ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3368.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3368/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců: a) B. S. , b) T. K., c) M. A. E. K. , d) M. P. K. , všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), proti žalovaným 1) České republice - Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky , se sídlem v Praze 4, Kaplanova 1931/1, IČ 629 33 591, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, 2) WHIZKID, a. s. , se sídlem v Brně, Jandáskova 24, IČ 276 65 330, a 3) MEGATECH, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Jandáskova 24, IČ 136 91 333, žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, za účasti J. H., jako vedlejšího účastníka na straně žalobců, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 83/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2015, č. j. 44 Co 374/2014-337, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2015, č. j. 44 Co 374/2014-337- s výjimkou výroku III., jímž byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2013, č. j. 41 C 83/2012-229, ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2014, č. j. 41 C 83/2012-252, ve výrocích III. a IV. ve vztahu mezi žalobci, žalovaným 3) a vedlejším účastníkem zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 17. 10. 2012, domáhali, aby bylo určeno:
A/ vůči žalovanému 1), že žalobkyně a) je vlastníkem id. ¼, žalobce b) je vlastníkem id. ¼ , žalobce c) je vlastníkem id. 1/8, žalobce d) je vlastníkem id. 1/8 a (původní) vedlejší účastník J. H. je vlastníkem id. ¼ pozemku označeného [dle geometrického plánu č. 1236-22/2011 ze dne 7. 12. 2011 (dále jen „geometrický plán“), který tvoří součást rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 5. 2012, č. j. 3239/92/61-RBD - dále též jen „rozhodnutí pozemkového úřadu“] parcelním číslem 1836/164 v kat. území Š., obec B.,
B/ vůči žalovanému 2), že žalobkyně a) je vlastníkem id. ¼, žalobce b) je vlastníkem id. ¼, žalobce c) je vlastníkem id. 1/8, žalobce d) je vlastníkem id. 1/8 a vedlejší účastník J. H. je vlastníkem id. ¼ pozemku označeného (dle geometrického plánu č. 1236-22/2011 ze dne 7. 12. 2011, který tvoří součást rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 5. 2012, č. j. 3239/92/61-RBD) parcelním číslem 1836/165 v kat. území Š., obec B.,
C/ vůči žalovanému 3), že žalobkyně a) je vlastníkem id. ¼, žalobce b) je vlastníkem id. ¼, žalobce c) je vlastníkem id. 1/8, žalobce d) je vlastníkem id. 1/8 a vedlejší účastník J. H. je vlastníkem id. ¼ pozemku označeného (dle geometrického plánu č. 1236-22/2011 ze dne 7. 12. 2011, který tvoří součást rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 5. 2012, č. j. 3239/92/61-RBD) parcelním číslem 1836/163 v kat. území Š., obec B.
Žalobci žalobu odůvodnili tím, že citovaným rozhodnutím pozemkového úřadu bylo podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), určeno, že jsou spoluvlastníky specifikovaných pozemků, avšak katastrální úřad odmítl provést zápis jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí s odůvodněním, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy, když jako vlastník pozemku pod písm. A/ je evidován žalovaný 1), jako vlastník pozemku pod písm. B/ je evidován žalovaný 2) a jako vlastník pozemku pod písm. C/ je evidován žalovaný 3). Důvodem tohoto stavu je skutečnost, že správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnských cihelen, s. p., v likvidaci (podle zákona o půdě osoba povinná - dále jen „úpadce“) převedla v rozporu s blokačními ustanoveními §5 odst. 3 zákona o půdě a §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), tyto pozemky, resp. pozemky, z nichž byly pozemky pod písm. A/ až C/ vyčleněny, na třetí osoby; tyto právní úkony jsou proto neplatné podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Z uvedeného žalobci dovozují též existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 12. 2013, č. j. 41 C 83/2012-229, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 2014, č. j. 41 C 83/2012-252, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že pozemkový úřad uvedeným rozhodnutím v řízení o restituci podle zákona o půdě rozhodl, že žalobci a), b) a vedlejší účastnice J. H. jsou každý vlastníky id. ¼ a žalobci c) a d) [nesprávně uvedeno žalovaní c) a d)] jsou každý vlastníky id. 1/8 pozemků specifikovaných pod písmeny A/ až C/, přičemž z geometrického plánu, který tvoří součást tohoto rozhodnutí se podává, že pozemek pod písm. A/ byl vyčleněn z původního pozemku parc. č. 1836/10, pozemek pod písm. B/ byl vyčleněn z původního pozemku parc. č. 1836/13 a pozemek pod písm. C/ byl vyčleněn z původního pozemku parc. č. 1836/1. Z výpisů z katastrů nemovitostí bylo zjištěno, že jako vlastník pozemku pod písm. A/ je v katastru evidována žalovaná 1), jako vlastník pozemku pod písm. B/ je evidován žalovaný 2) a jako vlastník pozemku pod písm. C/ je evidován žalovaný 3). Ze sdělení katastrálního úřadu ze dne 11. 6. 2012 a ze dne 13. 8. 2012 se dále podává, že vlastnické právo žalobců k označeným pozemkovým parcelám nebylo vyznačeno z důvodu, že nový stav vlastnického práva nenavazuje na dosavadní zápisy. Dále soud prvního stupně zjistil, že do soupisu konkursní podstaty úpadce ze dne 20. 10. 1998 zahrnula správkyně konkursní podstaty mimo jiné i pozemky parc. č. 1836/1, parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13 s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok, že kupní smlouvou ze dne 5. 4. 2000 prodala správkyně konkursní podstaty úpadce pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13 kupující RNDr. A. K., že Krajský obchodní soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) dal usnesením ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 27 K/30/97 (podle potvrzení na něm vyznačeným nabylo právní moci dne 7. 4. 2000) správkyni konkursní podstaty souhlas k tomu, aby prodala mimo dražbu přímým prodejem (mimo jiné) pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13, že návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000 byl správkyní konkursní podstaty a RNDr. A. K. podán dne 7. 4. 2000, že prohlášením vkladatele ze dne 23. 10. 2000 vložila RNDr. A. K., zakladatelka společnosti Alreo, a. s. do této společnosti jako nepeněžitý vklad mimo jiné pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13, že žalobou podanou u konkursního soudu dne 11. 12. 2001 se žalobci domáhali podle ustanovení §19 ZKV vyloučení pozemku parc. č. 1836/1 z konkursní podstaty, že podáním ze dne 21. 8. 2003 žalobci navrhli konkursnímu soudu, aby z konkursní podstaty úpadce byly dále vyloučeny pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13, že kupní smlouvou ze dne 17. 11. 2003 prodala správkyně konkursní podstaty úpadce pozemek parc. č. 1836/1 žalovanému 3) MEGATECH, spol. s r. o., že usnesením ze dne 12. 1. 2004, č. j. 27 K 30/97-1612, dal Krajský soud v Brně souhlas správkyni konkursní podstaty úpadce s prodejem tohoto pozemku parc. č. 1836/1, že společnost Alreo, a. s. notářským zápisem ze dne 12. 10. 2005 vložila pozemek parc. č. 1836/13 do žalovaného 2) WHIZKID, a. s., že kupní smlouvou ze dne 13. 2. 2006 prodala společnost Alreo, a. s. pozemek parc. č. 1836/10 žalovanému 2) WHIZKID, a. s. a ten dále kupní smlouvou ze dne 29. 12. 2008 prodal tento pozemek žalované 1). Z úřední činnosti bylo dále soudu prvního stupně (zejména z řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 34 C 247/2006) známo, že „usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 33/2007-270 byl zrušen ve výroku I. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 55 Cm 510/2001-189 (v řízení o původní vylučovací žalobě), ohledně pozemků parc. č. 1834/2, 1836/1, 1836/116 vše v k. ú. Š. a parc. č. 1260/60, 1260/57 a 1260/125 vše v k. ú. B. (výrok II.) byla vylučovací žaloba zamítnuta, když tyto pozemky v konkursní podstatě sepsány nejsou. Dne 9. 12. 2010 byl následně vyhlášen další rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 55 Cm 510/2001-550, kterým byly z konkursní podstaty vyloučeny pozemky parc. č. 1399/1, 1412/2, 1422/36, 1836/114, 1836/115, 1836/116, 1837/41, 1837/46, 1837/88, 1837/94, 1837/95, 1842/1 a 1836, vše v k.ú. Š., obci B., s odůvodněním, že jsou dotčeny restitučním nárokem ze strany žalobců, rozsudek dosud nenabyl právní moci. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 5/2011-713 byl pak rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 55 Cm 510/2001-550, potvrzen. Soud prvního stupně dovodil, že „žalobci jsou aktivně a žalovaní pasivně legitimováni“, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nikoliv však na určení id. podílu J. H., neboť „toto určení se nemůže dotknout jejich id. podílů“, že J. H. nebyla do 3. 12. 2013 účastníkem řízení a že od 3. 12. 2013 se stala vedlejším účastníkem, kterému však v občanském soudním řízení nelze z povahy věci zakládat jakákoliv práva či ukládat povinnosti; soud proto žalobu o určení vlastnických podílů vůči vedlejšímu účastníkovi na pozemcích pod písm. A/ až C/ bez dalšího zamítl. Pokud jde o nárok žalobců ve věci samé, soud uvedl, že je evidentní, že zde na sebe naráží dvě práva - u žalobců nároky na restituci pozemků podle zákona o půdě, u žalovaných vlastnické právo k týmž pozemkům, které nabyli kupními smlouvami dle §132 odst. 1 obč. zák. (a dalšími právními úkony) uzavřenými původně se správkyní konkursní podstaty úpadce. V případě takové kolize (konkursního a restitučního předpisu) dává vývoj judikatury vyšších soudů přednost předpisu konkursnímu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, sp. zn. 29 Odo 394/2002, sp. zn. 29 Odo 268/2003, sp. zn. 29 Odo 777/2006); významné je dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 762/11, neboť jde o typově shodnou věc. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl-li majetek sepsaný v konkursní podstatě již zpeněžen, nemůže se restituent domáhat žalobou na určení vlastnictví tohoto majetku a že mu náleží výtěžek ze zpeněžení tohoto majetku z titulu tzv. lepšího práva, přičemž podotkl, že správkyně konkursní podstaty měla k prodeji pozemků, z nichž byly předmětné pozemky vyloučeny, souhlas konkursního soudu, že z konkursní podstaty nebyly vyloučeny v řízení podle ustanovení §19 ZKV a že existenci dobré víry nabyvatele zákon a ani citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nepožadují, neboť byl-li souhlas konkursního soudu dán, lze ji u nabyvatelů předpokládat.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, č. j. 44 Co 374/2014-337, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. ve vztahu mezi žalobci, žalovanými 1) a 2) a vedlejším účastníkem potvrdil (výrok I.), ve výrocích III. a IV. ve vztahu mezi žalobci, žalovaným 3) a vedlejším účastníkem jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci, žalovanými 1) a 2) a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud poté, co zjistil, že vedlejší účastnice J. H. dne 23. 9. 2014 zemřela, jednal nadále jako s vedlejším účastníkem s J. H., proti jehož vstupu do řízení neměl žádný z účastníků námitek. Po zopakování „obsahu listin ze spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 510/2001, Městského soudu v Brně sp. zn. 41 C 229/2003 a výpisu z katastru nemovitostí“ dovodil, že „pozemky parc. č. 1836/10 a 1836/13 mají odlišný skutkový a právní osud jako p. č. 1836/1“ a že „je bez diskuze, že smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. jsou považovány za absolutně neplatné (25 Cdo 2230/2000, z novějších 21 Cdo 23/2008), avšak je dovozeno, že v konkurenci postupu dle ZKV (§27) a §5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. má nabytí vlastnictví dle §27 ZKV přednost (29 Odo 394/2002 - R 81/2005, 28 Cdo 4062/2010, III. ÚS 762/11)“. Dále uvedl, že na druhé straně však z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 23/2008 vyplývá, že správce konkursní podstaty mohl převést pozemky na třetího (s účinky nabytí vlastnického práva) tehdy, „pokud je a) zapsal do konkursní podstaty, b) nebyly excindovány a c) nebyly sepsány v rozporu s §68 odst. 1 ZKV“. Dle názoru odvolacího soudu „uvedené podmínky v případě pozemků p. č. 1836/10 a 1836/13 (1836/164 a 1836/165) byly tyto podmínky splněny, tedy správkyní konkursní podstaty zákonný postup v případě těchto pozemků byl dodržen - byly zapsány do majetku konkursní podstaty, restituční nárok nim nebyl uplatněn (myšleno k pozemkům p. č. 1836/10 a 1836/13) nebo to alespoň nebylo známo, správkyně konkursní podstaty získala souhlas konkursního soudu s přímým prodejem pozemků [dle §27 odst. 2 ZKV (usnesení ze dne 3. 4. 2000)], ve vztahu k těmto pozemkům nebyla podána vylučovací žaloba (§19 odst. 3 ZKV) a logicky nemohly být z majetku konkursní podstaty vyloučeny a k rozhodnutí o určení vlastnictví ve vztahu k dnešním žalobcům došlo až po tom, co byly i s věcněprávními účinky převedeny; žádný z nynějších žalovaných nebyl účastníkem tohoto řízení. Je proto dovodit závěr, že z ustanovení §19 odst. 2 ZKV by ovšem potom vyplynulo, že pokud oprávněná osoba v případě zápisu věci do konkursní podstaty v rozporu s §68 odst. 1 ZKV nepodala vylučovací žalobu, pak by tento rozpor byl zhojen a správkyně mohla věc prodat, i když o existenci restitučního řízení ví, uplatní se tak závěry učiněné v rozhodnutí NS ČR 28 Cdo 3048/2012 a to zejména ve vztahu k rozhodnutí Pozemkového úřadu“.
Proti potvrzujícímu výroku I. o věci samé a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně „má být odvolacím soudem vyřešená otázka hmotného či procesního práva nyní posouzena jinak“, a to, „zda je možné, aby bylo ex post legitimizováno vyvedení pozemků z konkursní podstaty v případě, že tyto do ní byly sepsány s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok (srov. §19 odst. 3 ZKV), v situaci, kdy SKP byla pozemkovým úřadem upozorněna, včetně soupisu PK parcel a jejich srovnávacího sestavení s tehdejšími KN parcelami, na skutečnost, že o nároku na tyto pozemky v době jejich převodu z konkursní podstaty nebylo dosud rozhodnuto, a v situaci, kdy i sám kupující věděl (nebo musel vědět) o existenci restitučního nároku, a přesto takový obchod uskutečnil za nápadně neobvyklých podmínek - cenu 5,- Kč/m 2 , přičemž otázkou je rovněž proporcionalita ochrany práv nabytých takovým jednáním u osob žalovaných a práv nabytých žalujícími v dobré víře v tu dobu 16 let trvající restituční řízení“. Dovolatelé namítají, že odvolací soud nepřesně aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 23/2008, který by ovšem žalovaným svědčil pouze v případě, že by předmětné pozemky byly do konkursní podstaty sepsány v souladu se zákonem, což na projednávaný případ nedopadá. Poukazují na to, že správkyně konkursní podstaty v soupisu konkursní podstaty sama vyznačila, že k předmětným pozemkům byl uplatněn restituční nárok, přičemž na tuto skutečnost ji následně upozornil i pozemkový úřad dopisem obsahujícím původní označení těchto pozemků. Pokud navzdory této skutečnosti byly pozemky sepsány v konkursní podstatě, nemohlo to být v souladu se zákonem, neboť takový zápis je v rozporu s požadavkem uvedeným v ustanovení §68 odst. 1 ZKV, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 23/2008. Každý následující právní úkon je proto též absolutně neplatný a žalovaní tak vlastnické právo k pozemkům nikdy nenabyli. Nelze ani tvrdit, že by dovolatelům uplynula lhůta k podání vylučovací žaloby, a to právě proto, že pozemky byly v rozporu se zákonem zpeněženy předtím, než vůbec tuto výzvu mohl konkursní soud učinit. Přesto dovolatelé v doplnění vylučovací žaloby ze dne 21. 8. 2003 učinili předmětem tohoto řízení i pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13, z čehož je zřejmé, že argument odvolacího soudu, že ohledně těchto pozemků nebyla vylučovací žaloba podána, neobstojí. Za daných okolností je pak za objektivně nesplnitelnou třeba považovat podmínku, spočívající v tom, že bylo vydáno pravomocné vyhovující rozhodnutí soudu o vyloučení pozemků z konkursní podstaty, když pozemky již byly prodány. Je též faktem, že dovolatelé v rozhodné době (počátkem roku 2000) neměli přístup do konkursního spisu, který byl poprvé povolen až dne 3. 8. 2009 (této problematiky se dotýkají rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 394/2002 a rozsudek téhož soudu uveřejněný pod č. 2/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze proto učinit (bez přihlédnutí k §5 odst. 3 zákona o půdě) dva právní závěry - buď předmětné pozemky byly do konkursní podstaty sepsány v rozporu se zákonem (a vlastnické právo tak na třetí osoby nemohlo přejít) nebo sice byly sepsány v souladu se zákonem (a s poznámkou uplatnění restitučního nároku) a v takovém případě bylo zakázáno je převádět až do pravomocného skončení vylučovacího řízení (tj. do roku 2011). Dále dovolatelé dovozují, že u právních předchůdců žalovaných absentuje dobrá víra, což dokládá i to, že jménem správkyně konkursní podstaty uzavírali dohody s menšinovou „spolurestituentkou“ B. S. ohledně sousedních pozemků a že v pravomocném rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 44 Co 267/2014, byl konstatován závěr, že „jednání správkyně konkursní podstaty úpadce, tak i žalobce samotného, byla vedena snahou obejít nejenom blokační ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (§5 odst. 3), ale hlavně blokační ustanovení zákona č. 328/1991 Sb. (již zmíněný §19 odst. 3)…“. S ohledem na provedené důkazy nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu, že „restituční nárok dotčeným pozemkům nebyl uplatněn, a nebo to alespoň nebylo známo“, když tento nárok byl uplatněn v roce 1996, správkyně konkursní podstaty sama do soupisu tuto skutečnost poznamenala, v roce 1999 byla upozorněna pozemkovým úřadem o uplatnění restitučních nároků a rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 21. 5. 2012 bylo těmto nárokům vyhověno. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť nesplňuje náležitosti uvedené v ustanovení §241a o. s. ř., především řádné uvedení důvodu dovolání, případně, aby bylo zamítnuto.
Druhý žalovaný navrhl, aby dovolání bylo z důvodu nepřípustnosti odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocným výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku mimo jiné na vyřešení právní otázky, zda je pro právní posouzení věci o žalobě na určení vlastnictví k pozemkům (označeným pod písm. A/ a B/, které byly geometrickým plánem odděleny z pozemků parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13), ohledně nichž rozhodl pozemkový úřad tak, že jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobců v určeném poměru, významné, že žalovaní 1) a 2), kteří jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci oddělených pozemků, nebyli účastníky řízení před pozemkovým úřadem podle §9 odst. 4 zákona o půdě a zákona č. 243/1992 Sb., nýbrž, že účastníkem tohoto řízení byla osoba povinná, resp. po prohlášení konkursu na její majetek správkyně konkursní podstaty, která pozemky sepsala do soupisu konkursní podstaty úpadce s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok, a před vydáním rozhodnutí pozemkového úřadu je se souhlasem konkursního soudu převedla na třetí osobu. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců je opodstatněné a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci již soudem prvního stupně mimo jiné zjištěno, že správkyně konkursní podstaty zahrnula do soupisu konkursní podstaty úpadce ze dne 20. 10. 1998 i pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13, a to s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok, že kupní smlouvou ze dne 5. 4. 2000 prodala správkyně konkursní podstaty úpadce tyto pozemky RNDr. A. K. (právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 7. 4. 2000), že konkursní soud dal usnesením ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 27 K/30/97, správkyni konkursní podstaty souhlas k přímému prodeji těchto pozemků mimo dražbu, že prohlášením vkladatele ze dne 23. 10. 2000 vložila RNDr. A. K., zakladatelka společnosti Alreo, a. s., tyto pozemky do této společnosti jako nepeněžitý vklad, že žalobou podanou u konkursního soudu dne 11. 12. 2001 se žalobci domáhali podle ustanovení §19 ZKV vyloučení pozemku parc. č. 1836/1 z konkursní podstaty, že podáním ze dne 21. 8. 2003 žalobci navrhli konkursnímu soudu, aby z konkursní podstaty úpadce byly dále vyloučeny pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13, že společnost Alreo, a. s., notářským zápisem ze dne 12. 10. 2005 vložila pozemek parc. č. 1836/13 do žalovaného 2) WHIZKID, a. s., a že kupní smlouvou ze dne 13. 2. 2006 prodala společnost Alreo, a. s., pozemek parc. č. 1836/10 žalovanému 2) WHIZKID, a. s. a ten dále kupní smlouvou ze dne 29. 12. 2008 prodal tento pozemek žalované 1).
Z rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 5. 2012, č. j. 3239/92/61-RBD, jehož nedílnou součástí je geometrický plán č. 1236-22/2011 ze dne 7. 12. 2011, vyplývá, že jím bylo ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v souladu se zákonem č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto tak, že „oprávněné osoby J. H., T. K. a B. S. jsou vlastníky každý id. ¼ a M. A. K. a M. P. K. jsou vlastníky každý id. 1/8 pozemků p. č. (PK) 710 role, 723 role, 724 role, 727 role, 728 role, 731 role, 739 role, 740 role, 746 role, 750 role, 753 role, 754 role, část 600 role o výměře 324 m 2 , část 702 role o výměře 1235 m 2 , část 705 role o výměře 2246 m 2 a část 755 role + část 759 role + část 760 role + část 764 role o společné celkové výměře 10197 m 2 , vše v k.ú. B., které tvoří nyní dle KN části parcel č. 1836/1, 1836/10, 1836/13 - ostatní plocha, jiná plocha v k.ú. Š., nově označené dle geometrického plánu č. 1236-22/2011 jako p. č. (KN) 1836/163- ost. plocha, jiná plocha o výměře 9516 m 2 , p.č. 1836/164 - ost. plocha, jiná plocha o výměře 2346 m 2 a p. č. 1836/165 – ost. plocha, jiná plocha o výměře 37841 m 2 , všechny v k.ú. Š.“ V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že žalobci, resp. jejich právní předchůdkyně B. S., uplatnili restituční nároky podáními doručenými pozemkovému úřadu dne 21. 12. 1992 (s dodatky ze dne 25. 1. 1993 a ze dne 29. 1. 1993), že povinná osoba - Brněnské cihelny, státní podnik, byl vyzván k vydání předmětných pozemků a že k uzavření dohody mezi oprávněnými osobami a osobou povinnou nedošlo. Pozemkový úřad uzavřel, že ke dni účinnosti zákona o půdě byly předmětné části nárokovaných pozemků zapsány na LV č. 296 ve vlastnictví Brněnských cihelen, státního podniku (od roku 1995 v likvidaci a od roku 1998 v konkursu) a že „ačkoliv jsou v současné době zapsány na LV č. 2061, 2755 a 2798 pro k. ú. Š. ve vlastnictví Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (KN 1836/10 na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2008), společnosti WHIZKID, a.s., (KN 1836/13 na základě smlouvy o převodu nemovitosti ze dne 31. 11. 2005) a společnosti MEGATECH , spol. s r.o. (KN 1836/1 na základě kupní smlouvy ze dne 17. 11. 2003), považuje PÚ za povinnou osobu dle ust. §5 zákona o půdě v souladu s ust. §4 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., právě Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci (nikoli tedy současné vlastníky nemovitostí, kteří ani nejsou účastníky restitučního řízení ve smyslu ust. §9 odst. 8 zákona o půdě s odkazem na usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 486/97)“. Všechny převody uskutečněné po účinnosti zákona o půdě v rozporu s blokačním ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě a dále také v rozporu s ust. §68 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu o vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (když konkursní správkyně JUDr. S. V. byla přípisem pozemkového úřadu zn. 43/88/02276/99/Mai ze dne 20. 1. 1999 informována o uplatnění restitučních nároků na PK 600, 702, 705, 710, 723, 724, 727, 728, 731, 739, 740, 746, 750, 753, 755, 759, 760, 764 v k. ú. B.) považuje pozemkový úřad s odkazem na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2826/07 a rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 23/2008 a sp. zn. 21 Cdo 1405/2009 za neplatné.
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů účinném v době uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000, povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné.
Podle ustálené judikatury soudů jsou smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 větou první zákona o půdě absolutně (ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku) neplatnými právními úkony (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV ÚS 195/97, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II ÚS 411/99). Uvedený závěr dopadá nejen na smlouvy, kterými by povinná osoba převedla nemovitosti do vlastnictví jiného, ale i na další právní úkony, kterými by bylo s nemovitostí nakládáno v rozporu s povinnostmi, které povinné osobě ukládá ustanovení §5 odst. 3 věty první zákona o půdě.
Podle ustanovení §68 odst. 1 ZKV platilo, že věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, se zahrnují do podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009, zdůraznil, že ustanovení §68 odst. 1 ZKV nelze vykládat izolovaně, nýbrž v rámci stanoveném zákonem o konkursu a vyrovnání, a to zejména ve vazbě na ustanovení §2 odst. 3, §6, §17 a §18 ZKV. Přitom je nezbytné respektovat, že soupis podstaty (§18 ZKV) tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty, jelikož zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis rovněž představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Jeho vytvoření patří k jednomu ze základních úkolů správce konkursní podstaty (k tomu srov. bod XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 94/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyjde-li najevo, že správce konkursní podstaty při plnění výše uvedené povinnosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty i věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd (k tomu, které zákony lze zahrnout mezi tzv. restituční zákony, viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 22/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má tato skutečnost za následek, že ohledně takových věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, které zákon o konkursu a vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje, zejména pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas uplatněné restituční nároky nebyly zamítnuty.
Podle ustanovení §19 ZKV, ve znění účinném do 30. 4. 2000, platilo, že jsou-li pochybnosti, zda věc náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu (odst. 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně (odst. 2).
Ustanovení §19 ZKV doznalo změn novelou provedenou s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb. tak, že bylo doplněno o odstavec 3, podle kterého do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, na nějž odvolací soud odkázal, vyšel ze závěru, jenž dovodila ustálená judikatura soudů, podle kterého smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě jsou absolutně (podle ustanovení §39 občanského zákoníku) neplatnými právními úkony (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99). Dále uvedl, že s tímto závěrem však lze bez dalšího souhlasit jen tehdy, kdyby předmětný pozemek převedla na žalovaného (třetí osobu) povinná osoba, avšak soudy v této věci „nevzaly náležitě v úvahu, že pozemek nepřeváděla povinná osoba, ale k jeho prodeji přistoupil správce konkursní podstaty v rámci úkonů zpeněžení majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce…, státního podniku v likvidaci. Podle ustálené judikatury soudů se ten, na koho správce konkursní podstaty při zpeněžování konkursní podstaty převedl majetek, který byl sepsán (v souladu se zákonem) do konkursní podstaty a který nebyl ze soupisu vyloučen, stává vlastníkem takového majetku, i kdyby vyšlo později najevo, že převedený majetek náležel v době zpeněžování někomu jinému (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“. Převedl-li tedy správce konkursní podstaty kupní smlouvou na žalovaného (třetí osobu) pozemky, protože byly sepsány do konkursní podstaty úpadce, nelze úspěšně dovozovat, že by tato kupní smlouva nemohla být titulem pro nabytí vlastnického práva, i kdyby byla uzavřena v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný „se nemohl podle této smlouvy stát vlastníkem pozemku, jen kdyby předmětný pozemek vůbec nebyl zařazen do soupisu konkursní podstaty, kdyby byl ze soupisu konkursní podstaty pravomocným rozhodnutím soudu vyloučen (§19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.) nebo kdyby došlo k sepsání pozemku do konkursní podstaty v rozporu s požadavky ustanovení §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.“.
V rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, z jehož závěrů odvolací soud dále vycházel, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda originární nabytí vlastnického práva na základě pravomocného konstitutivního rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle zákona o půdě, jež není zákonným způsobem zrušeno (odklizeno), vylučuje vlastnictví předchozího pravého vlastníka. Konstatoval, že otázkou účinků rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti ve vztahu k vlastníkům nemovitostí, kteří se restitučního řízení neúčastnili, se již zabýval, a opakovaně přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na práva dosavadního vlastníka. Nabyla-li k nemovitosti vlastnické právo fyzická osoba, nelze přitom tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), účinný do 31. 12. 2005, neměl ustanovení, podle kterého by výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém právu byl závazný pro účastníky, je zřejmé, že z hlediska subjektivních mezí správního rozhodnutí se i ve správním řízení uplatňuje zásada, dle níž se rozhodnutí nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srov. §159a odst. 1 o. s. ř.). Je přitom nerozhodné, jakým způsobem osoba, jež se restitučního řízení neúčastnila, vlastnictví nabyla; mohla je nabýt i vydržením (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, či ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1266/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007, či ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008).
S právním názorem odvolacího soudu, že „došlo-li k rozhodnutí o určení vlastnictví“ k předmětným pozemkům „ve vztahu k dnešním žalobcům až po tom, co byly i s věcněprávními účinky převedeny“, a „žádný z nynějších žalovaných nebyl účastníkem tohoto řízení“, je nutno dovodit, že „z ustanovení §19 odst. 2 ZKV by ovšem potom vyplynulo, že pokud oprávněná osoba v případě zápisu věci do konkursní podstaty v rozporu s §68 odst. 1 ZKV nepodala vylučovací žalobu, pak by tento rozpor byl zhojen a správkyně mohla věc prodat, i když o existenci restitučního řízení ví, uplatní se tak závěry učiněné v rozhodnutí NS ČR 28 Cdo 3048/2012 a to zejména ve vztahu k rozhodnutí Pozemkového úřadu“, dovolací soud nesouhlasí.
Je tomu tak proto, že pro posouzení dané věci o určení vlastnictví k předmětným pozemkům není významné to, že „žádný z nynějších žalovaných“ nebyl účastníkem restitučního řízení před pozemkovým úřadem podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě a zákona č. 243/1992 Sb., nýbrž zásadní (podstatná) je naopak skutečnost, že účastníkem tohoto řízení (srov. §9 odst. 8 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012) byla [vedle oprávněných osob, tj. žalobců 1) až 4) a J. H., a Pozemkového fondu ČR] osoba povinná, a to Brněnské cihelny, státní podnik (od roku 1995 v likvidaci), na jehož majetek byl v roce 1998 prohlášen konkurs, což mělo za následek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přešlo na správkyni konkursní podstaty [§14 odst. 1 písm. a) ZKV]. Převedla-li tedy správkyně konkursní podstaty kupní smlouvou ze dne 5. 4. 2000 na RNDr. A. K. pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13 (z nichž později byly geometrickým plánem vyčleněny pozemky parc. č. 1836/164 a 1836/165), které sepsala do konkursní podstaty Brněnských cihelen, státního podniku v likvidaci s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok, nemohla by se RNDr. A. K. stát vlastnicí těchto pozemků v případě, kdyby k jejich sepsání do konkursní podstaty došlo v rozporu s požadavky ustanovení §68 odst. 1 ZKV nebo kdyby byly ze soupisu konkursní podstaty vyloučeny (§19 odst. 2 ZKV), jak dovodil Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008.
Z toho vyplývá, že závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, nelze na danou věc aplikovat, jak odvolací soud nesprávně dovodil. Otázkou, za jakých okolností (a proč) správkyně konkursní podstaty označené pozemky zahrnula do konkursní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku v likvidaci (přestože tento státní podnik byl jako osoba povinná vyzván osobami oprávněnými k jejich vydání, jak se uvádí v rozhodnutí pozemkového úřadu), ani tím, zda správkyně konkursní podstaty nabyla práv tyto pozemky zpeněžit, ačkoliv v okamžiku uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000, resp. v době podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy (dne 7. 4. 2000), nebylo restituční řízení před pozemkovým úřadem skončeno, natož, že by restituční nárok žalobců byl zamítnut (§68 odst. 1 ZKV), se odvolací soud v důsledku tohoto nesprávného právního názoru vůbec nezabýval. Jeho právní posouzení dané věci je tak již z uvedených důvodů neúplné a tudíž nesprávné.
Nelze rovněž přehlédnout (byť to dovolatelé výslovně nenamítají), že pozemky parc. č. 1836/10 a parc. č. 1836/13 (z nichž později byly geometrickým plánem vyčleněny pozemky parc. č. 1836/164 a 1836/165), s nimiž hospodařily Brněnské cihelny, státní podnik, byly ve státním vlastnictví a státní podnik k nim měl (mohl mít) jen právo hospodaření (srov. §2 odst. 1 a 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění účinném ke dni uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000, tj. do 31. 12. 2000). Dnem 24. 6. 1991 nabyl účinnosti zákon o půdě, podle něhož dnem účinnosti zákona zaniklo k majetku uvedenému v ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě mimo jiné právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu [srov. §22 odst. 1 písm. f) tohoto zákona] a správa tohoto majetku ve vlastnictví státu přešla podle ustanovení §17 odst. 1 zákona o půdě [s výjimkami uvedenými pod písmeny a) až d)] na Pozemkový fond ČR, jenž jako samostatná právnická osoba nabyl právní subjektivitu dnem účinnosti zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, kterým byl zřízen (dnem 1. ledna 1992). Naskýtá se proto otázka, zda správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku, nepostupovala v rozporu s ustanovením §68 odst. 1 ZKV, pakliže předmětné pozemky do konkursní podstaty úpadce dne 20. 10. 1998 sepsala, ačkoliv správa tohoto majetku státu náležela Pozemkovému fondu ČR, což je významné i pro posouzení, zda kupní smlouva uzavřená dne 5. 4. 2000 je platným právním úkonem či nikoliv (§39 obč. zák.). Odvolací soud se věcí z tohoto pohledu nezabýval a jeho závěry nemohou ani z tohoto důvodu obstát.
Dalšími námitkami v dovolání, že „kupující věděla (musela vědět) o existenci restitučního nároku, a přesto takový obchod uskutečnila za nápadně neobvyklých podmínek - cenu 5,- Kč/m 2 “, a že „u právních předchůdců žalovaných absentuje dobrá víra“, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne dovolací soud též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud v posuzované věci v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že restituční nárok „myšleno k pozemkům p. č. 1836/10 a 1836/13 nebyl uplatněn“, aniž však provedl důkaz obsahem spisu pozemkového úřadu, přičemž tento důkaz nebyl proveden ani soudem prvního stupně. Nezbývá proto než konstatovat, že nezjišťoval-li odvolací soud z obsahu tohoto spisu, zda žalobci restituční nároky řádně a včas uplatnili (§68 odst. 1 ZKV), jako skutečnost rozhodnou pro posouzení dané věci, je dokazování v odvolacím řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu je zatíženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále v tom směru, že z něj nelze zjistit, z jakého důvodu odvolací soud odhlédl od skutkových zjištění, která soud prvního stupně vzal za prokázaná, a to jak ze žalobci předložené kopie soupisu konkursní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku v likvidaci, ze dne 20. 10. 1998 (že do tohoto soupisu byly zařazeny i pozemky parc. č. 1836/10 a 1836/13 s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok a že o jejich vydání nebylo dosud soudem ani Okresním pozemkovým úřadem rozhodnuto), tak i z kopie vylučovací žaloby podané žalobci a) a b) a F. K. [právním předchůdcem žalobců c) a d)] u Krajského soudu v Brně dne 11. 12. 2001, vedené pod sp. zn. 55 Cm 510/2001, a doplněné podáním ze dne 14. 8. 2003, v němž tito žalobci navrhli vyloučení pozemků parc. č. 1836/10 a 1836/13 z konkursní podstaty (kopie všech těchto listin jsou obsahem spisu).
Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 25. 2. 2015 plyne, že odvolací soud přistoupil k dokazování spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 510/2001, z nějž sdělil obsah žaloby na čl. 1 až 3, z níž vyplývá, že „excindační žaloba se parcel č. 1836/10 a 1836/13 netýkala“, a konstatoval, že „předmětné parcely byly prodány ještě předtím, než byla podána excindační žaloba“. K tomu zástupce žalobců poukázal na skutečnost, že „excindační žaloba byla o tyto dvě parcely doplněna k výzvě soudu, a to podáním ze dne 21. 8. 2003 - čl. 76 uprostřed spisu 55 Cm 510/2001“, přičemž tomu tak bylo proto, že „nebylo možno identifikovat tyto parcely právě v důsledku prodeje ještě před podáním vlastní žaloby“. Dále odvolací soud při tomto jednání sdělil ze spisu „55 Cm 510/2001 obsah rozsudku na čl. 189“ s tím, že ohledně parcel č. 1836/10 a 1836/13 rozhodnuto nebylo ani vyloučením ani zamítnutím žaloby“, k čemuž zástupce žalobců uvedl, že „dle jeho informací měla být snad změna žaloby zamítnuta právě proto, že parcely již byly prodány“, a dále ze spisu „41 C 83/2012 sdělil obsah listin na čl. 143 až 145 a 133“.
Zcela rozhodující zjištění, zda žalobci byli konkursním soudem vyzváni k podání vylučovací žaloby a kdy se tak případně stalo, však odvolací soud neučinil (přitom z vylučovací žaloby podané dne 11. 12. 2001 a vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 510/2001 se podává, že shora označení žalobci byli konkursním soudem k podání této žaloby vyzváni, ačkoliv již předmětné pozemky byly kupní smlouvou ze dne 5. 4. 2000 se souhlasem tohoto soudu správkyní konkursní podstaty úpadce prodány RNDr. A. K.).
Podle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Z citovaného ustanovení vyplývá mimo jiné povinnost soudu (tj. i odvolacího soudu - §211 o. s. ř.) v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu ustanovení §132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Povinnost soudu rozsudek tímto způsobem odůvodnit (§157 odst. 2 o. s. ř.) je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů).
Odvolací soud však své povinnosti uložené mu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. na řádné odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, pokud jde o dovoláním napadený potvrzující výrok, nedostál (odůvodnění jeho rozhodnutí v tomto rozsahu je na hranici srozumitelnosti a je možno z něj shledat jen to, že odvolací soud vycházel ze závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012). Z pohledu dovolacího řízení je tedy nutno konstatovat, že jeho rozsudek je v napadeném výroku o věci samé z tohoto důvodu zatížen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§242 odst. 3 o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu