeným rozhodnutím krajský soud žalobcům přiznal vůči stěžovatelce náhradu nákladů řízení, ač ve svém předchozím rozhodnutí aplikoval §150 občanského soudního řádu a náhradu nákladů řízení žalobcům nepřiznal. Toto své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že vzal v úvahu zvláštní okolnosti věci spočívající v posuzování konkurence dvou vlastnických práv podle judikatury Ústavního soudu. V dalším řízení navazujícím na rušící rozhodnutí Nejvyššího soudu se změnilo postavení druhé žalované, ohledně níž krajský soud naznal, že nemohla být v dobré víře, právní postavení stěžovatelky se ovšem nezměnilo oproti předchozímu rozhodnutí krajského soudu. Přiznal-li nově krajský soud žalobcům právo na náhradu nákladů řízení, porušil tím stěžovatelčino právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Dále stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí krajského soudu ohledně nákladů řízení je překvapivým rozhodnutím, neboť krajský soud, ač změnil náhled na rozhodování o nákladech řízení, nevytvořil procesní prostor, v němž by účastníci mohli předložit své argumenty. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451).
10. Stěžovatelka rovněž namítá, že podle judikatury Ústavního soudu má být v případě existence dvou vlastnických práv k témuž pozemku hledána praktická kongruence. Zde však krajský soud tuto příležitost nevyužil, neboť žalobcům přiznal jak vlastnictví pozemků, tak náhradu nákladů řízení.
11. Konečně stěžovatelka vysvětluje, že rozhodnutí Ústavního soudu pro ni může mít význam též proto, že s žalobci vede několik dalších řízení ohledně jiných pozemků, a i zde jí hrozí, že bude nucena hradit náklady řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
13. Pro posouzení včasnosti a přípustnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti je rozhodné, že stěžovatelka proti nyní napadenému rozhodnutí krajského soudu již jednu ústavní stížnost podala a tato ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2666/22 jako předčasná, neboť druhá žalovaná podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, v němž uvedla, že toto rozhodnutí napadá v celém rozsahu. Dovolání druhé žalované bylo ovšem odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023 č. j. 28 Cdo 232/2023-796. V návaznosti na toto usnesení stěžovatelka podala nyní projednávanou ústavní stížnost, o níž Ústavní soud uzavírá, že je třeba ji hodnotit jako včasnou a přípustnou. Jiný postup by totiž představoval nepřípustné odepření přístupu k Ústavnímu soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
15. Ústavní soud zpravidla přistupuje k problematice rozhodování o nákladech řízení rezervovaně [nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nálezy ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 1696/18 (N 8/92 SbNU 78), ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111), ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239)].
16. Krajský soud napadeným rozhodnutím rozhodl o náhradě nákladů řízení za použití kritéria úspěchu ve věci. Zásada úspěchu ve věci je základní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení v civilním sporném procesu [např. nález ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07 (N 133/53 SbNU 669), bod 18]. Takové rozhodnutí zásadně není rozhodnutím překvapivým, na rozdíl od rozhodování za použití §150 občanského soudního řádu.
17. Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2456/13 není případný. Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že v původním řízení, které Ústavní soud v předmětném nálezu posuzoval, byla podobná procesní situace. Šlo o věc, v níž soud prvního stupně aplikoval §150 občanského soudního řádu a rozhodl, že účastnice opatrovnického řízení nemá hradit státu odpovídající podíl nákladů na provedení znaleckého posudku. K odvolání obou účastníků odvolací soud ve věci samé rozhodnutí zčásti potvrdil a zčásti změnil. Zároveň rozhodl, že každý z rodičů ponese polovinu nákladů státu na znalecký posudek. Podle Ústavního soudu takové rozhodnutí vykazovalo prvky svévole, neboť odvolací soud se náležitě nezabýval tím, zda stěžovatelka, v jejíž prospěch bylo původně rozhodnuto podle §150 občanského soudního řádu, a jejíž příjem tvořil invalidní důchod ve výši 13 166 Kč, si může dovolit nahradit náklady důkazu 10 048,50 Kč, a zda u stěžovatelky není dán důvod k alespoň částečnému osvobození od soudního poplatku.
18. Citovaný nález Ústavního soudu tak stojí jednak na tom, že odvolací soud tím, že neposkytl procesní prostor pro vyjádření účastníků, nezjistil náležitě skutkové okolnosti, které by mohly odůvodnit aplikaci §150 občanského soudního řádu. Dále Ústavní soud akcentoval legitimní očekávání stěžovatelky, že odvolacím soudem bude o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodnuto obdobně, jako rozhodl soud prvního stupně.
19. Oproti popsané situaci se stěžovatelčina věc odlišuje dvojím způsobem. Předně, důvod pro případnou aplikaci §150 občanského soudního řádu spočívá v povaze řešené právní otázky. V situaci, kdy krajský soud rozhodoval napadeným rozsudkem, již měl všechny relevantní informace k dispozici. Ve hře nebyla žádná další skutková okolnost, která by mohla vyjít najevo a ovlivnit rozhodnutí krajského soudu, a stěžovatelka sama ostatně ani nic takového netvrdí.
20. Dále pak má Ústavní soud za to, že stěžovatelka žádné očekávání ohledně rozhodování ve věci nákladů neměla, neboť sama uhrazení nákladů řízení požadovala, ač by i v případě, že by žaloba byla zamítnuta, šlo o situaci poměřování dvou vlastnických práv k témuž pozemku, což byl důvod, proč původně krajský soud §150 občanského soudního řádu aplikoval, a čehož se nyní stěžovatelka dovolává.
21. Ze stěžovatelčiných podání v řízení před krajským soudem ani z protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 15. 6. 2022 na č. l. 709 až 711 spisu se nepodává, že by stěžovatelka navrhla, aby o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto za použití §150 občanského soudního řádu tak, že by žalobcům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů vůči stěžovatelce. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatelka vydání takového návrhu netvrdí.
22. Stěžovatelka v řízení vystupovala v procesním postavení žalované. To s sebou nese mimo jiné skutečnost, že při jednání před krajským soudem přednášela svou závěrečnou řeč až po žalobcích a mohla tak reagovat na to, že žalobci požadovali náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka ovšem pouze navrhla, aby bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí městského soudu a byl jí přiznán nárok na náhradu nákladů řízení.
23. Skutečnost, že v předchozím průběhu řízení krajský soud §150 občanského soudního řádu použil, a žalobcům náhradu nákladů nepřiznal, nelze vnímat jako nutnost takto rozhodovat i nadále. Aplikace §150 občanského soudního řádu je výjimkou z pravidla, jejíž použití je třeba vždy vyhodnotit a patřičně odůvodnit. V tomto směru lze poznamenat, že naopak v případě předchozího rozsudku krajského soudu č. j. 44 Co 374/2014-522 lze uvažovat o tom, že šlo o rozhodnutí překvapivé, jímž mohla být porušena ústavně zaručená základní práva žalobců, neboť žádný z účastníků použití §150 občanského soudního řádu nenavrhl, a soud účastníky neupozornil, že o jeho aplikaci uvažuje. Vedle toho se z odůvodnění nepodává, jak krajský soud zhodnotil, zda po žalobcích lze spravedlivě požadovat, aby své náklady řízení nesli sami, což je jednou z náležitostí odůvodnění rozhodnutí o aplikaci §150 občanského soudního řádu (srov. např. nález ze dne 9. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 3517/22, bod 18).
24. V tomto směru nelze přehlédnout, že přestože stěžovatelka předmětný pozemek nabyla koupí, a je třeba tak na ni hledět jako na subjekt soukromého práva, nelze pominout, že to byl stát, kdo pozemek vlastnil po většinu druhé poloviny dvacátého století a kdo připustil, že pozemek byl z konkurzní podstaty převeden v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě. Za těchto okolností nelze spravedlivě požadovat po restituentech, aby nesli náklady na to, že se museli soudní cestou (také) proti státu domáhat svých pozemků nazpět.
25. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že krajský soud při stanovení výše odměny vycházel (ve prospěch stěžovatelky) z fiktivní tarifní hodnoty 50 000 Kč [§9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu] a nikoli ze skutečné hodnoty spoluvlastnických podílů jednotlivých žalobců na pozemcích, jež byly předmětem řízení. Každému z žalobců tak byla přiznána náhrada odměny za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč snížená postupem podle §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, tj. 2 480 Kč. Sama stěžovatelka ve svém vyčíslení nákladů založeném na č. l. 715 spisu přitom pracovala s hodnotou (kupní cenou) pozemků ve výši 410 750 Kč a žádala nahradit odměnu za jeden úkon právní služby částkou 9 980 Kč. Pokud by krajský soud vycházel z téže hodnoty, pak i ? činí (o něco více) než 50 000 Kč, konkrétně 51 343,75 Kč, a 1/4 pak 102 687,50 Kč. Při těchto tarifních hodnotách by odměna za jeden úkon právní služby činila u dvou z žalobců se spoluvlastnickými podíly po ? částku 3 180 Kč mínus 20 %, tj. 2 544 Kč, a u tří žalobců se spoluvlastnickými podíly po 1/4 částku 5 220 Kč mínus 20 %, tj. 4 176 Kč. Pro všechny celkem by to pak bylo 17 616 Kč za úkon (oproti přiznané částce 12 400 Kč).
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu